Měkký podbřišek Ruska. Přesně tak tuto oblast Černomoří nazývali od poloviny 18. století do roku 1917. Naopak západní hranice představovala jakousi hruď Ruské říše, odkud mohl nepřítel vyrazit nejkratší cestou do centrálních oblastí země, jak to v roce 1812 učinil Napoleon Bonaparte, a proto se zde vždycky nacházely nejmohutnější pevnosti a nejsilnější vojenská uskupení.
Naproti tomu Černomoří představovalo nejhůře chráněnou a nejzranitelnější část obrovského impéria od začátku 16. století až dosud. O krymské válce z let 1853 až 1856 se více dočtete v tomto článku.
Po vzniku Sovětského svazu a prudkém rozvoji zbrojního průmyslu během prvních pětiletek vynaložilo sovětské vedení obrovské úsilí na posílení bezpečnosti státu.
Ruský nacionalistický historik (ale také vynikající znalec vojenské techniky) Alexandr Borisovič Širokorad uvádí ve své knize Bitva o Černé moře, vydané v Moskvě roku 2005, tedy ještě v době, kdy vztahy mezi nyní na smrt znepřátelenou Ukrajinou a Ruskem fungovaly relativně normálně, že v den zahájení operace „Barbarossa“ (22. června 1941) mělo sovětské Černomořské loďstvo ve službě a v opravě bitevní loď, pět křižníků, 17 torpédoborců, dvě strážní lodě, 44 ponorek (jiné zdroje uvádějí 47), čtyři dělové čluny, dvě minonosky, 12 minolovek, 78 torpédových člunů, 24 stíhačů ponorek a 625 letounů, což z něj dělalo zdaleka nejsilnější námořnictvo v dané oblasti.
Síly potenciálních protivníků
Z cizích států udržovalo nejsilnější válečné loďstvo v Černém moři Turecko, dávný soupeř Ruska. Čítalo bitevní křižník (někdejší německý Goeben), šest torpédoborců, čtyři ponorky a tři torpédové čluny. Následovalo Královské rumunské námořnictvo, jež se na rozdíl od tureckého války proti SSSR zúčastnilo. Jeho údernou sílu představovaly čtyři torpédoborce a ponorka.
Jenže sovětské vedení neznepokojovala zastaralá loďstva těchto dvou států. Děsila je hrozba vplutí britského a francouzského loďstva do Černého moře, jak se to již stalo za krymské války. Možnost reprízy podobného kroku v současné, krajně vyhrocené situaci v oblasti by bez nadsázky mohla přerůst ze studené války, jež navzdory ujišťování nikdy neskončila, nýbrž pokračovala, ale jinými prostředky, v horkou.
Kerč má pro Rusy nepříjemnou pachuť
Kerčský průliv, v němž se 25. listopadu odehrál incident vedoucí k zadržení tří ukrajinských plavidel i s jejich posádkami, může vyvolat nepříjemnou reminiscenci na ostudnou porážku za Velké vlastenecké války. Od 8. do 19. května 1942 zde proběhla kerčská obranná frontová operace, jíž se zúčastnil Krymský front a část sil Černomořského loďstva a Azovské válečné flotily, čítající na začátku operace 249 800 vojáků.
Mnohem slabší Němci pod obratným velením Ericha von Mansteina je drtivě porazili. Podle oficiálních ruských údajů zveřejněných roku 1993 v historicko-statistické studii Bez razítka „Přísně tajné“ sovětské ozbrojené síly ztratily 176 566 vojáků, tedy v průměru 14 714 denně! Z toho trvalé ztráty činily 162 282 mrtvých, nezvěstných a zajatých a zdravotnické (ranění, nemocní, popálení apod.) jen 14 284. Naproti tomu Němci tvrdili, že zajali 170 000 vojáků.
Euromajdan připravil Ukrajinu o Krym
Po rozpadu Sovětského svazu a následném rozdělení jeho Černomořského loďstva mělo ruské námořnictvo pronajatou základnu v Sevastopolu, za což ekonomicky zbídačené Ukrajině platilo. Jenže NATO obecně, a USA zvláště na ni tlačily, aby smlouvu vypověděla. To by ruské Černomořské loďstvo uvrhlo do velmi obtížného postavení.
Po svržení proruského prezidenta Viktora Janukovyče se prezident Ruské federace rozhodl bleskově jednat a nechal anektovat Krym. Připomeňme, že se tak stalo téměř bez výstřelu. Ozbrojené síly Ukrajiny (ZSU) nekladly žádný odpor. Je proto otázkou, jak by se zachovaly nyní. Pokud by se případnému ruskému útoku aktivně bránily, následky by byly katastrofální.
Cui bono?
Po nedělním incidentu v Kerčském průlivu, spojujícím Černé a Azovské moře, se beztak napjaté vztahy mezi oběma velkými slovanskými zeměmi zhoršily natolik dramaticky, že ukrajinský prezident Petro Porošenko vyhlásil na třicet dnů válečný stav v deseti regionech sousedících s Ruskou federací a separatistickou, mezinárodně neuznávanou Podněsterskou moldavskou republikou. (Pro přesnost je třeba dodat, že nejde o vyhlášení války Rusku, tolik soudnosti snad Porošenko má, ale, přesněji řečeno, o výjimečný stav.)
Někteří komentátoři a politici mají o vině Ruska a Putina okamžitě jasno. Jenže argument, že ruskému prezidentovi rekordně klesá obliba kvůli důchodové reformě, lze stejně tak přebít tvrzením, že ani Porošenkovy vyhlídky v březnových prezidentských volbách nejsou právě růžové. Navíc zemí zmítá obrovská korupce, platy a důchody patří k nejnižším v Evropě, a tudíž snaha odvést pozornost znepokojeného obyvatelstva hraním na nacionalistickou strunu (Ukrajinci vynikají mnohem větším národním cítěním než kupříkladu Bělorusové) nevypadá nikterak nevěrohodně.
V zájmu Ruska zajisté není další zpřísnění hospodářských sankcí ze strany Západu. Avšak Ukrajinou požadované rozmístění amerického vojenského kontingentu na jejím území by mohlo skutečně vést k eskalaci konfliktu, jenž by se už neomezoval pouze na Donbas. Pak by ale tato nešťastná země mohla přijít o mnohem víc než jen o poloostrov Krym. Zní to sice drsně, nicméně po prohrané válce by jí hrozila neradostná perspektiva ztráty svrchovanosti a zániku samostatného státu. Tak doufejme, že nakonec zvítězí chladné hlavy na obou stranách.
