Na poslední den Prague Food Festivalu, který se letos konal v zahradách Pražského hradu, jsme dorazili s fotografem Adamem Kolářem těsně po jedenácté hodině. Samotná akce měla začít úderem dvanácté, takže jsme měli dostatek času zorientovat se v terénu. Díky bohu!
Jenom najít vchod už nám dalo docela zabrat. Nikde žádné značení. Paradoxně ani na informacích Pražského hradu, jehož zahrady tři dny obléhali kuchaři, nebyla po festivalu známka existence. S pomocí městské policie, hradní stráže i bystrého pozorování mužů v rondonech přinášejících odněkud z útrob Hradu stříbrné podnosy s poklicemi jsme nakonec natrefili na dlouhatánskou frontu – prý skutečně třídenní- nerudných hladových návštěvníků Prague Food Festivalu. Není nad pořádnou procházku před dobrým jídlem – v člověku to částečně uspokojí lovecké pudy.
Tak tedy stojíme konečně v hadu před Rajskou zahradou, mezi lidmi, kteří si, stejně jako my , odpustili snídani, a netřeba dodávat, že pocit hladu v kombinaci se špatným nedělním počasím vyvolává negativní emoce. Chvilku to vypadalo, že dav protrhne zátarasy a vrhne se na festivalovou krmi holýma rukama, vstupenky, nevstupenky. Ale zvony svatovítského chrámu začaly naštěstí na poslední chvíli odbíjet poledne.
U brány do zahrad jsme vyfasovali papírové sáčky s postříbřenými příbory. Odkázáni jsme byli k nákupu Grandů (jeden Grand má hodnotu 25 Kč) ve směnárně. Festivalové ceny: předkrmy kolem 2 Grandů, ochutnávka teplých jídel za 4 Grandy a menu bylo k mání za 10 Grandů. Naštěstí je ke 400 Kč vstupnému přidělen bloček 10 Grandů. Je to výlet nádherný leč nákladný, podlehnete-li všem pokušením – prostě výlet do Rajské zahrady se vším všudy.
Při vchodu do areálu si nás záplava vůní pěkně přidržela několik centimetrů nad dlažbou a pak nás oba něžně spustila zpět na zem. Stan restaurace Ambiente nešel přehlédnout a hlavně ta vůně, ta vůně... Dnešní nabídka: Tatarský biftek, 50 dní vyzrálé hovězí a zmrzlina z čerstvých jahod chlazená tekutým dusíkem.
Zaujal nás Tatarák. Vskutku kulinářský zážitek, jenž za 4 G rozhodně stál! Až mě začaly nahlodávat pocity viny a měl jsem sto chutí (krom chutí na další porci) se omluvit panu šéfkuchaři, že jsem kdy nazval Tatarským biftekem něco jiného, než právě tento jeho umělecký skvost. Nerad bych se ale unáhlil hned zkraje a udělil pomyslný Řád zlaté vařečky prvnímu stanu. Jdeme dál.
Po dobrém jídle jest dobrého pití třeba, jak káže jistá stará moudrost. V Hartigovské zahradě – srdci celého areálu – probíhala soutěž v točení a servírování piva Stela Artois. Je až s podivem, jak některé souvislosti do sebe zapadají. Nebylo tedy nad čím dumat. Hrdlo prahlo pod náporem teď již ostrého sluníčka a doznívajících dojmů z Ambientního tataráčku po sklenici lahodně zlatavého moku (třetinka za 1 G). Celý rituál točení piva se obešel bez zbytečných cirátů, takže bylo natočeno zhruba stejně rychle, jak rychle zahučelo do mých útrob. Posilněn a napojen pokračuji v krasojízdě sám. Adama – fotografa jsem ztratil kdesi v davu.
Následovaly stany someliérů, koktejlových barů, asijských specialit, českých specialit, jiných specialit, všude plno vůní, barev, chutí, až smyslové orgány přecházely.
Vzduchem poletovaly krom již zmiňovaných libých vůní a včel i sklenice, láhve, talíře, nože, sekáčky, kusy jídla… Vše se tak bohužel začalo slévat v jednolitou změť delikates, až do chvíle, než se přede mnou zjevilo vyvýšené pódium a na něm zvláštní uskupení čtyř španělsky vyhlížejících umělců. Na první podívání španělský kytarista a tanečnice, na druhý pohled ryze český doprovod tleskání a bubnování.
Kytarista, uměleckým jménem Morenito De Triana, jinak Slovák jako poleno, prohrábl struny a všichni kolemjdoucí se jako na povel zastavili. Rytmus udávala tanečnice Jana Drdácká z Prahy a tempo dva kluci z Plzně (Michael Cába a Václav Greif). Jeden hrál na perkusní nástroj cajón, připomínající (nejen mému) laickému oku pouhopouhou dřevěnou bednu a druhý precizně vytleskával dlaněmi. Labužnické mlaskání utichlo a nebo se přidalo do rytmu. Nešlo odolat. Tohle Flamenco se stalo jedním z nezapomenutelných zážitků celého dne i přesto, že nešlo o jídlo.
Není divu, že jako magnet přitahovalo španělské vystoupení i fotografy. Z trávníku vykázal správce zahrad nejednoho z nich (včetně Adama), ale i zvukaře “Španělské“ skupiny (který chtěl jen otočit reproduktor na diváky pod pódiem) se slovy: „Trávníček ne! Na trávníček mi nešlapejte!“ vlivem čehož řval onen reproduktor přímo do ucha a bohužel i do mikrofonu natáčejícího Adama (omluvte proto sníženou kvalitu zvuku). Na obhajobu správce hradních zahrad nutno dodat, že všude v areálu jsou cedulky se zákazem vstupu na pěstěný zelený koberec. Hudba dohrála a my jsme, stejně jako mnoho dalších návštěvníků, podlehli kouzlu Andaluského (nikoli psa, ale) stanu. Iberské uzeninové prkénko s výběrem lahodných prošut a salámů doplněné o rajčatový chléb a osvěžující Gazpacho se zeleninovým kaviárem bylo sázkou na jistotu. Zážitek z tatarského bifteku se rozplynul. Je zvláštní, jak navozená atmosféra dokáže ovlivnit vnímání chutí.
Celé andaluské menu jsme s Adamem doplnili dalším uměleckým kouskem mistra výčepního, ač si situace i krmě žádaly spíše víno. A tak jsem na okamžik zanevřel na svůj moravský původ a jižanský temperament. Slibuji, že koncem týdne to cestou za moravským vínem, opět společně s Adamem, vynahradíme nejen sobě, ale i Vám, milí čtenáři.
Andalusie se ukázala být nejlepší možnou volbou. Když jsme totiž při odchodu z areálu letošního Prague Food Festivalu pozorovali ty nekončící fronty hlady umírajících gurmánů, bylo nám jich trochu líto. Ale dobře jim tak. Kdo se sem přišel najíst, má smůlu. Na tomhle festivalu se jídlo spořádaně degustuje. A to je sakra rozdíl.
Neodpustím si hanlivý dovětek. Pakliže bych měl vybrat stanoviště, které slavilo u hostů největší úspěchy, s klidným svědomím bych jmenoval jedním z nich i stánek lahodné kávy DeLonghi podávané zcela zdarma. Což bylo pro většinu návštěvníků festivalu nejen příjemné, ale hlavně, jak už je u české malosti „dobrým“ zvykem, výhodné. Aby je šlak trefil!
Loučí se s Vámi Tomáš Tvrdý a Adam Kolář (fotografie, které se nevešly najdete v galerii nad perexem).
