Výstava grafického díla Keithe Haringa v českokrumlovském Uměleckém centru Egona Schieleho, jedné z hlavních postav světového graffiti, se nabízela jako další vhodná možnost pro uplatnění uměleckého díla na obálce Reflexu.
Byla nejenom první ve východní Evropě, ale především totálně prostoupená Haringovou posedlostí sexem, která jej, bohužel, nakonec stála život: když v roce 1990 zemřel na AIDS, bylo mu jenom dvaatřicet. Mimochodem, o rok později odešel na stejnou diagnózu Freddie Mercury. Myslím, že jsem na žádné jiné výstavě v oficiální galerii neviděl tolik ztopořených penisů a všelijakých velmi bizarních souloží, včetně obcování se psy a mimozemšťany – vedle něj byl Picasso ostýchavý romantik.
Napsal jsem článek Táta streetartu, jehož součástí byl rozhovor s Julií Gruenovou, umělcovou osobní asistentkou a ředitelkou Nadace Keithe Haringa. Znala ho vskutku z blízka; zaujalo mě, že o něm vyprávěla bez sentimentu, nazvala jej „workoholikem na druhou“ a nijak nezastírala promiskuitu, jež se mu stala osudovou. Hlavně nám dovolila použít jeden obrázek na obálku. Šlo o typickou Haringovu práci z konce osmdesátých let. Jako vždycky si nebral servítky a svou typickou tlustou čarou nakreslil chlapíka levačkou pevně svírajícího penis připomínající ruční granát. Kresba měla obdélníkový formát, ale vhodnou grafickou úpravou se ji podařilo začlenit na výškovou obálku.
Vzpomínám si, jak v trafikách zářila a vrhala stín na ostatní časopisy. Dodnes se mi líbí. Je elegantní, černobílá, a i když je její téma jaksi obscénní, tak nepůsobí vulgárně. Je znát, že k tomu, co znázorňoval, měl upřímný vztah a nechtěl pobuřovat. Spolu s Jeanem-Michelem Basquiatem, jenž také vyšel z pouličního umění, považuji Keithe Haringa za vizuální symboly osmdesátých let dvacátého století.
Celé vydání si můžete přečíst zde >>>
