„Až bude Anežka svatořečena, bude v Čechách konečně dobře,“ prohlásil 12. listopadu 1989, tedy přesně před 34 lety, Tomáš Halík ve vatikánském chrámu svatého Petra. Starou věštbu tehdy připomněl tisícům českých poutníků, kteří se na obřad sloužený papežem Janem Pavlem II. dostávali složitě přes zadrátované hranice. Pět dnů nato ale začala sametová revoluce a všechno bylo jinak. Proč musela česká světice na svatořečení tak dlouho čekat a jak v příběhu figurovali husité, kněz jménem Papoušek, chromá věštkyně a řádová sestra s páčidlem v ruce?
Anežka Česká, rozená Přemyslovna, se narodila v roce 1211 a měla na tu dobu typické dětství. Ve třech letech ji poslali na výchovu do kláštera, v osmi letech ji zasnoubili poprvé, ve čtrnácti podruhé, a když došlo na třetího a čtvrtého nápadníka, rozhodla se Anežka pro kariéru řádové sestry. V klášteře Na Františku, který sama založila, působila jako abatyše, teoložka a diplomatka až do své smrti v úctyhodných 71 letech. Po dlouhém a pilném životě by jeden řekl, že si zasloužila spočinout v pokoji na věky věků. Osud tomu ale chtěl jinak.
Klášter postavený na břehu Vltavy ohrožovaly až do výstavby ochranné zdi pravidelné povodně. Aby voda ostatky matky představené nepoškodila, rozhodly se je jeptišky vyjmout z hrobu a uložit je do schránky, ve které je mohly snadno přenášet do bezpečí. Ostatky při této proceduře omyly vodou a vínem a roztok pak podávaly jako lék nemocným a lidem, kteří toužili vlastnit kousek české světice. Taková vynalézavost při klonování Anežčiných ostatků je paradoxní, protože na svatořečení musela světice čekat více než sedm stoletíjen kvůli tomu, že se její tělo záhadně ztratilo.
Jedenatřicet Ježíšových předkožek
Když se v 15. století chopili vlády husité, byl Anežský klášter obsazen a přeměněn na mincovnu. Klarisky z něj v roce 1420 uprchly a schránku s pozůstatky své představené vzaly s sebou. Kam, to se neví. Buď do nového sídla v Panenském Týnci, nebo je uložily někde cestou. Jejich absence značně zkomplikovala Anežčino svatořečení, které by jinak mělo proběhnout hladce. Anežka byla považována za svatou už za svého života a první žádost o kanonizaci poslala papeži Eliška Přemyslovna už v roce 1328. Podle tehdejších církevních regulí ale bylo možné ke svatořečení přikročit, pouze pokud po sobě světec zanechal kousek pozemského těla. Můžeme spekulovat, proč tomu tak bylo. Možná to mělo co do činění s faktem, že tělesné součástky svatých byly žádaným obchodním artiklem. Bohaté farnosti vynakládaly horentní sumy, aby do svých chrámů získaly relikvii, za kterou se budou stahovat věřící a přinášet štědré dary. Důsledkem byl samozřejmě černý trh, padělatelství a paradoxní situace, kdy se celkem 31 evropských kostelů chlubilo, že mají v relikviáři pravou Ježíšovu předkožku.
Zatímco se tělesné součástky svatých množily geometrickou řadou, po Anežčině ostatcích se slehla zem. Ne že by místo jejího spočinutí nikdo nehledal. Naopak. Hned když se po bitvě na Bílé hoře jeptišky do kláštera vrátily, začaly zkoumat Anežčin původní hrob, kde se údajně zjevovalo tajemné světlo. V roce 1643 odsud skutečně vyzvedly ostatky jakési abatyše. Svolaná komise sice jejich pravost popřela, ale sestry je uchovávaly až do uzavření kláštera v roce 1782. Pak stopa ostatků – pravých či nepravých – nadobro mizí.
Až bude nejhůře
Češi měli dobrý důvod, proč se po Anežčině hrobu pídit. Podle proroctví totiž jeho nalezení zaručí zemi lepší časy. Věštbu údajně vyřkl litoměřický probošt s exotickým jménem Papoušek, který chtěl věřícím dodat optimismu v nelehké době husitských válek a křížových výprav. V období třicetileté války ji připomněl kněz – vlastenec Bohuslav Balbín, Tomáš Halík jejím prostřednictvím přivolával konec komunismu během kanonizace v roce 1989. Proč vlastně papežský úřad se svatořečením souhlasil? Zásluhu na tom má páter Šimon Zuska, který už v 50. letech našel v madridském klášteře údajnou Anežčinu čelist. I jeho objev doprovázel drobný zázrak. Jelikož se klášterní dokumenty ztratily za občanské války, měl prý Zuska na výběr ze 7000 nepopsaných kůstek. Když chtěl hledání vzdát, přišel k němu místní mnich s knihou záznamů, která jim právě přišla poštou od neznámého nálezce.
Anežka tedy byla konečně svatá, komunismus padl a proroctví se naplnilo. Jenže záhada chybějícího hrobu nedávala lidem spát. Mezi oblíbená hypotetická místa posledního odpočinku české světice patřil klášter v Panenském Týnci, rotunda sv. Kříže na Starém Městě pražském a hlavně pak kostel svatého Haštala, který s Anežským klášterem těsně sousedí. V něm zažil příběh hledání Anežčina hrobu nejzajímavější kapitolu, kterou opět zahájila věštba.
Šifra Aničky Tomanové
Anička Tomanová se narodila v roce 1907, její jméno je ale v Orlických horách dodnes vyslovováno s posvátnou úctou. Chromá dívka prý na sebe dokázala brát neduhy jiných lidí, na rukou se jí objevovala stigmata a často upadala do věšteckého vytržení. V jednom z nich vyřkla proroctví, že se ostatky blahoslavené Anežky nacházejí pod oltářními schody svatého Haštala v Praze. Jelikož věštba zazněla v 50. letech, kdy autory i svědky zázraků čekala přinejlepším cesta do Jáchymova, zůstala skryta v zápiscích Aniččina zpovědníka. Právě ty se řízením osudu dostaly v roce 2009 do rukou františkánské řeholnice Anny Koláčkové. Ta neváhala, sedla na autobus a rozjela se do Prahy pevně rozhodnuta, že hrob konečně odhalí.
V kostele svatého Haštala tehdy probíhaly restaurační práce. Když se ve dveřích objevila maličká jeptiška a neústupně trvala na tom, že ví, kde se v kostele skrývá hrob české světice, nevěřili restaurátoři svým uším. Nakonec ji pustili dovnitř a sestra Anna bez váhání zamířila k oltářnímu pódiu. To šlo k úžasu všech přítomných lehce odsunout a pod ním se skrývala deska zlaté opuky osekaná způsobem typickým pro raně gotické kameníky. Sestra Anna se prý tehdy začala okamžitě shánět po páčidle, v čemž jí bylo zabráněno a nález byl oznámen církevním úřadům. Tam se proces zasekl. Přestože se ukázalo, že nedávno před objevem obdrželi dopis starého kněze, který tvrdil, že hrob Anežky je v Haštalském kostele a ukazuje na něj prst sochy Jana Křtitele, dlouhé měsíce se nedělo nic.
Vrzal a Loza
Už tak dost neuvěřitelný příběh se v tuto chvíli ještě více zamotává, protože na scénu přichází další záhadná postava pana Leo Vrzala. Nikdo přesně neví, kdo to byl. Měl ale k dispozici georadar Loza, údajně vyvinutý pro sovětský vesmírný program, kterým hodlal hledat ložiska ropy, zlata a Jantarovou komnatu. Jestli se vám zdá neuvěřitelné, že byl k průzkumu přizván, tak si vzpomeňte, že ještě nedlouho před tím vysílal psychotronik Tomáš Pfeiffer skrz obrazovky léčivou energii. Vrzalovo měření, které jel osobně analyzovat do Moskvy, nicméně ukázalo, že pod opukovou deskou nic není. Zato ale odhalilo dutinu nalevo od oltáře. V místě, kam ukazuje prstem socha Jana Křtitele.
Všechna ta proroctví, vize, podivné náhody, neústupnost staré jeptišky a měření georadaru Loza nakonec zviklaly i zdráhající se církev. V únoru roku 2010 se do kostela sjeli archeologové, odborníci z Památkového ústavu a spousta novinářů toužících po senzačním odhalení. K němu ale nedošlo. Pod opukovou deskou se skrývaly jen zbytky starých základů a v místě označeném prstem Jana Křtitele zděná hrobka z 18. století. Georadista Vrzal se pak snažil rozjet průzkum i v Panenském Týnci, kde pod podlahou nedostavěného chrámu ze 14. století údajně odhalil „anomálii“. Církevní hodnostáři, poučeni z předchozích nezdarů k průzkumu nesvolili.
Líp už bylo
Záhada hrobu princezny Anežky, která se vzdala pozice císařovny a zasvětila život službě potřebným, tedy pokračuje. Poslední rozruch vzbudil řád Křížovníků s červenou hvězdou, který v roce 2011 objevil relikviář s kůstkou označenou jejím jménem. Test DNA sice lze provést, protože máme k dispozici ostatky otce i bratra, ale zatím k němu nedošlo. Možná že chvíle, kdy budeme Anežčinu pomoc potřebovat nejvíce, ještě nenastala. Anebo už zkrátka lépe bylo.
