Kanadská punkrocková kapela Simple Plan není na scéně žádným nováčkem. Za více než dvacet let působení (ve stejné sestavě) vydala šest alb a posbírala nespočet ocenění. Pokud nejste zrovna fandové žánru, můžete její hudbu znát i z amerických teenage komedií z přelomu milénia. Kromě jiného v roce 2010 hrála i na závěrečném ceremoniálu olympijských her ve Vancouveru. Do Česka se vracejí rádi, vidět je můžete již za několik dní na festivalu Rock for People. O jejich kariéře si Reflex povídal s bubeníkem Chuckem Comeauem (43).
Simple Plan existuje bezmála čtyřiadvacet let. Co vás po takové době drží stále pohromadě?
Nebudu tvrdit, že udržet tohle pohromadě není výzva. Vyrostli jsme spolu – známe se už od střední školy a máme toho hodně společného, což je něco, na čem se dá stavět. To, že sdílíme stejné hodnoty, pocházíme ze stejných poměrů, vidíme věci stejně, a to, že jsme kamarádi, udělá hodně. Samozřejmě se to neobešlo bez komplikací. Původně jsme s Pierrem Bouvierem (zpěvák; poznámka autorky) založili kapelu, která se rozpadla, protože jsme tehdy neuměli komunikovat. To pro nás byla cenná lekce. Když jsme dali později dohromady Simple Plan, věděli jsme už, čeho se vyvarovat a co se může stát, když spolu nebudeme jednat na rovinu. Od té doby víme, že když máme problém, musíme si na to sednout a říct si: „Tak a dokud se tohle nevyřeší, tak odsud neodejdeme.“ A musím zaklepat na dřevo, že nám to díky tomuhle přístupu funguje. Hodně věcí se pak změnilo, když jsme prorazili. V tu chvíli se věci začnou zákonitě komplikovat, takže fakt, že jsme tu krizi měli už dávno za sebou, nám pomohl navigovat prvotními „záseky“.
Vzpomenete si ještě na to, jaké sny jste měli na začátku? A čeho chcete dosáhnout dnes?
Vždycky jsme chtěli, aby se naše hudba dostala k co nejvíce lidem. Chtěli jsme cestovat, vidět svět a mít možnost všude hrát. Představa, že prostřednictvím naší hudby budeme moci předávat dál naše hodnoty, byla pro nás velká motivace. Když jsme začínali, žádné Spotify apod. nebylo, takže bylo mnohem těžší prorazit. Snili jsme o tom, že si nás jednou třeba někdo pověsí na zeď, že budeme něčí oblíbená kapela. Vůbec by nás tehdy nenapadlo, že spolu budeme hrát takovou dobu, takže to byl takový sen, o němž jsme si ani nesnili. A dnešní plány? Prostě hrát, dokud to půjde. Chceme vydávat další desky, dělat novou hudbu a nežít jen z toho, co jsme udělali v minulosti. To, že mají fanoušci rádi naše starší věci, nás těší, ale moc si přejeme, aby byli stejně nadšení i z věcí, které děláme dnes.
Moje generace má vaši hudbu spojenou s obdobím dospívání. Jaký je to pro vás pocit, být pro jednu generaci symbolem mládí?
Myslím, že je to skvělé, a jsem na to hrozně pyšný. Podle mě to, co posloucháte jako teenager, s vámi tak nějak zůstane. Stejně jako kapely, které jsme poslouchali během dospívání my a jež nás dodnes inspirují.
Jaké kapely to jsou?
Například Bad Religion, se kterými jsme hráli nedávno v Japonsku. Dodnes si pamatuju, jak jsem je poprvé slyšel a změnilo mi to život. Pamatuju si, jak jsem si na papírek zapsal jméno písničky American Jesus, a další den jsem si běžel koupit desku a říkal si: Panebože, můj život už nikdy nebude jako dřív. To, že jsem je viděl hrát během našeho společného koncertu, je pro mě něco neuvěřitelného. Měli na mě obrovský vliv. Další z kapel by byly určitě The Offspring, Blink 182, Sum 41, NOFX a další, s nimiž jsme postupně odehráli spoustu koncertů. Přesně si pamatuju, kdy a kde jsem poslouchal jejich věci, takže není překvapením, že právě jejich muzika se propsala do naší hudební DNA. Takže to, že tohle znamenáme pro někoho my, je pro mě obrovský dar.
Na co ve své hudební kariéře nejraději vzpomínáte?
Je těžké něco konkrétního vypíchnout. Ale určitě to byly momenty, kdy jsme se poprvé dostali na místa, která jsme znali ze školy, z filmů nebo z knížek. Jet poprvé do Evropy, Austrálie, objevovat všechna ta města. Jako milníky pak vnímám jak pořady na MTV nebo TRL, tak festivaly, kde na nás přišlo sto tisíc lidí. Ale i to, když jsme doma vyprodali koncertní haly a kde se na nás přišli podívat všichni naši kamarádi a rodiny. Ve všech momentech jsem se snažil zapamatovat si to. Uchovat si to v hlavě jako fotku, abych nezapomněl, jak skvělé to bylo.
Bylo pro vás někdy těžké najít rovnováhu mezi normálním životem a životem na turné? Podepsal se váš životní styl třeba na vašem duševním zdraví?
Začátky byly rozhodně zajímavé. Zažili jsme období, kdy jsme hráli tak moc, že jsme se doma skoro neotočili. Nejdivnější pocit byl, když jsme přijeli z koncertu, kde jsme hráli pro tisíce lidí, na hotelový pokoj, kde jsme byli každý sám. Jsem vděčný za to, že jsem nikdy neměl žádné vážnější problémy s duševním zdravím, protože co si budeme povídat – je to náročné. Celkově mi pomohlo zůstat nohama na zemi uvědomění, že naše kapela nestojí a nepadá se mnou. Tedy že jsem nahraditelný. To mi pomohlo ukočírovat moje ego. Jinak když někdo z nás něčím procházel, byli jsme tu pro sebe a pomáhali si. Taky nám hodně pomohlo to, že nás naše rodiny a přátelé od začátku podporovali. Druhá věc je, že jsme nikdy nebyli tak slavní, aby nás to mohlo nějak poznamenat. Vždycky jsme museli hrozně makat, aby se o nás vědělo. Nebyli jsme jak Metallica a podobné kapely, jejichž hudbu znají všude na světě. Všechno jsme si museli tvrdě odpracovat, což člověka naučí pokoře.
Zmínil jste, že jste na úzkosti nikdy netrpěl, přesto máte na posledním albu písničku s názvem Anxiety (Úzkost). Z čeho tedy vychází?
Není tajemstvím, že náš frontman Pierre úzkostmi dlouhodobě trpí. Život na turné a to, že je člověk neustále na cestách, se na psychice podepíší. Napsal to tedy ze svého pohledu, ale taky z pohledu pozorovatele toho, co se děje ve světě, na sociálních sítích atd. Spousta lidí dnes s úzkostmi bojuje a stala se z toho pomalu norma. Chtěli jsme lidem, kteří nás poslouchají, pomoct a dát jim vědět, že v tom nejsou sami.
Máte konkrétní tip na to, jak pečovat o svoje duševní zdraví?
Mluvit o svých problémech. Otevřít se lidem, neschovávat to. Čím více o tom, co vás trápí, budete mluvit, tím rychleji zjistíte, že tyhle věci řeší spousta dalších lidí. Mně osobně pomohly meditace. Naučily mě nenechat se rozhodit, nebýt reaktivní. Musíte mít svoje emoce více pod kontrolou, nemají mít nad vámi moc.
Vaše poslední album se jmenujeHarder Than it Looks. Proč jste si vybrali zrovna tenhle název a co je pro vás „Těžší, než to vypadá“?
Mnohem těžší, než se může zdát, je udržet kapelu takovou dobu pohromadě. Lidé si myslí, že je to samá sranda, koncerty a parties. Během téhle cesty jsme ale museli ustát spoustu výzev. Je náročné být relevantní, udržet si v takové obrovské konkurenci pozornost a dělat hudbu, která se vyvíjí a bude fanoušky stále bavit, aniž byste sklouzli k tomu, že se budete opakovat. Mnohé se mezitím změnilo. Když jsme začínali, hudba se nahrávala na kazety, a dneska jsme v éře streamování. Takže je těžší, než to vypadá, všechno přežít, mít dostatečnou motivaci a navíc tomu přinášet oběti – přece jen, není nám dvacet, máme rodiny a odjet je pro nás dnes mnohem těžší než kdy dřív. Kromě touhy něčeho dosáhnout chceme být i dobří tátové, partneři a někdy to vybalancovat je prostě dřina.
Pokud byste měl na závěr říct nějaké poselství, co by to bylo?
To je těžká otázka. Začnu v menším měřítku – chtěli bychom poděkovat všem, kdo nás podporují. Naším poselstvím bylo vždy ukázat lidem, že náročné výzvy, špatné dny a těžké časy se nevyhnou nikomu. Ale vždycky je na konci tunelu světlo, vždy je nějaká naděje. Ať se vám děje cokoliv, nakonec to zvládnete a pak budete silnější. Naše hudba snad dodá lidem odvahu to nevzdávat, ať už to bude jakkoliv těžké.
