Aby byla obálka úspěšná, často potřebujete protihráče, který svou reakcí přispěje k jejímu věhlasu. Několik měsíců před prezidentskými volbami začal v tom roce veřejně koketovat se svou kandidaturou tehdejší mimoparlamentní politik Tomio Okamura. V čísle 45 s ním byl rozhovor, kde redaktoru Petru Kolářovi řekl docela legrační tvrzení: „Já a populista? Jsem jako TGM a Baťa.“ Navzdory tomu, že v předchozích měsících se všeobecně profiloval trochu jako klaun a trochu jako populistický kritik všech a všeho.
Měli jsme zrovna výjezdní zasedání vedení Reflexu někde v lesích nad Karlštejnem, kde nebyl ani mobilní signál. O přestávce jsme vyšli ven a mluvili o nové obálce, jež měla být věnována právě Okamurovi.
Někdo řekl, ať tam dáme titulek: Tomio jde na Hrad. Tehdejší zástupce šéfredaktora Jaroslav Plesl odpověděl: „Žádný Tomio, ale Pitomio.“ Všichni se mohli utlouct smíchem, protože tohle slovo o sedmi písmenech přesně charakterizovalo tehdejší (a vlastně i dnešní) Okamurovo veřejné vystupování.
Po vydání byly ohlasy neuvěřitelně pozitivní srovnatelné snad jen s oknírkovaným Rathem a tohle slovo v politických kruzích zdomácnělo. Zasloužil se o to paradoxně sám Tomio Okamura, který se o Pitomia s Reflexem osm let soudil. Nešlo o fakta v článcích, ale o to jedno jediné slovo – Pitomio. Soud po vleklých jednáních, odročování a odvoláních nakonec rozhodl, že pokud jednání politika oprávněně vyvolává určitý dojem, je možné slovo Pitomio používat v určitých případech i nadále.
A další paradox: dva roky po obálce s Pitomiem jsem zveřejnil sérii reportáží o tom, jak Tomio Okamura přelévá peníze ze stranického konta na svůj osobní účet v Komerční bance a maskuje se při tom nesmyslnými výkazy práce. Tahle věc, jež odstartovala štěpení hnutí Úsvit, už Tomiovi Okamurovi za žalobu nestála. Slovo Pitomio však tohoto politika fascinuje dodnes. A To je spíš téma pro psychology.
Celé vydání si můžete přečíst zde >>>
