Dotace EU rozvrátily byznys a dohnaly podnikatele ke krachu | Reflex.cz
nahoru

Podnik přežil války i komunismus. Nepřežil dotace. Zpověď podnikatele, kterého dohnaly ke krachu

Miroslav Cvrček, Petr Fryč19. prosince 2018 • 16:30
Petr Fryč
Petr Fryč
• foto: 
Petr Fryč

Z někoho můžou dotace udělat boháče, jinému téměř zničit život. Zvlášť když jste podnikatel, který je nedostává, zatímco vaše přímá konkurence je pobírá v desítkách milionů korun. Ukazuje to příběh Petra Fryče, tiskaře z Pardubic, který navázal na historii jedné z nejstarších tiskáren v Čechách, která fungovala už za Rakouska-Uherska, a jenž si po sametové revoluci prošel potupným byrokratickým procesem „navracení“ znárodněného majetku. Tiskárna tedy nakonec přežila komunismus, přechod na tržní hospodářství, potřebné investice na modernizaci, na dotace byla ale krátká. Petr Fryč skončil u soudu. Nabízíme jeho příběh.

V listopadu 1980 jsem v šestadvaceti letech nastoupil do vydavatelského oddělení propagace PZO Strojimport jako technický redaktor. Nasál jsem tam vůni tiskových barev a tehdy ještě horké sazby a věděl, co chci v životě dělat. Byla to skvělá škola. Nebýt toho, že mým přímým nadřízeným se stal bývalý dělostřelec a vedoucím propagace důstojník StB, kteří o naší práci nevěděli vůbec nic, asi bych tam vydržel i déle než sedm let.

Odešel jsem na volnou nohu a dál se živil grafikou. Nakonec jsem za odchod mohl být vděčný. Jakmile se totiž po roce 1989 mohlo začít legálně podnikat, byl jsem dobře připraven. Protože jsem měl hodně zákazníků, založil jsem v roce 1992 malou, ale velmi výkonnou agenturu zaměřenou na realizaci polygrafických zakázek a vydávání knížek.

Byla to navíc doba, kdy se rozeběhly restituce a privatizace, a tak jsme se začali zajímat o tiskárnu, kterou naší rodině ukradli komunisti po druhé světové válce. Mluví se sice o znárodnění, ale národ z toho vůbec nic neměl. Příběh „naší“ tiskárny začal už v roce 1897, kdy pánové Josef Otto a František Růžička založili v Pardubicích tiskárnu Grafický ústav J. Otto & Růžička. Od počátku až do „znárodnění“ patřila k nejkvalitnějším a nejmoderněji vybaveným tiskárnám v Rakousko-Uhersku i Československu.

Asi se projevily geny – František Růžička byl můj pradědeček.

Fotografie původní tiskárny v Pardubicích z roku 1897. Podnik přežil dvě světové války i komunismus, do propasti mu pomohly až eurodotaceFotografie původní tiskárny v Pardubicích z roku 1897. Podnik přežil dvě světové války i komunismus, do propasti mu pomohly až eurodotaceFoto Petr Fryč

Vrátit ukradený majetek? Ne tak rychle, byrokracie pracuje pomalu

Ještě na začátku devadesátých let jsem ani nevěděl, kde v Pardubicích „naše“ tiskárna stojí, babička o ní nemluvila, jako kdyby to bylo tabu.

Práce na znovuzískání tiskárny trvala víc než dva roky. Desítky hodin v archivech, mnoho jednání na ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci, a ministerstvu průmyslu. Z byrokratů na hony čišelo, že nic vracet nechtějí. Neustálé vymýšlení nových a nových dokumentů, samé nesmyslné byrokratické podmínky.

Oni sami pro to nehnuli prstem. Vše jsem musel najít a doložit. Nabytí majetku, potvrzení, že nikdo z rodiny nekolaboroval s Němci, že byla firma v roce 1948 bez závazků, rodné listy, oddací listy, úmrtní listy – lejster, jako kdyby šlo o privatizaci nějakého průmyslového gigantu. Jedním z vrcholů bylo, že jim nestačily všechny dokumenty dosvědčující dědictví mé babičky, takže o tom musel rozhodnout soud. To se dělo místo toho, aby stát s hlubokou úklonou a omluvou vrátil to, co ukradl, několik desetiletí využíval a zdevastoval.

Restituenti navíc ve skutečnosti dostali jen jakési hodně omezené předkupní právo. Abychom mohli tiskárnu koupit, museli jsme zpracovat obsáhlý privatizační projekt, který měl přes tři sta stran textu a příloh. Pro srovnání: privatizační projekt tehdejšího vedení státního podniku, které chtělo také privatizovat, měl asi pětadvacet stran. Cena za náš vlastní podnik stanovená státem byla tehdy přes 24 milionů korun.

Tato absurdní cena byla vrcholem celého postupu státní byrokracie. Připočtu-li k absurdní ceně ještě v té době zcela nehorázné úroky, jednalo by se z mé strany pěkný hazard.

Splacení dluhu do čtyř let a bez dotací

Konečně byla v dubnu 1994 založena Východočeská tiskárna, s. r. o., jako nástupnická firma státního podniku. Moje babička převedla svůj poloviční podíl na mě a druhou půlku si rozdělili potomci Josefa Otty, MUDr. Svatošová a Ing. Korbel. Museli jsme převzít nejenom všechny zaměstnance generálního ředitelství, ale také veškeré závazky a nedobytné pohledávky. To byly další vyhozené miliony.

Začala strašná, ale na druhou stranu krásná práce. Byly s ní spojeny tisíce naježděných kilometrů, spousty hodin za volantem i při jednáních nejenom s dodavateli a potenciálními zákazníky. Už ve druhé polovině roku 1994 jsme instalovali první moderní tiskový stroj, KBA-RAPIDA 104-4. To byl doslova průlom, protože už tento stroj nám pomohl téměř zdvojnásobit produkci a zkrátit dodací termíny. To celé – stejně jako další rychlá modernizace výroby v následujících letech – proběhlo bez koruny dotací. Přesto jsme zvládli během čtyř let splatit privatizační dluh.

Rozšiřování výroby nakonec tiskárnu vyhnalo z centra Pardubic do nedalekých Sezemic, na pozemek s továrnou s kouzelnou industriální architekturou, kovovou nosní konstrukcí a nádherným točitým schodištěm. Chtěl jsem tyto prostory vyprojektované architektem, který pracoval také pro Tomáše Baťu, zachovat a k tomu přistavět moderní výrobní halu. Jenže jednoho rána jsme zjistili, že schodiště chybí. Prostě nám ho přes noc někdo ukradl. Samotná hala nám byla kvůli mnoha železným sloupům de facto k ničemu, bez schodiště ztratila smysl i kouzlo. Továrna šla k zemi.

Stavba nové tiskárny byla velká investice, ale díky dobrému jménu a ziskové stabilitě jsme mohli začít stavět v dubnu 2004.

Konec férové konkurence

Zase to byla obrovská práce. Za čtyři měsíce od prvního kopnutí do země ale byla hala připravená na instalaci prvního ve střední Evropě instalovaného tiskového stroje pro oboustranný tisk pěti + pěti barev při jednom průchodu strojem, KBA-RAPIDA 105-10.

Během následujících dvou měsíců byla přestěhována celá výroba z původních prostor do nové haly. Vše bez jakéhokoli výpadku výroby. Naopak. Povedlo se nám něco naprosto unikátního, co v polygrafii nemělo obdobu. Přestěhovat celou fabriku, a ještě navýšit výrobu. Slavnostní otevření za plného provozu proběhlo už v říjnu 2004 za přítomnosti zástupců konkurenčních firem. Tehdy jsme to tak ještě nebrali. Konkurovali jsme si, ale byla to konkurence férová.

Nikdo z nás asi v té době netušil, jak rychle se vše změní. I když nevím, těžko říct. Možná už někdo informace měl. V roce 2004 se už totiž rozjel jeden dotační program. Ale ten se, až na pár de facto nepodstatných výjimek, polygrafie skoro nedotkl.

Začátek velkých dotací a konec normálního podnikání

První problémy, ještě ale zvládnutelné, začaly v roce 2005. Tehdy se v České republice objevilo několik tiskových strojů z Německa, jejichž výrobu dotovala německá vláda vzhledem ke konkurenci z Japonska. O těchto strojích pod cenou tady ale na začátku věděly jen firmy se zahraničními vlastníky. Ty vzaly archovým tiskárnám některá periodika, která se do té doby tiskla naplocho. Sice nedosahovala tiskové kvality archových strojů, ale rozhodovala jejich výrazně vyšší rychlost a tím pádem nižší cena. Pořád se s tím ale dalo žít. Museli jsme se víc ohánět, hledat úsporná opatření, což bylo dobré, protože není nad hledání a nalézání vlastních rezerv.

Když se počátkem roku 2006 objevily první informace o dotacích, byl jsem možná jediný, kdo proti nim otevřeně vystupoval. Jednou k nám do tiskárny přijelo několik lidí, mezi nimi i dva ministerští úředníci a jeden jakýsi poradce. Přišli s nápadem na založení jakéhosi klastru – dodnes nevím, co to je –, který by měl pomáhat tiskárnám v přístupu k dotacím. Samozřejmě na tom chtěli vydělávat v první řadě oni. Můj názor na státní vměšování do podnikatelského prostředí je rozhodně nepotěšil, spíš jsem měl pocit, že hodně rozezlil, a tak už jsem je u nás nikdy neviděl. Pro svůj veřejně prezentovaný postoj k zásahům státu, dotacím do soukromého podnikání jsem si přátele rozhodně nezískával.

Největší dotační brutalita byla sice schválena levicovou vládou Jiřího Paroubka v roce 2006, ale realizována byla v letech 2007 až 2014 paradoxně vládami pod vedením ODS. Sice dost překvapivé, ale o mnohém vypovídající.

Do té doby jsme každým rokem sbírali ocenění. Polygrafie mě neskutečně bavila a cítil jsem, že jsme na správné cestě k docílení naší vize o nevelké, ale špičkové tiskárně. Například německá firma KBA, jeden z největších světových výrobců tiskových strojů, si naši firmu vybrala jako svou referenční tiskárnu. I to bylo velké ocenění.

Dotace a rozvrat podnikání

Ač jsem věděl, že bude nesmírně těžké přežít, odmítal jsem představu, že by bylo nejlepší firmu prodat nebo včas zavřít, protože nebudeme schopni konkurovat. Ale konkurovat komu? Našim přímým konkurentům státní správa darovala v rámci operačního programu OPPI-Rozvoj více než 1,6 miliardy korun. Tomu by samozřejmě bylo možné čelit, pokud by to nevedlo k drastickému snižování cen.

Kvůli nástupu digitálních technologií a internetu začala poptávka po polygrafických výrobcích mírně klesat, ale tisková kapacita začala paradoxně v tomtéž období díky nákupům dotovaných strojů výrazně stoupat.

My jsme v roce 2004 pořídili technologie a stavbu haly za běžných finančních podmínek, a museli tudíž splácet leasingy a úvěry. Na ty nám nikdo dotace nedal. Naopak. Naše tiskárna, kvůli tomu, že měla sídlo v okrese s malou nezaměstnaností, byla z této nekalé soutěže o peníze vytahané z kapes daňových poplatníků předem administrativně vyloučena.

Dotované tiskárny tuto finanční zátěž neměly a díky dotacím si mohly dovolit najednou stlačit ceny až o třicet procent. Tiskárna s úvěry to nemohla přežít. Přesto jsme bojovali. Ono nám ani nic jiného nezbývalo. Ručil jsem svým majetkem. Abych udržel firmu v provozu a nemusel propustit zaměstnance, byl jsem nucen některým našim dodavatelům spotřebního materiálu podepisovat avalované směnky (Petr Fryč ručil svým osobním majetkem za úvěr firmy – pozn. red.). I to by se dalo zvládnout, kdyby…

Soudy

V lednu 2014 mě můj společník postavil před hotovou věc. Podal návrh na zahájení insolvenčního řízení. Nemělo vůbec cenu mu to rozmlouvat nebo mu v tom bránit. Udělal by to stejně. Vůbec nebral ohled na to, že jsem měl za několik milionů podepsané směnky, on nikdy žádnou nepodepsal. Nastoupil insolvenční správce. Jedna z prvních věcí, které udělal, bylo to, že mě vyhodil ze stále ještě mé firmy. Tedy mé – vlastnil jsem padesátiprocentní podíl. To je to nejhorší, co může být. Do firmy mi zakázal vstup.

Když jsem se s tím psychicky srovnal, myslel jsem si, že pro mě životní kapitola spojená s polygrafií skončila. Že mi už dají všichni pokoj. Jenže pak to začalo. Šla jedna žaloba za druhou. Věřitelé Východočeské tiskárny, kterým jsem podepsal směnky, začali vymáhat své peníze. Mohli sice jednat s insolvenčním správcem, ale dali přednost jednodušší cestě. Avalista se totiž fakticky nemůže bránit.

K tomu jsem začal být trestně stíhán za něco, co jsem nemohl ani ovlivnit, pokud bych nezastavil výrobu, a za co by měli být spíš obviněni státní úředníci.

Jako naprostá většina firem, které se dostaly do podobných problémů, jsme měli dohodu s finančním úřadem a sociálkou, že povinné odvody budeme platit s určitým odkladem, aby bylo možné nakupovat materiál nutný pro výrobu a energie. Když dal můj společník návrh na insolvenční řízení, banka zablokovala účet a nebylo možné dlužnou částku uhradit. Neuhradil ji ani insolvenční správce, přestože měl z čeho. Navzdory tomu jsem za krácení povinných odvodů začal být stíhán já.

Absolvoval jsem několik výslechů na policii, vyvrátil některá nesmyslná tvrzení mých společníků a zaměstnanců. Soud si nechal vypracovat znalecký posudek, protože mi nebyl schopen nic dokázat. Soudní znalkyně nepřišla na nic. Přesto jsem byl odsouzen k podmínce s tím, že to má být pro mě výchovné!!! Proti rozsudku jsem se odvolal, Krajský soud zrušil rozsudek a vrátil k novému projednání. Okresní soud si nechal vypracovat další posudek, který mi opět nic neprokázal.

Táhne se to už tři roky. Právě teď mám na stole obálku s rozsudkem. Nevím, co v ní je, ale u soudu mi bylo jasné, že odsouzen být musím. Obálku nemohu otevřít odpoledne nebo k večeru. Nezabírají pak ani prášky na spaní. Takový je život.

Nová naděje

Vraťme se ale ještě o pár let zpět. Nechtěl jsem se vzdát a už v roce 2014 jsem začal pátrat po podkladech, abych dokázal nejenom nesmyslnost, ale i protiprávnost dotací. Abych dokázal, že ne já, ale stát nese vinu za bankrot jedné z asi pěti nejstarších tiskáren u nás. Hledal jsem advokátní kancelář, která by se tomu začala věnovat. Marně. Sám jsem pracoval skoro dva roky. Nakonec se mi podařilo přemluvit i další tiskárny, aby do toho šly se mnou. Většina ale odmítla. Důvod? Strach z pomsty státních úředníků.

Mají skvělou pověst, že?

Když už jsem cítil, že jsem u konce s dechem a asi i časem, vyšel na začátku listopadu 2016 můj rozhovor v MF Dnes. Netušil jsem, jaký bude mít ohlas. Až na asi dvě výjimky byly ohlasy kladné. Díky tomu jsem se také seznámil s právníkem Romanem Křížem. Díky němu se případ pohnul dál. Odstartovala další obrovská práce, která ale začala mít úplně jiný smysl. Zapomenuty byly hodiny a hodiny strávené jalovými diskusemi s poslanci, kterým, jak poznáte, až když s nimi jednáte, je všechno úplně jedno.

A jak jsme na tom teď? Máme podáno několik žalob na ministerstvo průmyslu a obchodu o náhradu zmařených investic špatným úředním postupem. Podali jsme stížnosti k Evropské komisi na systém poskytování veřejné podpory praktikovaný českou státní správou. Kromě toho pracujeme na některých případech, kde máme vážná, důkazy podepřená podezření na dotační podvody.

Jak to dopadne, nevím. Ale kdybych neudělal maximum pro dosažení oprávněné satisfakce, jednou bych si to hodně vyčítal a asi bych s tím nedokázal moc dobře žít.  

Obálka

Pan Fryč poslal do redakce několik dodatečných mailů. Ten první byl o obálce, kterou se tak zdráhal otevřít: „Po více než dvou letech tahání po výsleších a soudech jsem byl zproštěn obžaloby. Soud dospěl k závěru, že v jednání obžalovaného nelze spatřovat úmysl k žalovanému či jinému trestnému činu, přičemž absence zákonem vyžadované subjektivní stránky trestného činu – zavinění – vede soud k postupu podle § 226 písm. b) tr. řádu a zproštění obžaloby, neboť jednání obžalovaného nelze kvalifikovat jako trestný čin.“

Šťastný konec? Nikoliv, odvolal se státní zástupce a krajský soud jeho námitkám vyhověl. Vše se vrátilo k okresnímu soudu, který Petra Fryče znovu odsoudil. Není podstatné k čemu, ale za co, a hlavně, že to má být takzvaně výchovný trest.

„Začal jsem si připadat, jako kdybychom se vrátili do padesátých let minulého století. Stát vytvoří likvidační podmínky, které likvidovaný z objektivních příčin není schopen plnit. A za neplnění těchto povinností je likvidovaný pohnán před soud. A soud ho odsoudí. Takže se tak stalo. Já jsem se opět odvolal a krajský soud potvrdil rozhodnutí soudu okresního. Tím to ale nekončí. Budu samozřejmě podávat dovolání k Nejvyššímu soudu, a pokud to bude nutné, tak až k soudu Ústavnímu. Někdo už se snad probudí a trkne ho, že pokud mi stát, v rozporu s platnými zákony, zabránil vydělávat, nemůže soudně vymáhat odvádění výpalného. To nemá logiku.“

Stručně: Jak lze rozvrátit celé odvětví pomocí dotací

Polygrafický průmysl byl před realizací OPPI plně konkurenceschopný. Vybavení, kvalita i služby byly plně srovnatelné s firmami jinde v Evropské unii. Nic z toho však Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR v rámci ex-ante analýzy nezkoumalo, nezkoumalo ani možné dopady na nedotované subjekty. Úkol byl jasný – proinvestovat co nejvíc z přidělených evropských peněz.

Údaje z Českého statistického úřadu pro skupinu NACE 18 (Tisk a rozmnožování nahraných nosičů) však hovoří jasně:

Výnosy odvětví: 2007: 48 mld. Kč; 2014: 42 mld. Kč – pokles asi o 15 procent

Zaměstnanost: 2007: 29 tisíc pracovníků; 2014: 23 tisíc pracovníků – pokles o šest tisíc

Počet aktivních subjektů: 2007: 9,5 tisíce; 2014: 8,6 tisíce – pokles o 10 procent

Bankovní úvěry a výpomoci: 2007: 7 mld. Kč.; 2014: 3,9 mld. Kč – pokles o asi 40 procent

Co tato suchá čísla říkají? Během realizace OPPI došlo ke ztrátě pracovních míst, snížily se tržby, zaniklo 10 procent firem, zato klesly úvěry, protože je nahradily dotace.

Nedostatky realizace OPPI viz rovněž kontrolní závěr NKÚ

Roman Kříž

Miroslav Cvrček, Petr Fryč




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější