Režisér Park Chan-wook: Stále chci vyprávět příběhy o temných touhách obyčejných lidí
Ztratil práci, důstojnost i status quo a ztratil také určité morální zábrany. Jak daleko bude propuštěný manažer papírny ochotný zajít, aby se opět vyšvihl? O tom s černohumornou nadsázkou vypráví novinka Není jiná možnost. Jihokorejský filmař Park Chan-wook, proslavený drsným příběhem pomsty Old Boy, s ní soutěžil letos v Benátkách. Zlatého lva sice nezískal, nyní se ale o jeho filmu mluví jako o jednom z favoritů na Oscary. Právě ho můžete vidět v českých kinech.
Film Není jiná možnost jste prý chtěl natočit dvacet let. Proč trvalo tak dlouho, než se vám to podařilo?
Když říkám, že to trvalo dvacet let, myslím tím dobu od chvíle, kdy jsem si poprvé přečetl román Sekera od Donalda E. Westlaka a řekl si, že z něj chci udělat film. Do skutečné práce na adaptaci jsem se pustil v roce 2009. Původně jsem zamýšlel natočit americký film. Jenže sehnat na něj tolik peněz, abych měl pocit, že mám dostatečný rozpočet, bylo velmi obtížné. Dá se říct, že to je hlavní důvod toho zdržení. Jakmile se rozhodlo, že půjde o korejský film, všechno šlo už poměrně rychle. A také jsem samozřejmě během těch dvaceti let trávil čas natáčením jiných filmů.
Původně jste tedy chtěl natočit americké krimi. Je vám tento žánr blízký?
Ano, od puberty jsem četl spoustu amerických kriminálních románů a také jsem měl vždycky rád film noir, který z těchto románů vychází.
Vypadal by film Není jiná možnost hodně jinak, kdyby se odehrával v USA?
Nemyslím si, že by tam byl nějaký velký rozdíl. Ale hlavní hrdina by asi neměl jako koníček pěstování bonsají. V americké verzi scénáře jsem ho pojmenoval Howard. A Howard a bonsaje? To k sobě nejde.
Nicméně v americké verzi by určitě nikdo neměl doma pistoli ze Severní Koreje…
Myslím, že v původním románu ta konkrétní pistole pocházela z druhé světové války. Ale protože jsme děj přenesli do korejského prostředí, změnil jsem to na válku ve Vietnamu. Přišlo mi, že to dává větší smysl vzhledem k věku a regionu protagonistů. Asi to není moc známý fakt mimo Koreu, ale ve válce ve Vietnamu bojovali jak jihokorejští, tak severokorejští vojáci. Jihokorejská armáda se zapojila oficiálně, po boku amerických jednotek. Ale zároveň existovala i neoficiální účast Severokorejců. Proto jsme do filmu dali detail, že ta pistole byla vyrobena v Severní Koreji, tudíž že šlo o zbraň, kterou možná používal Vietcong. Natočili jsme i část, kde se detektivové ve svém pátrání dostanou tak daleko, že si začnou myslet, že by ve vraždách mohla mít prsty severokorejská vláda, čímž se do vyšetřování vloží jihokorejská tajná služba. A hlavní hrdina tuhle absurdní spekulaci jen vyjeveně sleduje… Ale nakonec jsme to vystřihli.
O snímku Není jiná možnost říkáte, že jeho příběh, v němž se manažer hledající práci rozhodne navštívit své konkurenty a zbavit se jich, jste toužil natočit víc než jakýkoliv jiný. Proč?
Román Sekera obsahuje spoustu prvků, které mám osobně hodně rád. Především v něm najdete jak společenské téma, tak vnitřní svět jednotlivce, jeho myšlenky a psychiku. Tyhle dvě složky jsou v příběhu promíchané do jednoho celku, nedají se oddělit.
Mezi ona společenská témata filmu kromě nezaměstnanosti a otázek nahraditelnosti člověka patří i téma umělé inteligence, které je aktuální až v poslední době. Jak se příběh snímku Není jiná možnost za těch dvacet let proměnil?
Většina změn se udála až nedávno. Jako právě AI, řízené automatizované systémy a pokrok ve fungování továren, nejen těch na papír, kde pracuje hlavní hrdina. I když tu tyhle věci byly vždy, jejich význam a přítomnost se nesmírně zvětšily. Až ke konci produkce jsme se rozhodli, že do filmu zahrneme některé konkrétní věci jako třeba automatický systém zhasínání světel. Nebo celou epilogovou scénu odlesňování, tu jsem se snažil natočit skoro jako sci-fi. Když se na ni podíváte pozorně, všimnete si, že ta těžká technika, která kácí stromy, není ovládána lidmi. V podstatě to jsou roboti. Vytvořili jsme je pomocí CGI, myslel jsem u toho na Terminátora.
Bojíte se, že umělá inteligence nahradí lidi i ve filmové branži?
Myslím, že ten den by mohl přijít – nebo lépe řečeno, že přijde. Podle mě se udrží jen velmi malá hrstka skutečně kreativních lidí. Režiséři, výtvarníci, architekti scén, kameramani… Myslím, že tohle platí pro všechna odvětví, nejen pro filmový průmysl. A povede to k nové nerovnosti mezi námi lidmi.
Že by AI nahradila vás a vymyslela scény, jako tu, kde pokus o vraždu probíhá za doprovodu velmi hlasité hudby, kvůli které nikdo neslyší, si neumím představit. Proč jste do filmu vložil podobné absurdně vtipné situace?
Od samého začátku jsem si říkal, že když jen přímočaře ukážu ty tragické okolnosti a situace, do kterých se postavy dostanou, a pouze sdělím: „Toto je smutný příběh,“ nebude to zábavné na sledování, nebude to poutavé a nevznikne z toho výjimečný film. A tak jsem na to chtěl jít jinak, z jiného úhlu – nezahladit onu tragédii, ale její tragičnost zesílit prostřednictvím humoru.
Není jiná možnost je věnovaná Costu Gavrasovi, který stejný román Sekera zfilmoval už v roce 2005. Měl nějaký vliv na vaši verzi?
Costa Gavras patří k filmařům, kterých si hluboce vážím a k nimž mám velký respekt. Co se ale týče jeho Sekery, tu jsem objevil později, když jsem sháněl práva na původní román. Ke svému překvapení jsem zjistil, že nepatřila autorovi Westlakovi, ale Costovi. Až když jsem začal pátrat proč, zjistil jsem, že on už podle stejného románu natočil film! A teprve pak jsem ho viděl. Moc se mi líbil, ale zároveň jsem věděl, že já z toho románu můžu vytvořit něco jiného. Tím neříkám lepšího, ale něco odlišného – díky tomu jsem se svého nápadu na adaptaci nevzdal. Oba naše filmy ovšem mají společné, že k látce přistupují komediálně a hodně zdůrazňují černý humor.
Film Není jiná možnost nakonec i produkují členové Gavrasovy rodiny, konkrétně jeho manželka a syn. Jak k tomu došlo?
To vyplynulo přirozeně. Požádal jsem je o to, protože drželi práva na knihu a navíc možnost natočit film s příbuznými někoho, koho tak hluboce a upřímně obdivuju jako Costu, pro mě byla výjimečná.
Pomohlo vám v této fázi, že už jste měl za sebou průlom díky filmu Old Boy?
Samozřejmě. První opravdovou zkušenost s vystoupením na globální scéně jsem získal, když můj film Pohraniční pásmo vybrali do soutěže v Berlíně. Ale je pravda, že právě Old Boy byl tím zásadním filmem, díky kterému lidé po světě zjistili, kdo jsem. A myslím, že i díky němu lidé jako Costa vůbec znali moje jméno. Když jsem se na něj obrátil, mohl mi říct: „Dobře, jestli jste to vy, tak jsem ochotný se o práva podělit.“
Už celá desetiletí vyprávíte příběhy lidí, kteří jsou hluboce problematičtí, ne-li hůř. Máte pocit, že jste po takové době blíž pochopení temných lidských pudů?
Nevím, jestli to můžu říct. Nejsem lékař ani terapeut. Můžu tvrdit, že se mé porozumění temným stránkám lidské povahy prohloubilo? Nevím, jestli ano. Ale stále chci vyprávět příběhy o možnosti, že někde hluboko v nitru, v mysli člověka, se skrývají temné touhy a že je v sobě nesou obyčejní lidé. Ovšem zároveň chci v takových příbězích říct i to, že se nesmíme vzdát empatie.
Co temného se skrývá ve vás?
Možná přání, abych mohl navštívit všechny ostatní režiséry, kteří se mnou soupeřili o Zlatého lva…
