Překvapivě snadným získáním poloostrova Krym včetně klíčových vojenských a námořních základen v roce 2014 Rusko dosáhlo lacino obrovského geostrategického vítězství. Podílelo se na něm i jeho Černomořské loďstvo, o němž naši „zasvěcení“ publicisté téměř bez výjimky zarputile píší a hovoří jako o flotile, ačkoli ta je menší operační celek (například říční flotily: Dunajská, Azovská atd.). Místo slova loďstvo se používá též výraz flota.
Černomořské loďstvo vzniklo 13. května 1783 poté, co carevna Kateřina Veliká připojila Krym k Ruské říši. Vzhledem k permanentně napjatým vztahům s Tureckým sultanátem se rychle rozvíjelo a už v roce 1787 čítalo tři řadové lodě a 12 fregat. Křest ohněm prodělalo v boji se silnějším tureckým loďstvem a zrodilo zakladatele ruského vojenského námořního umění a průkopníka útočné taktiky námořního boje – admirála Fjodora Fjodoroviče Ušakova, který porážel nejen Turky v Černém moři, ale i napoleonskou Francii ve Středomoří. Ruského režiséra Michaila Romma inspiroval roku 1953 k natočení dvou výpravných historických velkofilmů – Hrdina Černého moře a Koráby útočí –, jež si příslušníci starší generace jistě pamatují.
Vítězství a zkáza
Třicátého listopadu 1853 porazil viceadmirál Nachimov tureckou eskadru Osmana paši u Sinopu. Zahynulo 3000 tureckých námořníků a 180 jich padlo do zajetí, zatímco Černomořské loďstvo přišlo jen o 38 padlých a 236 raněných. Byla to nejen poslední bitva plachetních lodí, ale také poslední velká bitva, v níž ruské námořnictvo zvítězilo. Nachimov padl smrtí chrabrých při hrdinné obraně Sevastopolu během krymské války proti tureckým, francouzským, britským a sardinským obléhatelům a zlatým písmem se zapsal do análů ruského válečného loďstva.
Ruská porážka v krymské válce znamenala první zánik Černomořského loďstva, majícího 40 řadových plachetních lodí, 15 fregat, 24 korvet a brig a 15 parních fregat. Pařížský mír mj. zakazoval carské říši udržovat v Černém moři válečné lodě. Jak je tedy vidět, snaha Západu vyšachovat Rusko z této pro jeho bezpečnost životně důležité oblasti je staršího data.
Znovuzrození a druhý zánik Černomořského loďstva
Po vítězství v rusko-turecké válce (1877 až 1878) Rusko v roce 1881 přijalo plán na výstavbu loďstva v Černém moři na nejbližších dvacet let. Čtrnáctého června 1905 Černomořským loďstvem otřásla vzpoura na křižníku Potěmkin. Sergej Ejzenštejn podle ní natočil roku 1925 jedno z nejslavnějších děl když ne světové, tak určitě aspoň němé kinematografie – Křižník Potěmkin (v originále Broněnosec Poťomkin, tedy Bitevní loď Poťomkin, ale to je poznámka spíše pro hnidopichy). Když v létě 1914 vypukla první světová válka, disponovalo ruské Černomořské loďstvo sedmi starými bitevními loděmi, dvěma lehkými křižníky, 17 torpédoborci a pěti ponorkami proti třem bitevním lodím, dvěma lehkým křižníkům a devíti torpédoborcům Turecka. Nejtěžší ztrátu utrpělo 20. října 1916, kdy se následkem výbuchu způsobeného německými diverzanty potopila bitevní loď (dreadnought) Imperatrica Marija, přičemž zahynulo 228 členů posádky a 85 bylo těžce raněno a popáleno. Celkem ztratilo Černomořské loďstvo v první světové válce podle publikace Rusko ve světové válce 1914–1918 (v číslech), vydané roku 1925 v Moskvě, 1376 námořníků (673 padlí a utonulí, 128 zemřelých na zranění, dva na nemoci, 446 raněných a 127 zajatých a nezvěstných), tj. 76krát(!) méně než za Velké vlastenecké války. Příručka K. B. Strelbického Ztráty ruského loďstva v období první světové války 1914–1948, vydaná ve Lvově roku 1994, uvádí, že Černomořské loďstvo přišlo o bitevní loď, tři torpédoborce, torpédovku, dvě ponorky, tři minonosky, čtyři minolovky, dělový člun, osm říčních dělových člunů, strážní člun, 29 obchodních lodí o objemu 19 069 brutto registrovaných tun (BRT) a kurýrní plavidlo. To nepředstavovalo nijak dramatickou újmu.
Opravdovou zkázu přineslo teprve uzavření potupného brestlitevského míru s ústředními mocnostmi, občanská válka a zahraniční intervence. Na Leninův rozkaz byla část lodí Černomořského loďstva potopena, aby se jich po vpádu na Krym nezmocnili Němci, část ukořistili bělogvardějci a odpluli s ní do tuniské Bizerty, ovládané Francouzi.
Pozvolná obnova
Ruslan Sergejevič Irinarchov uvádí ve své knize Dělnicko-rolnické válečné loďstvo před hroznou zkouškou, vydané v Minsku před deseti lety, že v roce 1922, kdy vznikl Svaz sovětských socialistických republik (SSSR), čítaly Námořní síly Černého moře, jak se Černomořské loďstvo nazývalo od května 1920 do 11. ledna 1935, jen dva torpédoborce, stejný počet ponorek, tři dělové a 18 strážních člunů, minonosku, 14 minolovek a čtyři člunové minolovky, celkem 44 lodí. To bylo směšně málo.
Když nás do boje poslal soudruh Stalin
K obnově Černomořského loďstva došlo až za prvních pětiletek. Rusové tak znovu dokázali, že dovedou vstát jak bájný Fénix z popela. K 22. červnu 1941, dni vypuknutí Velké vlastenecké války, vypadal poměr sil znepřátelených stran v Černém moři následovně:
Po vypuknutí války se po Dunaji a Bosporem dostalo na Černé moře mnoho válečných a obchodních plavidel mocností Osy: německých, italských a maďarských.
Sovětské Černomořské loďstvo za Velké vlastenecké války uskutečnilo 24 výsadkových operací, aktivně se podílelo na obraně Oděsy, Sevastopolu, Kavkazu a osvobození Novorossijska. Na pozemní fronty poslalo 57 197 námořníků, kteří vynikali odvahou, za niž platili obrovskými ztrátami, jež například při obraně Oděsy v některých útvarech a jednotkách námořní pěchoty dosahovaly 70–80 % původního stavu!
Podle sovětských zdrojů činily ztráty třetí říše a jejích spojenců v Černém moři, potvrzené prý i samotnými Němci, úhrnem 217 obchodních lodí o objemu 317 522 BRT. Celkové počty, včetně ztrát nepotvrzených Němci, údajně dosáhly 322 lodí o objemu 388 422 BRT. Na ruské Wikipedii se však už lze dočíst, že zde bylo za Velké vlastenecké války potopeno 835 protivníkových lodí a plavidel a 539 poškozeno. Jenže tato čísla zahrnují patrně i necky, záchranné čluny, kruhy a vesty. S. V. Bogatyrjov a K. B. Strelbickij zveřejnili roku 1992 ve Lvově unikátní příručku Ztráty protivníkových loďstev na mořských válčištích ve Velké vlastenecké válce 1941–1945, podle níž třetí říše a její spojenci ztratili v Černém a Azovském moři 420 plavidel, z nichž 75 včetně pěti ponorek potopili sami Němci v srpnu a září 1944 při odchodu z rumunských a bulharských přístavů a z Černého moře všeobecně. V boji přišla Kriegsmarine pouze o jedinou ponorku, a to U 9, potopenou sovětským letectvem 20. srpna 1944 v Konstanci. Celkem ztratili Němci na černomořsko-azovském válčišti 251 bojových plavidel, Rumuni 13 (torpédovku, strážní loď, minolovku, minonosku, dva monitory, čtyři torpédové čluny, dvě člunové minolovky a dva hlídkové čluny) a Italové 12 (trpasličí ponorku a 11 torpédových člunů). Italský historik, fregatní kapitán Marc’ Antonio Bragadin, ovšem ve své knize Bitva o Středozemní moře. Pohled poražených píše, že italská Černomořská flotila potopila dva sovětské torpédoborce, dvě ponorky (ŠČ-214 a S-32, jejichž ztrátu v důsledku činnosti italského námořnictva potvrzuje překladatel Bragadinova díla, ruský námořní historik A. Bolnych) a tři nákladní lodě při ztrátě dvou torpédových člunů a ponorky. To mimochodem vrhá poněkud odlišné světlo na věčně zesměšňované „makaróny“. V zájmu spravedlnosti je třeba poznamenat, že ze všech námořních válčišť v SSSR období Velké vlastenecké války je právě černomořsko-azovský prostor nejsložitější pro bádání a mnohé údaje chybějí. Jedná se však jen o malá a pomocná plavidla. Pokud jde o personální ztráty válečných loďstev v tomto prostoru, kromě sovětského Černomořského loďstva existují přesné údaje pouze o Královském rumunském námořnictvu, jež ovšem byly nepatrné, jelikož ve válce proti SSSR představovaly pouze 1749 osob (207 mrtvých, 323 raněných a 1219 nezvěstných).
Jak velitelé sovětských ponorek, tak oficiální sovětská literatura nesmírně nafukovali úspěchy ponorek Černomořského loďstva, které bojovaly stejně neefektivně jako celé loďstvo. Svědčí o tom fakt, že podle protivníkových údajů potopily v Černém moři jen 12 německých a rumunských obchodních lodí o objemu 39 670 BRT, dva remorkéry, 10 nákladních lodí a pramic a 13 bulharských a tureckých škunerů.
Za více než skromné úspěchy zaplatilo Černomořské loďstvo (včetně Azovské válečné flotily) velmi vysokou cenu. Podle průkopnické historicko-statistické příručky Bez razítka „Přísně tajné“, vydané v Moskvě roku 1993, za 1183 dní bojové činnosti (od 22. června 1941 do 16. září 1944) utrpělo největší personální ztráty ze všech sovětských flot: 105 083 osob (16 942 padlých, 59 379 nezvěstných a zajatých, 6073 činily nebojové ztráty, 19 036 raněných, pohmožděných a popálených a 3653 nemocných), z toho 9995 důstojníků, 16 636 staršinů a 78 452 námořníků, a 212 bojových plavidel, z toho křižník, tři velké torpédoborce, 11 torpédoborců, 28 ponorek, dvě strážní lodě, 20 minolovek, 54 stíhačů ponorek, 60 torpédových a 43 hlídkových člunů. Nejvíce ztrát mu způsobilo nepřátelské letectvo a miny.
Olbřímí rozměr těchto ztrát vynikne v porovnání s bojovými ztrátami Kriegsmarine, jež podle druhého vydání knihy Fritze Hahna Zbraně a tajné zbraně německé pozemní armády 1933–1945, vydané v Bonnu roku 1992, činily na východě od vypuknutí druhé světové války do 31. prosince 1944 na všech mořských, říčních a jezerních válčištích 10 433 osob (3812 padlých a zemřelých na zranění, 2714 raněných a 3907 nezvěstných a zajatých), od nichž je nezbytné odečíst 195 osob vyřazených v zářijovém tažení roku 1939 proti Polsku. Jenže tato čísla na rozdíl od údajů o ztrátách Černomořského loďstva a Azovské válečné flotily nezahrnují zemřelé následkem úrazu, nemocí a sebevražd ani nemocné.
Letectvo Černomořského loďstva sestřelilo podle oficiálních sovětských údajů ve vzdušných bojích 1431 letadel a 619 zničilo na letištích, celkem tedy připravilo protivníka o 2050 strojů při vlastní ztrátě 1126 letounů, což však nevypadá příliš věrohodně.
Hrdinu odpravili, lháře vyznamenali
Za činy vykonané během Velké vlastenecké války obdrželo titul hrdiny Sovětského svazu 221 příslušníků Černomořského loďstva a 54 766 bylo vyznamenáno řády a medailemi. Zde je nezbytné uvést výmluvný příklad charakterizující stalinskou éru. Při nájezdu na Konstancu v červnu 1941 se potopil velký torpédoborec Moskva, jehož velitele, kapitán-poručíka A. B. Tuchova, zachránili spolu s 68 dalšími členy posádky Rumuni. Tuchov ze zajetí uprchl, dostal se do Oděsy a vedl rozvědku partyzánského oddílu „Bouřlivák“. Jak nedávno ukázaly odtajněné materiály, na uzavřeném zasedání tribunálu v Simferopolu byl odsouzen k trestu smrti a zlikvidován pracovníky NKVD vyslanými za linii fronty. Tuchov přežil výbuch torpédoborce, neutonul v moři, ačkoli byl raněn do hlavy, třikrát utekl ze zajetí, než se dostal ke svým, přes rok bojoval u partyzánů a nakonec ho odpravili vlastní lidé! Naproti tomu velitel ponorky M-117 Astan Kesajev hlásil, že provedl deset torpédových útoků a potopil 10 nepřátelských lodí o úhrnném objemu 23 220 BRT. Jedenatřicátého května 1944 za to obdržel Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu. Jenže poválečné zkoumání dokumentů ukázalo, že „ponorkový džigit“, jak tohoto kavkazského horala přezdívali, nepotopil ani jedno plavidlo a ze všech jeho deseti útoků protivník zaznamenal pouze jeden, a to ještě neúspěšný. To ovšem nebyl zdaleka ojedinělý případ. Titul hrdiny Sovětského svazu za lhaní mu přesto zůstal.
Znovu rozkvět a zmar
Po válce zažilo Černomořské loďstvo největší rozkvět za vrchního velitele sovětského námořnictva admirála Sergeje Gorškova (ve funkci působil neuvěřitelných devětadvacet let: 1956 až 1985) a hrálo důležitou roli v soupeření obou bloků za studené války. Po Gorbačovově příchodu nastal jeho soumrak, vrcholící za Jelcina a překonávající největší porážku ruského loďstva v dějinách –v bitvě u Cušimy. Roku 2005 napsal Michail Terebin, že bojové možnosti Černomořského loďstva jsou dvaapůlkrát menší než možnosti turecké floty!
Po rozpadu Sovětského svazu došlo k uznání ukrajinského nároku na polovinu Černomořského loďstva, což znělo spravedlivě, neboť na Ukrajině se nacházel jeden z nejvýznamnějších závodů na válečné lodě v Nikolajevě (ukrajinsky Mykolajiv), kde se stavěla dokonce i plavidla největších kategorií: bitevní a letadlové lodě a křižníky. Obě strany nakonec dospěly k dohodě, že Ukrajině připadne 18,3 procenta z celkového stavu Černomořského loďstva a zbylých 31,7 procenta předá Rusku na umoření svého dluhu.
Na počátku samostatné existence Ukrajina vlastnila rozestavěné letadlové lodě Ujlanovsk a Riga, o jejichž dostavbu však neměla zájem, a především jí chyběly peníze. Atomový Uljanovsk rozebrali a Rigu, již Rusko prohlašovalo za svůj majetek, nakonec prodali do Indie na sešrotování. Ve šrotu skončily také raketové křižníky Nikolajev a Taškent a raketový torpédoborec Sposobnyj.
Současná organizace Černomořského loďstva
Po připojení Krymu a zabavení veškerého ukrajinského loďstva, včetně jeho jediné ponorky, jež z postsovětských republik zaujímalo po ruské flotě druhé místo, se Černomořskému loďstvu očividně začalo blýskat na lepší časy. Od 14. května letošního roku stojí v jeho čele viceadmirál Alexandr Alexejevič Moisejev a náčelníkem štábu je od 17. května 2016 kontradmirál Viktor Nikolajevič Liina. Hlavní základnu představuje Sevastopol, následují Feodosija, Donuzlav a Novorossijsk. Organizačně tvoří Černomořské loďstvo 30. divize hladinových lodí (vlajkovou lodí je raketový křižník Moskva, modernizovaný v letech 1991 až 1999; následuje šest strážních lodí), 197. brigáda výsadkových lodí (sedm velkých výsadkových lodí), 4. samostatná brigáda ponorek (šest plavidel), 41. brigáda raketových člunů (jedenáct plavidel), 68. brigáda lodí ochrany vodního pásma města Sevastopolu (tři malá protilodní plavidla a tři minolovky), 184. brigáda ochrany vodního pásma novorossijské základny (tři malá protilodní plavidla, šest hlídkových lodí, šest minolovek, šest protidiverzních a pět výsadkových člunů) a další.
V souvislosti s prudkým zhoršením beztak napjatých rusko-ukrajinských vztahů a jeho významem pro účast ruského kontingentu v občanské válce v Sýrii lze očekávat další posilování Černomořského loďstva, jež i přes dílčí modernizaci a zařazení několika plavidel po anexi Krymu zůstává pouhým stínem kdysi mocné floty za sovětské éry.
