Dalo se to čekat. Snad není dne, aby v médiích nepropuklo bědování kvůli suchu. Zpravidla je doprovázeno nějakým kreativním nápadem. Dotace na nádrže na dešťovou vodu. Postavíme přehrady. Zadotujeme vznik rybníků. Rozbouráme koryta, do kterých jsme v minulosti za erární peníze spoutali potoky, zamokříme, co jsme za společné prostředky odvodnili…
Nesmysly dřívějších odborníků nahradíme radami odborníků dnešních, nesmyslné státní zásahy napravíme moudrou politikou státu dnešního. Důležité je, aby se „něco dělo“. Když se „něco děje“, tak se totiž musí utrácet státní peníze. A ty se nemůžou utrácet bez koncepcí, strategií, odborných studií, expertních komisí. Pak by totiž peníze mohly jít někam, kde to nepotřebují ti, kteří z eráru žijí.
Snad největší nářky je ale slyšet ze strany zemědělců. Ke čtyřem úhlavním nepřátelům zemědělců (jaro, léto, podzim a zima) se totiž přidala nově i dvojice záškodníků (sucho a mokro). Spraví to „kupodivu“ jen dotace… Mapy už jsou vypracovány, vidlemi se přehazují poslední peníze z hromady na hromadu, aby nějací významnější hráči dotačního byznysu nepřišli zkrátka.
Je mi líto, ale nevím, proč by zemědělci měli dostávat peníze, které mi stát vezme na služby, které mi údajně skvěle a nepostradatelně poskytuje. Já za sucho nemůžu. Zkusme se spíš ptát, nakolik za sucho můžou sami zemědělci. A systém dotací, které z jejich "podnikání" dělají spíš vedlejší bonus k hlavní činnosti, kterým je právě čerpání dotací.
Mám zde jeden zcela neintelektuální vzkaz:
„Milí zemědělci (čest výjimkám), kurvíte krajinu. Ničíte půdu tím, že z ní jen berete, nestaráte se o ni, a spolupodílíte se tím na suchu. Zamořujete nám vodu umělými hnojivy a pesticidy. Dotace? Odškodnění? Nasrat!“
Autor je zakladatelem Libertariánského institutu.
