O královských princeznách dějiny obvykle mlčí. Pokud jejich život nebyl předurčen dobře promyšlenou sňatkovou politikou nebo jinou strategií, nestály kronikářům za řeč. Příběh přemyslovské princezny Markéty se těm ostatním lehce vymyká. A to přesto, že o jejím krátkém životě víme jen velmi málo.
Markéta Přemyslovna se narodila někdy před rokem 1190 jako dcera Přemysla Otakara I. a jeho první manželky Adléty, dcery míšeňského markraběte Oty. Ačkoliv se rodiče údajně brali z lásky a kromě prvorozeného bratra Vratislava přivedli na svět tři princezny, jejich manželství nemělo dlouhého trvání.
Vlivný král, kterému se roku 1212 skrze Zlatou bulu sicilskou podařilo zajistit dědictví královského titulu i pro své potomky, se své manželky brzy nasytil a na dvůr si přivedl mladou Konstancii Uherskou. Manželský svazek s Adlétou hodlal anulovat, přičemž u papeže argumentoval tím, že jsou spolu v blízkém příbuzenském vztahu.
Adléta mu to ale z pochopitelných důvodů nehodlala usnadnit, a tak po krátkém období ve vyhnanství opět následoval život na přemyslovském dvoře, kde pak údajně obě ženy žily bok po boku.
Jitřenka ve tmě
Poněkud zvrhlá, i když na středověk rozhodně ne neobvyklá rodinná situace měla pro mladou, tehdy zhruba patnáctiletou Markétu skončit rokem 1205. Tehdy totiž do Čech přijel vyslanec dánského krále Valdemara s žádostí o její ruku. A jelikož spojení mezi dánským a českým královstvím bylo víc než žádoucí, byl svazek pětatřicetiletého panovníka a o víc než polovinu mladší princezny jejím otcem Přemyslem Otakarem I. posvěcen. Vtipnější historické prameny tradují, že princezna údajně hrála s dánským velvyslancem kostky, a jelikož prohrála, musela s ním odjet do Lübecku.
Nová dánská královna, která přijala tradiční jméno Dagmar, byla údajně v mnoha směrech výjimečná. Kromě svého původního poslání dostát cílům sňatkové politiky se zasloužila také o obdiv a úctu svých poddaných. Její soucit s chudými a potřebnými i skromné vystupování na veřejnosti z ní rázem udělaly oblíbenou vladařku, na kterou Dánové dodnes nezapomněli. Je až s podivem, jak velkou oblibu si za pouhých osm let svého dánského pobytu vysloužila. Umřela roku 1213 při porodu svého druhého syna ve věku kolem dvaceti let.
Žijící legenda
Král Valdemar se nedlouho po její smrti znovu oženil, za manželku přijal Berengarii Portugalskou, se kterou zplodil dalších pět dětí a rozšířil své spojenecké portfolio. Dánský lid ale dál truchlil pro Dagmar, jejíž osobnost i po smrti v kontrastu s krutou a vypočítavou Berengárií ještě více vynikla. Dánové dodnes uctívají drobný křížek z jejího hrobu, který si údajně přivezla z Čech, a na dvojjazyčné pamětní desce v Ringstedu, kde je pochována po boku krále Valdemara, stojí výmluvný nápis: „Přišla z české země královna Dagmar, přinesla mír všem bez pokoje, svobodu spoutaným a vítězící láskou získala si dánská srdce. Mír, svobodu a lásku ať hlásá její památka vždycky v budoucnu oběma národům.“
