nahoru

S Nohavicou do opery: Jak písničkář téměř rok rozmlouval s Mozartem

Milan Tesař 15. října 2020 • 18:10
Reflex 24/2006
Reflex 24/2006
• foto: 
Archív

Když člověk listuje starými čísly, uvědomí si, že takový týdeník dokáže být i dobrý prognostik. To když se v rozhovorech zpovídaní dopustí osobních výhledů a trefí se do černého.

S Jaromírem Nohavicou jsem dělal pro Reflex tři rozhovory. Ten první v roce 2001 se jmenoval V mlze mizí bílý buvol a písničkář v něm vyprávěl, jak se mu podařilo vyplout z černé řeky minulého režimu, restartovat kariéru tak skvělými alby, jako byly Mikymauzoleum nebo Divné století, a opět se stát středem pozornosti. Přesto iluzi o věčném výsluní nepodléhal: „Muž stojí na vyvýšeném prostranství zahrnut přízní a pak odchází sám do hotelového pokoje. Nedávno, kdesi po vystoupení, za mnou přišla krásná třicátnice a dala mi kytičku sněženek. Položil jsem ji na nerozestlanou polovinu hotelového dvoulůžka a padla na mne zvláštní tíseň. Vzal jsem kytaru, což obyčejně po koncertě moc nedělám, a po čtyřech hodinách hraní ze mne vypadla píseň, otisk té chvíle. Na samém začátku mé kariéry, někdy v roce 1981, jsem se zeptal Jardy Wykrenta, co mne čeká. Samota, hochu, řekl tehdy.“

O pět let později jsme se sešli znovu, když Nohavica své příznivce v dobrém smyslu slova šokoval nesmírně povedeným překladem libreta Mozartovy opery Così fan tutte, kterou v jeho přebásnění uvedlo Národní divadlo moravskoslezské. Požádal jsem tehdy, jestli bych jej mohl doprovodit na premiéru. Na naše setkání nikdy nezapomenu…

„Nádraží v Porubě je pěkné, okolostojící cihlové domky se odrážejí v jeho proskleném foyer. Atmosféru anglického předměstí umocňuje déšť. Za několika velkými kalužemi čeká Jarek Nohavica. Nemá kytaru, nemá heligonku, má černý oblek. Jdeme do opery.“

Cestou jsme se zastavili udělat fotku na obálku. Na místě, kde dnes stojí obří obchodní centrum Karolína, byla tehdy jen rozlehlá tovární hala, v níž se písničkář chystal uspořádat velkolepý koncert. Tehdy jsem napsal: „Ve vybouraném okně číhá pes, ale když dá Jarek pár peněz jeho paničce sedící na železném barelu, propustí nás. Zpěvák zkusmo mocným hlasem zahlaholí první dva verše Komety a téměř celého ho pohltí vzedmutý prach. ,Vejde se sem čtyři a půl tisíce lidí. Žádní hosté, jenom písně a já, tamhle uprostřed. To bude moje první samostatné DVD.‘

Ještě když večer usedám do páté řady ostravského Národního divadla moravskoslezského, mohu si do popílku na rukávech psát poznámky…“

Potřetí jsme si povídali společně s fotografkou Thao, která mu mezi vítkovickými pecemi udělala skvělý portrét. Možná proto, že k němu přistupovala bez předsudků. Přiznala se, že nezná ani jednu jeho písničku. Já znal všechny. Přijel jsem tenkrát „básníku české země poklonit se“. Bylo mu šedesát.

Celá vydání si můžete přečíst zde >>>

Reflex 24/2006Reflex 24/2006Foto Archív





Diskuse ke článku