Čermák: Když neznáte svýho tátu, nevíte, co jste za chlapa. Neporazitelní jsou jeden z posledních velkých filmů u nás

V rozhovoru pro časopis Moje psychologie jste říkal, že se na sebe nerad díváte, nebo dokonce skoro nikdy. Byl jste ale na nadšeně přijaté premiéře Neporazitelných v Ostravě. Udělal jste výjimku?

Na premiéře jsem byl, ale samozřejmě jsem trošku utíkal: neseděl jsem v hledišti, nýbrž stál schovaný v rohu a sledoval hlavně reakce diváků. A musím říct, že právě ty mě v sále udržely. Film už jsem viděl předtím v off-linu, měl jsem k němu jako všichni tvůrci nějaké připomínky, znal jsem ho a věděl, jak funguje. Zůstal jsem kvůli divákům.

A co jste říkal na film?

Překvapil mě.

Patříte mezi jeho koproducenty, to by se úplně stávat nemělo.

Když vám ho sestříhají a vy se na něj poprvé podíváte a uděláte: Ty vole, to jsem nečekal, že to bude takhle fungovat! – tohle mě zasáhlo asi nejvíc. Už jsem pár filmů natočil, ale tohle pro mě bylo velké překvapení: jakým způsobem Neporazitelní fungují a jaké struny ve mně jako v divákovi, protože i já jsem do jisté míry divák, rozezněli. Mám z výsledku velkou radost. I kdyby na něj nepřišel jediný člověk, vím, že jsme udělali dobrou práci.

Herců, kteří se podílejí na ko­produkování filmů, ve kterých hrají, přibývá. V Hollywoodu je to celkem běžné, u nás se třeba Aňa Geis­lerová stala koproducentkou snímku Karavan. Co vedlo vás?

Myslím, že to není důležité. Nebo by to vydalo na diplomovou práci, proč jsem koproducentem; to tady dnes nevyřešíme a souvisí to s tím, kam se filmový průmysl ubírá a kolik peněz a energie musíte vložit do toho, abyste něco jako Neporazitelné mohl natočit. Do toho bych se nepouštěl.

Na tiskovce se mluvilo o vašem výroku, že Neporazitelní by klidně mohli být poslední velký český film pro kina, protože se filmová tvorba hodně stahuje na malou obrazovku. Jak jste to myslel?

Nejde jen o to, že se tvorba s filmovými parametry začíná objevovat v televizích, že třeba seriálová produkce Netflixu už má ten filmový rozmach a velice dobře funguje. Ale jde i o to, že diváci už pomalu nemají v téhle uspěchané době čas jít si do kina sednout. A my se složitě snažíme o film pro plátno, kameraman usiluje o krásný obraz, zvukař o pořádný zvuk – a výsledek je, že se na to lidé koukají na iPhonu v metru. Takže nám chybí ta tečka, kdy se špičková kvalita filmu předvede ve stejně špičkové kvalitě v kině, protože je pro to kino dělaný: kina poslední dobou zejí prázdnotou. Není to jako před deseti patnácti lety, kdy na český film přišlo třeba 800 tisíc lidí. A pak mám na mysli i to, jak s herci začíná pracovat umělá inteligence. Už mnohokrát jsem viděl sám sebe, jak v nějakém videu říkám věci, které nejsou pravda, a není to můj hlas! Takže nevidím důvod, proč by mi v budoucnu měl někdo platit honorář, když si mě může naskenovat a pak použít. Mám pocit, že se herecké řemeslo přesouvá exkluzívně do divadel, potažmo do televizí. A i když jsem to asi trošku nadnesl, možná jsou Neporazitelní jeden z posledních velkých filmů v České republice. Kdo ví? Tyhle věci přicházejí skokově. Najednou se ráno probudíme a zjistíme, že nemá smysl investovat 70 miliónů do filmu, protože na něj nikdo nepřijde.