Dokumentární film je jazyk dneška, kterým se snažíme světu porozumět, říká ředitel MFDF Ji.hlava Marek Hovorka
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Třicátý ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava jde do finále; v sobotu 31. října budou vyhlášeny vítězné snímky v soutěžních sekcích a řada z uvedených filmů vstoupí do naší kinodistribuce. Ředitelem akce, která patří k nejvýznamnějším svého druhu v Evropě, je od jejího založení Marek Hovorka (46). Jak se ohlíží za vývojem festivalu, jeho pozicí na evropské scéně či aktuálními trendy v dokumentární kinematografii?
Ji.hlava se letos koná potřicáté, za tu dobu se rozrostla v jednu z nejdůležitějších akcí svého druhu v evropském kontextu a expandovala v řadu návazných aktivit, jako je třeba diskusní Inspirační fórum. Jaký to je pocit, uvědomovat si, jak jste jako festival za ty roky ovlivňovali tuzemskou a evropskou dokumentární scénu a vychovali mimo jiné víc než jednu generaci filmařů a diváků?
Určitě jsem rád, že Ji.hlava má svůj podíl na tom, jak se dokumentární film v Česku rozrostl – a nejen v Česku, protože spousta festivalů ve světě, které se dokumentárnímu filmu taky věnují, je mladší než Ji.hlava. Dobře se to potkalo s dalšími procesy – například s digitalizací kinematografie nebo se proměnami způsobů distribuce filmů směrem k divákům. A nebylo by to samozřejmě možné bez různých druhů podpory, ať už podpory filmařů prostřednictvím například workshopů nebo podpory právě distribuce. V dokumentu vznikla celá síť aktivit, která se ve sféře hraného filmu začala objevovat až s určitým zpožděním. Je pro mě taky velká radost vidět, že dokumentární filmy jsou osobnější a odvážnější než hrané a že to je cesta, která má smysl, protože se s ní ztotožňují diváci. Někteří třeba na dokument do kina zajdou omylem nebo právě proto, že zrovna běží festival, a ten zážitek je do dokumentárního žánru vtáhne.
Dokumenty mají sílu nejen diváky vtáhnout: někdy dokonce přispějí ke změně stavu věcí, jako se to podařilo snímkům v letošní sekci Filmy, které změnily svět. Jak vznikala?
Říkali jsme si, že třicáté výročí je dobrá příležitost postavit sekci, kterou odpovíme na otázku, jestli filmy nebo umění obecně mají moc měnit svět. Koneckonců spousta filmařů je s touhle otázkou konfrontována. Hodně filmů má schopnost a sílu změnit naše vidění věcí, ale my jsme šli po takových, které měly opravdu reálný dopad: třeba v legislativě, v přístupu k výchově, v poměrech v nemocnicích... Zároveň pro nás bylo důležité vybírat filmy kinematograficky hodnotné. V širším smyslu ta sekce není jen o tom, že jeden konkrétní film může něco změnit, ale i o tom, abychom si uvědomili, že věci se pořád mění průběžně a že každý z nás k tomu přispívá a měl by přispívat. Někdy nás totiž ovládá určitá apatie, pocit, že se rozhoduje někde jinde. Každý z nás ale má potenciál věci měnit, pokud ho štvou nebo jsou pro něj důležité.
V téhle sekci jsou z definice filmy klasické, kanonické, s nezpochybnitelnou hodnotou. Jak ale pracujete s ožehavostí výběru filmů nových? Dokumenty jsou možná čím dál víc angažované, jednostranné, vypjaté a už jen dramaturgií festival vyjadřuje svůj hodnotový postoj. Letos třeba uvádíte kontroverzní dokument NAZA o postupech izraelské armády v Gaze...
Já to takhle nevnímám. Myslím, že dokumenty přejaly od médií pozici nástroje pro hlubší porozumění světu. Média v minulosti mohla věnovat přípravě článku na složité téma i spoustu měsíců, snad každé prestižní médium takhle fungovalo, ale nástup internetu a přesun médií do onlinu tyhle možnosti omezily a položily akcent na rychlost. Věnovat nějaké problematice měsíce a roky dnes můžou vedle odborné literatury snad právě jen dokumentární filmy. A je důležité říct, že tyhle filmy pak zprostředkovávají osobní zkušenost filmařů. Něco jako objektivní film prostě neexistuje. Dokonce i encyklopedická hesla třeba o určité historické události vypadají jinak v německé encyklopedii a jinak ve francouzské, takže požadovat objektivitu po uměleckých dílech je absurdní. U dokumentu jde vždycky o osobní zprávu týmu, který ten film připravuje. A to je něco, co si musíme uvědomovat, když se na ty filmy díváme. Nevede nás to k cenzurování určitého druhu filmů a nechceme praktikovat, že nebudeme hrát filmy z určitých zemí, i když třeba od začátku konfliktu na Ukrajině neuvádíme tituly financované ruským státem. Ale kdyby vznikl nezávislý ruský film o dnešním Rusku, který reflektuje, co se tam děje a jak se tam lidé cítí, samozřejmě bychom ho zvážili.
Loni jste takhle uvedli snímek Pan Nikdo proti Putinovi, který později získal Oscara, a doprovodil ho osobně i jeho protagonista a spoluautor Pavel Talankin.
Ano. Je pro nás důležité, aby filmy, které hrajeme, nebyly ideologické a aby přinášely zkušenost konkrétních filmařů. A proto ty filmaře na festival zveme, aby mohli diskutovat s publikem, a zveme i experty na daná témata. I snímky ze sekce Filmy, které změnily svět doprovodí odborníci, kteří ta témata zaktualizují na dnešek a zároveň rozšíří povědomí o tom, jaké reakce ty filmy ve své době vyvolaly a co způsobily.
Jak byste popsal pozici MFDF Ji.hlava na evropské scéně festivalů dokumentárních filmů?
To je spíš otázka pro někoho jiného. Ale myslím, že se podařilo Ji.hlavu etablovat jako jeden z důležitých evropských dokumentárních festivalů. Je důležité budovat si vlastní silné instituce a nespoléhat se na to, že nám budou automaticky rozumět jinde, třeba na Západě. Je samozřejmě důležité a skvělé, když se české filmy hrají v Cannes, v Berlíně, v Benátkách. Ale zároveň je třeba si uvědomit, že počet filmů ze střední a východní Evropy, které tyhle festivaly uvádějí, je vlastně dost malý. Takže aby měla česká nebo středoevropská kinematografie silnou pozici, musíme mít silné eventy i u nás. A právě o to se Ji.hlavou snažíme. Vždycky pro nás bylo důležité, aby náš festival byl vnímaný v zahraničí s respektem.
Jak vnímáte letošní soutěžní sekce? Objevují se ve filmech v nich třeba nějaké trendy, společné znaky?
Mám pocit, že dokumentární film je každý rok silnější a silnější. Je to jazyk dnešní doby, kterým se snažíme světu porozumět. Je to vidět v tom, že i ty největší festivaly, právě Cannes, Berlín, Benátky, dokumentární filmy hrají, zařazují je do hlavních soutěží, ty filmy v nich získávají ceny. A dokumenty jsou i důležitou součástí programu největších VOD platforem. Obecně platí, že dokumentární filmy jsou na výrobu levnější než hrané a přitom mívají větší dopad. Každý rok tvrdím, že program Ji.hlavy je jedinečný, a to platí i letos napříč sekcemi. V prestižních zahraničních soutěžních sekcích První světla a Opus Bonum, kde jsou filmy uváděné ve světové, mezinárodní nebo evropské premiéře, máme opravdu úžasné filmy od významných autorů z celého světa, třeba nominovaných na Oscara nebo vítězů z nejdůležitějších festivalů, jako je IDFA. Soutěžní sekce postavená na silných tématech se jmenuje Svědectví; namátkou z ní vypíchnu film Replika, jenž zkoumá, jak lze dnes vytvářet vztahy skrze umělou inteligenci. A pak je tu samozřejmě Česká radost, soutěžní sekce věnovaná tuzemskému dokumentu, která ukazuje, že kvalita českých filmů obrovsky roste. Sekce Souhvězdí přináší to nejlepší ze zahraničních festivalů včetně vítězných filmů ze Sundance nebo Locarna. V Ji.hlavě si zkrátka každý divák může otevřít svoje dveře do míst, která ho zajímají. Vedle toho probíhá festival myšlení neboli Inspirační fórum, což je platforma pro nejrůznější typ diskuzí.
Pro návštěvníky, kteří na Ji.hlavu jezdí i s potomky, jsou nedocenitelné programy Ji.hlava dětem a Ji.hlava Vibes pro teenagerstvo.
Ty jsou důsledkem toho, že se snažíme propojovat různé generace. To je další věc, kterou jsem si během těch třiceti let vývoje festivalu uvědomil: že Ji.hlava se stala mezigenerační. Že je prostorem, kde se setkává nejen generace naše nebo starší, ale i generace našich dětí, a tyhle věkové kategorie se tam prolínají. Máme zajímavou zpětnou vazbu, že filmy, které uvádíme, často otevřou témata, k nimž se tyhle rodiny jinak vlastně nemají možnost dostat. Ji.hlava tak nenásilně vytváří příležitost bavit se o důležitých věcech přirozeně, ne na sílu.
Řada dokumentaristů na přelomu dvacítky a třicítky dnes vzpomíná, jak do Jihlavy jezdili coby studenti, spali v tělocvičnách, a teď festival uvádí jejich filmy. Co říkáte na to, že jste pomohli vzniknout další generaci filmařů?
Velice si vážíme toho, že pro spoustu filmařů jsme platformou, kde svoje filmy uvádějí často ve světové nebo české premiéře. Zároveň je prostředí festivalu velmi inspirativní a kreativní i díky tomu, že se neodehrává v úplně velkém městě. Člověk musí opustit svůj komfort a získá za to několikadenní „wellness zážitek“: nemusí řešit každodenní starosti a může si dopřát ten luxus, že vidí denně dva, tři, čtyři filmy, potká se s kamarády, přečte si knížku, vstřebává jiný typ podnětů. A v neposlední řadě hraje roli i to, že se na festivalu utužuje dokumentární komunita, že se tam ti lidé prostě fyzicky setkávají.
Jak se ohlížíte za úplnými začátky festivalu? Co bylo impulzem k jeho založení?
Chtěl jsem původně studovat žurnalistiku a do toho jsme v Jihlavě chodili třikrát denně s naší partou kamarádů do kina, protože nic moc jiného se tam tehdy v druhé polovině 90. let popravdě dělat nedalo. Pořádali jsme v kině besedy s osobnostmi, který nás zajímaly: pozvali jsme třeba Aňu Geislerovou, Milana Steindlera, Milana Knížáka a jednou taky dokumentaristku Olgu Sommerovou. V průběhu debaty s ní jsme promítli dva z jejích filmů a interakce diváků po jejich zhlédnutí byla nejlepší ze všech těch diskuzí vůbec. To nám ukázalo, jakou sílu v sobě dokument má. Postupně se tak ve mně zformoval zájem posunout příklon k žurnalistice směrem k dokumentárnímu filmu, který taky reprezentuje současnost. Už na prvních ročnících Ji.hlavy jsem ale pochopil, že během festivalu moc filmů vidět nezvládnu. Je jich navíc mnohem víc než tehdy: na Ji.hlavu se každý rok přihlásí skoro čtyři tisíce filmů, na Sundance se včetně hraných snímků hlásí něco mezi patnácti a dvaceti tisíci titulů... Probrat se už jen tímhle kvantem by pro obyčejného diváka bylo prací na celý život. Proto si myslím, že roste role festivalů coby kurátorů obsahu, průvodců: pomůžou publiku se v tom množství filmů zorientovat.
Troufnete si odhadnout, jak budou festivaly dokumentů vypadat třeba za deset let?
To si určitě netroufnu. Ale u každého půlkulatého nebo kulatého výročí Ji.hlavy se snažíme připomínat si, jakou cestu jsme zatím ušli, a k dvacátému ročníku jsme udělali anketu mezi filmaři, jak bude vypadat dokumentární film za dvacet let. Už teď je zajímavé si to číst. Hodně dobrý odhad měla moje kolegyně Andrea Slováková, dramaturgyně sekce experimentálního filmu, která předvídala mnohem větší interakci počítačů s filmem. Ani ona ale myslím neviděla, jakou změnu paradigmatu přinese umělá inteligence. Právě téma AI se v dokumentárních kruzích v posledním roce dvou hodně diskutuje, ostatně v kterých kruzích ne, byť jsme si třeba ještě před rokem mysleli, že nástroje AI primárně ovlivní hlavně animované nebo hrané filmy. Problematika AI ukáže, kam se dokumentární film posune a jak se promění otázka a míra autenticity.
V jakém smyslu?
Budeme si muset nad filmy klást otázky nejenom po tom, jaké druhy záběrů se v nich používají, jak jsou sestříhané nebo komu dávají prostor, ale budeme se muset ptát i po tom, které záběry jsou pravé, které ne a proč. V nadsázce říkám, že letošní Jihlava je jedna z posledních, kdy nemusíme přemýšlet, který záběr vygenerovala AI, ale zároveň si nemyslím, že by umělá inteligence ohrozila potřebu rozumět světu a omezila sílu filmařů a filmařek, kteří zprávu o něm podávají. Prostě jako diváci budeme muset přidat ještě jeden filtr do způsobu, jakým dokumenty vstřebáváme.
