Slovenská pravice má nového lídra, tvrdí se. Má jím být osmatřicetiletý podnikatel a vydavatel regionálního tisku Igor Matovič z Trnavy, předseda strany s podivným názvem a ještě podivnější zkratkou OĽaNO: Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti.
V názvu strany lze číst příběh jejího zakladatele, v němž se zrcadlí i chaotický svět pravé části současné slovenské politické scény.
OBYČEJNÝ MILIONÁŘ
Matovič vystudoval fakultu managementu Univerzity Komenského v Bratislavě. Alma mater může být na svého absolventa hrdá – čtyři roky poté, co ji Matovič v roce 1998 absolvoval, založil vydavatelství regionálního tisku, jež zakrátko čítalo 36 týdeníků. V nich uveřejňoval názory na politiku a prostřednictvím těchto periodik získával podporu čtenářů, pozdějších voličů. Poté, co si jej všiml zakladatel a lídr strany Sloboda a Solidarita Richard Sulík, přijal Matovič jeho nabídku kandidovat v parlamentních volbách 2010 do slovenského parlamentu jako představitel občanského sdružení Obyčajní ľudia společně s dalšími třemi přáteli.
Čtyřlístek Obyčajných ľudí kandidoval na kandidátce SaS na posledních čtyřech místech – a voliči je překroužkovali až do parlamentních křesel. Matovič se umístil na čtvrtém místě, což podpořilo jeho sebevědomí do té míry, že hned od začátku tvrdě soupeřil o titul enfant terrible slovenské politiky, potažmo její pravé části, s Richardem Sulíkem. Zápas je dodnes vnímán jako nerozhodný, oba se nakonec úspěšně podepsali na pádu vlády Ivety Radičové, když nepodpořili euroval.
SULÍKOVEC
Od Sulíka i Matoviče mnozí příznivci pravice na Slovensku očekávali příchod štik do rybníka s línými kapry. Málokdo tehdy tušil, že oba dravci si po roce a půl rybník dobrovolně sami vypustí a uvolní tak místo Robertu Ficovi.
Základním krédem Matovičova politického programu (a jeho strany) je „škodit každému, kdo je u moci“. S tímto sloganem nemohl dlouho vydržet ve vládní koalici jako její spolehlivá a organická součást.
Již dvanáct dnů po červnových parlamentních volbách 2010 Matovič přitáhl na sebe světla reflektorů prohlášením, že mu bylo nabídnuto dvacet miliónů eur za to, že nepodpoří vládu, až bude žádat o důvěru. Zmatek a zděšení, jež rozpoutal svým výrokem, později zlehčoval tvrzením, že šlo o žert jeho přítele. Poučení z tohoto skandálu se nekonalo – již o měsíc později po schválení programového prohlášení vlády oznámil Matovič odchod z poslaneckého klubu SaS s odůvodněním, že do programu vlády nebyly zakomponovány požadavky Obyčajných ľudí.
Po příslibu, že SaS zařídí, aby při nejbližší aktualizaci programového prohlášení vlády (sic!) byly požadavky zohledněny, se Matovič (předložil sto bodů jako podmínku setrvání v koalici) zavázal, že zůstane v klubu SaS do konce volebního období.
FACKA NA SÁLE
Pacifikace měla omezený účinek: lídr Obyčajných ľudí se od té doby proslavil coby autor negentlemanských výroků na adresu kohokoli, včetně žen, za což si vysloužil facku od poslankyně Anny Belousovové i škrcení od kolegy ze SNS. Tím si zajistil zvýšený zájem médií.
Projevil se jako mistr PR sebeprezentace před veřejností, přičemž vůči své vládě zachovával postoj podmíněné podpory ad hoc: jeho lidé budou hlasovat vždy podle svého vědomí a svědomí, a ne podle diktátu programového prohlášení. S tímto profilem po pádu vlády na podzim 2011 založil Matovič stranu Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti.
K překvapení mnoha znalců konzervativních politických kruhů přilákal hulvátský lídr na svou kandidátku právě reprezentanty z tohoto prostředí: někdejšího ministra vnitra a exmístopředsedu Křesťanskodemokratického hnutí Vladimíra Palka, předsedu Občanské konzervativní strany a bývalého člena vedení Veřejnosti proti násilí Petra Zajace, novináře Eugena Kordu, bývalého místopředsedu KDH a předsedu slovenského parlamentu, exdisidenta Františka Mikloška a desítky dalších.
Zdánlivě nepochopitelný krok těchto osobností má věcné pozadí v cynické kalkulaci, že Matovič jim poskytne výtah do parlamentu a zároveň alibi, že tak učinili pro jeho nesmlouvavý postoj v boji proti korupci a klientelismu.
Kalkulace ovšem nevyšla: poté, co Matovič vyzval dvě „nezávislé osobnosti“, Vladimíra Palka a Petra Zajace, aby projevily svůj úmysl bojovat proti korupci upřímně tím, že podstoupí test na detektoru lži, sympatie k rebelovi vzaly za své. Témeř všechny nezávislé osobnosti s rozhořčením a křikem od Matoviče odešly.
Mohou litovat: Matovič, jenž kandidoval opět na posledním místě ze sto padesáti na kandidátce strany, se překroužkoval na první pozici a jeho strana získala 8,5 procenta hlasů, což znamená 16 křesel v parlamentu – stejný počet jako KDH, jež působí v politice dlouhých dvaadvacet let.
