Neshody mezi Hradem a vládou pokračují. „Prezident může vládě znepříjemnit život," řekl Petr Pavel
Prezident Petr Pavel a premiér Andrej Babiš (ANO) se na dnešní schůzce na Hradě opět neshodli na tom, jak by mělo vypadat složení české delegace na červencovém summitu Severoatlantické aliance (NATO) v Ankaře. Babiš dál míní, že by Pavel neměl být její součástí, prezident se ale summitu zúčastnit plánuje. Argumentuje tím, že zastupování země navenek je jeho ústavní pravomoc. Kompetenční žalobu vidí až jako poslední možnost, nicméně ji zváží, pokud nakonec součástí delegace nebude. O jejím složení rozhodne vláda v červnu. Pavel to po jednání řekl novinářům. Babiš se brífinku nezúčastnil. O neshodách mezi vládou a Hradem hovořil Petr Pavel i v nedávném rozhovoru pro Reflex.
„Tvrzení, že prezident jako zástupce opozice na summit NATO nemůže jet, je hloupé, protože prezident má stejný zájem jako vláda, obranyschopnost země a bezpečnost občanů,“ říká prezident Petr Pavel. Premiérovi v dopise nabízí optimální možnost společné reprezentace. Tedy své vystoupení na neformální večeři hlav států s debatou o euroatlantické bezpečnosti, v níž má nezpochybnitelnou kvalifikaci a premiérovu prezentaci výdajů vlády na obranu včetně vysvětlení pozice kabinetu ke spojeneckým závazkům z hlediska rozpočtových parametrů.
Jak se po zveřejnění vašeho dopisu premiérovi, kterého jste vyzval ke společné účasti na summitu NATO v Ankaře, vyvíjí obsazení české delegace?
Zatím nijak. Já jsem Andreji Babišovi minulé pondělí telefonicky sdělil, že zmíněný dopis posílám, aby jím nebyl zaskočen, protože takový způsob komunikace nemám ve zvyku, a navíc jsem dopis poslal i veřejně, aby bylo zřejmé, že v té věci neprobíhá žádný zákulisní boj. Téma jsem nevyslal do veřejného prostoru já, ale premiér. Místo aby mi jím zamýšlenou změnu zvyklostí obsazení delegace na summit NATO oznámil osobně na naší schůzce, držel vše v tajnosti až do chvíle, kdy se ho novináři zeptali, proč mi jím zvažované jiné než tradiční složení delegace neřekl tváří v tvář. Vysvětlení, že neměl čas, protože spěchal k telefonátu s Antóniem Costou, nechám bez komentáře a pozoruhodná je i odpověď: „Já vlastně ani nevím,“ na další otázku, proč tedy o věci mluví dříve do médií, místo aby vše řešil se mnou. To byl okamžik, kdy se téma o účasti v Ankaře dostalo do médií. Já myslím, že se má vrátit tam, kam patří, tedy mezi prezidenta a premiéra, a proto nebudu dál věc řešit přes média a už vůbec se o tom nebudu bavit s ministrem zahraničí, protože mu to nepřísluší. On je ve věci pouze vykonavatel, bez kompetence, zda prezidentovi schválí, či neschválí zahraniční cestu. Schvalovat může cesty svých zaměstnanců, ale tím prezident při veškeré úctě k onomu úřadu určitě není!
Ale může říct nahlas svůj názor, myslí-li si, že by prezident na summit jet neměl…
To jistě. Může to říct premiérovi, který k tomu vydá stanovisko. To by ale měl poté konzultovat s prezidentem, protože jsou nejvyššími ústavními činiteli, u nichž ústava předpokládá, že se dohodnou, a to já předpokládám také! Navíc myslím, že bychom měli, pokud nenastala zásadní změna situace, respektovat i dělbu práce, která platila dosud – od Havla přes Klause po Zemana. Argument o neúčasti prezidenta Zemana v Bruselu v březnu 2022 na mimořádném summitu NATO po zahájení ruské invaze na Ukrajinu neobstojí, neboť dle tehdejšího oznámení Kanceláře prezidenta republiky neodjel Miloš Zeman na summit z důvodů jeho špatného zdravotního stavu a na doporučení lékařů. Českou republiku proto na summitu reprezentoval pouze premiér Petr Fiala. Jinak však vždy platilo, že prezident jezdil na vrcholné schůzky NATO a OSN a vše, co souviselo především s exekutivou, tedy i evropská agenda, šlo za premiérem a nikdo neviděl důvod to měnit. Jde-li o NATO, souvisí s tím i to, že prezident je i vrchním velitelem ozbrojených sil a z titulu funkce má bezpečnostní i zahraniční politiku tak či tak i ve své agendě. Z tohoto pohledu nevidím jediný racionální důvod, proč by vláda měla zavedenou dělbu práce premiéra a prezidenta měnit. Praxe, že na summity NATO jezdí prezident, jistě nevylučuje, že na summity jezdili i ministři obrany a zahraničí, neboť i oni tam mají své panely a legitimně na summit patří. Uvedené zvyklosti mají oporu i ve znění ústavy, podle níž navenek zastupuje zemi prezident. Proto ve věci nevidím žádný rozpor, kromě toho, který uměle vyvolává ministr zahraničí tím, že podle jeho logiky – a slovo „logika“ zde dávám do uvozovek – prezident na summit nemůže jet, protože je zástupcem opozice! (Sic!) To je z principu hloupost, kterou nelze v žádném případě přijmout, protože prezident na summitu NATO nemůže mít jiný zájem než má vláda, tedy obranyschopnost České republiky a efektivitu bezpečnosti občanů.
Obě strany se ale mohou lišit ve způsobu, jak toho dosáhnout.
Jistě! Proto jsem v komentáři k dopisu řekl premiérovi, že vítám, bude-li prezentovat pozici vlády. Summit NATO má řadu panelů ve dvou částech, z nichž ta neformální spočívá ve večeři hlav států, během níž se vede strategická debata na téma evropské a euroatlantické bezpečnosti. V ní, troufám si říci, a snad to nezpochybní ani Andrej Babiš, jsem přece jen lépe kvalifikován a těmto otázkám se věnuji o něco déle. Díky tomu, že jde o neformální debatu, kde se nepřijímají rozhodnutí, nepotřebuji k účasti na ní ani mandát vlády. Ve formální části, věnované výdajům na obranu a způsobu naplňování závazků, vidím i já sám jako vhodné – a tak jsem to Andreji Babišovi řekl –, aby se ho zúčastnil on a vysvětlil pozici vlády k naplňování našich spojeneckých závazků z hlediska rozpočtových parametrů. Tento postup mám za zcela legitimní, jímž se nic nepokazí a neměníme jím žádné zvyklosti. Takže v mém návrhu postupu žádný rozpor není a jsem to právě já, kdo trvá na principech i příležitosti pro vládu prezentovat její postoje na nejvhodnějším fóru.
Vy tedy nebudete nikde, ani na něčí dotaz sdělovat své odlišné stanovisko na plnění našich rozpočtových závazků v NATO, které jinak otevřeně dáváte najevo?
Jak jsem řekl, jedna věc jsou neformální jednání a druhá formální jednání.
Jistě, ale když „na to přijde řeč“, vy neřeknete, že se vám způsob, jak vláda naplňuje podmínky rozpočtových závazků ministra obrany, nelíbí, že máte jiný názor?
Na summitu NATO bych takovou věc rozhodně nerozporoval, protože pravdou je, že zahraniční i bezpečnostní politiku tvoří a zodpovídá za ni vláda.
A řekl jste premiérovi vaši představu společného postupu?
Samozřejmě! Omyl je totiž v tom, že oni si myslí, že pojedu na summit NATO hlásat něco jiného než vláda, ale mandát na oficiální jednání stanovuje vláda a prezident je jím vázán. To znamená, že i kdybych na hlavním jednání měl být já, nebudu tvrdit, že vláda neplní závazek, ale že dle stanoviska vlády jsou výdaje na obranu „takové a takové a zde je jejich obsah“. Musel bych prezentovat pozici vlády, nic jiného nelze. Doma se mohu vyjádřit, zda to považuji za dostatečné, či ne, ale na oficiálním jednání nemohu prezentovat jinou pozici než oficiální, kterou zastává vláda. Přesně tak jsem to řekl v telefonátu premiérovi a zopakuji mu to znovu na schůzce 22. či 24. dubna, podle toho, jak nám vyjde termín poté, co se oba vrátíme z cest.
Premiérovy občasné odmlky či postoj-nepostoj k některým výrokům členů kabinetu budí dojem, že nerad říká nepříjemné věci do očí a že se konfliktům snaží vyhnout či je „vysedět“.
Nejsem v psychologii komunikace i osobnostního profilu premiéra tak kompetentní, abych vám mohl seriózně odpovědět. Pravdou je, že v případě, kdy se občas některý z členů vládní koalice vyjádří kontroverzně, jsme svědky, vyvolá-li to širší odpor, že premiér odkáže obě strany, „ať si to vyřeší samy“. V případě ministra Macinky je ale zřejmé, že je podřízen premiérovi, který plně odpovídá za chod vlády i ministerstva zahraničí, a proto, nastane-li rozpor mezi prezidentem a ministrem zahraničí, který jsem navíc já neinicioval, měl by to primárně řešit premiér. Petr Macinka si myslí, že na počátku všeho je nejmenování Filipa Turka čímkoliv, a tím si pro sebe zdůvodňuje své kroky. Jsou-li ale jeho útoky nezpochybnitelně činěné s cílem komplikovat práci a život prezidenta v přiznané odvetě za nejmenování Filipa Turka, jde o stav, který v této podobě nemůže dlouho fungovat. Ptáte-li se mne, co vše řeknu premiérovi, pak se mu budu snažit říct, že i prezident má nástroje ke znepříjemnění života vládě, jež zatím nechci používat, protože je takový způsob válčení dětinský na úrovni páté obecné. Andrej Babiš musí být tím, kdo ministru Macinkovi řekne: „Nech si osobní výhrady jinam a nekomplikuj mi práci,“ protože jeho chování komplikuje práci především vládě a nás jako zemi to znevěrohodňuje v zahraničí, kde si všímají, co se tu děje. Sledují, co se u nás píše. Velvyslanci mají spoustu zdrojů, ze kterých čerpají informace o pozadí událostí, a oni to pak vše píšou do svých zemí. Budeme k smíchu, pokud místo vládnutí ku prospěchu občanů budeme řešit nesmysly a skandály lidí s mentalitou nedospělých výrostků.
Řekl jste, že byste na summitu rozpočet vlády na obranu nerozporoval, jen oznámil, že je v souladu s rozhodnutím vlády.
Na každou zahraniční návštěvu jsou ministerstvem zahraničí připraveny podklady k jednání a já je prezentuji jako pozici vlády. Mimo záznam a dokumenty si můžeme říct s prezidentem druhé strany osobní pohled na věc, ale na oficiálním jednání prezentuji bezvýhradně pozici schválenou vládou. To je normální, standardní věc!
Nebojíte se, že při obecné znalosti vašich výhrad k rozpočtu a neznalosti nuancí diplomacie, o nichž mluvíme, budete vypadat jako zbabělec, který na summitu, kde mohl a měl říct otevřeně to, co říká doma, mlčel? Existuje cesta, jak dát najevo, že to jinak nejde?
Každá hra a každé společenství, nemá-li být hra chaosem a společenství diktaturou, mají pravidla. Věc nestojí tak, že někdy je člověk odvážnější a někdy ne, ale v jaké situaci a na jakém fóru co říká. Pokud reprezentuji Českou republiku v zahraničí na oficiálním jednání, musím respektovat pozici vlády, protože jsme v parlamentním systému, kde veškerou exekutivu či většinu má vláda, která se odpovídá parlamentu a prezident jako součást toho systému mu není nadřazen. Nakonec třeba na summit opravdu pojede Andrej Babiš i já a bude to on, kdo pozici vlády představí, protože si myslí, že je schopen spojence, či dokonce Donalda Trumpa přesvědčit, že vládou navržený rozpočet splňuje podmínky závazků. Já si myslím, že v tom se mýlí a že mu Trump nebude věnovat ani chvilku pozornosti. Není na mně, abych premiéra vyváděl z omylu, že přístup vlády je zdůvodnitelný a schválitelný a že mu tam na to všichni kývnou. Obávám, že za současné situace to vzbudí nevoli a nepochopení, v lepším případě lhostejnost, ale za situace, kdy i státy, jež jsou na tom ekonomicky hůř než my, zvyšují výdaje na obranu a jsou tak zodpovědné k ostatním, nelze náš rozpočet věrohodně obhájit.
Můžete z vašich zkušeností předsedy Vojenského výboru NATO přiblížit hodnotící kritéria rozpočtů?
Kritéria, o kterých bude řeč i v Ankaře, vytváří systém obranného plánování a z něj vyplývají i konkrétní úkoly každé země pro skládačku kolektivní obrany. My kromě mnohokrát zmiňované těžké brigády, která je bohužel naším stále nesplněným úkolem, máme desítky nových zadání, například v protivzdušné, protiraketové a protidronové obraně, s jasnou specifikací počtu lidí, techniky i času, dokdy by měly být postaveny a plně bojeschopné. Tyto takzvané Cíle výstavby schopností Česká republika dlouhodobě plní ani ne z poloviny. Hodnoceny budou i výdaje na obranu, které jsou dány závazkem z Haagu zvýšit v další dekádě výdaje na obranu na 3,5 % HDP plus 1,5 % vázaných na infrastrukturu, dopravní stavby, zdravotnická zajištění a další investice související s obranou. Naši pozici by výrazně zlepšilo, kdybychom byli schopni do Ankary přijet s plánem jasné trajektorie zvyšování výdajů k těmto cílům. Plán, který by jasně ukázal, jak budeme v každém roce zvyšovat výdaje na obranu, spolu s plány využití výdajů, a jak tyto plány korespondují s našimi úkoly konkrétních schopností pro obranu. Tabulky s procenty války nevyhrávají. Války vyhrávají připravené armády, perfektní logistika, a hlavně vůle armádu nasadit. Lze vykazovat spousty procent, ale pokud nedodám reálnou schopnost, nezajišťuju obranu.
Pokud Andrej Babiš v Ankaře prohlásí: „Dáváme letos na obranu 2,1 %“, nikdo se nebude ptát na co a jak?
Před summitem probíhá řada jednání rady v úrovni vyslanců, pak v úrovni ministrů obrany, ministrů zahraničí, kde se připravují vstupy pro finální summit hlav států. To znamená, že všechny ty věci se projednávají mnohokrát a NATO má podklady ke každému státu. Na velitelství NATO nesedí jen vojáci, ale i diplomaté a politici, kteří mají všechna čísla zpracovaná detailněji, než je máme zpracovaná my sami.
Zástupce Česka tedy dodá, že za uvedené prostředky v procentech kupujeme čtyři tanky, tři kanóny, jednu polní kuchyň plus pomocné investice, dopravní stavby a tak dále…?
To by bylo příliš zjednodušené. My dáme podklad, že na výdaje v kapitole ministerstva obrany, tedy na výdaje čistě vojenské, dáváme 1,76 % a k tomu 19 miliard z kapitoly ministerstva dopravy, s rozpisem všech položek. Železniční vlečka do Karlštejna, sklad brambor u Vlkova pod Oškobrhem, křižovatka dálnice v Brně, most přes Botič… a tohle všechno tam předem pošleme. Tam si k tomu sednou „cifršpióni“ a specializovaní úředníci, kteří to vezmou položku po položce a řeknou: „Železniční trasa třeba Praha–Ostrava, jasně, souhlas, jde o vojenskou mobilitu, hlavní trasa, tady bychom se přesouvali, takže uznáno. Vlaková vlečka do Karlštejna nemá s vojenskou mobilitou nic společného, škrtáme a takhle to celé proškrtají. Říkal jsem Andreji Babišovi, že navrhovaný obranný rozpočet je takový účetní trik, protože my se ty uznatelné výdaje v kapitole ministerstva dopravy dozvíme až koncem roku 2026, a proto Andrej Babiš může celý rok tvrdit, že dáváme 2,1%, ač na konci roku se ukáže, že to bylo 1,8…
A co řekne potom?
… že mají v NATO špatnou metodiku? Já jsem proto říkal ministrovi obrany a budu to říkat i dál, že z hlediska NATO jsme zemí vnitrozemskou, s níž se počítá jako se zemí tranzitní, plnící roli host nation support, tedy podpory hostitelského státu. Proto bychom si měli detailně specifikovat všechny očekávané služby a přímo na ně potom plánovat výdaje související s obranou ve výši 1,5 procenta HDP do roku 2035. Očekává se, že přes naše komunikace železniční i silniční by se přesouvaly desetitisíce vojáků a kusů techniky, což vyžaduje regulaci dopravy, pohonné hmoty, náhradní díly a servis vozidel, stravování, zdravotnické zajištění a další podpůrné služby, které se dají přesně specifikovat. Vložíme-li tento plán do mapy, budeme vědět, že od Česka se bude očekávat několik hlavních tras a podél nich všechny související služby. Tím budeme mít předem jasnou představu, jaké infrastrukturní výdaje dvojího využití budou uznatelné. Do rozpočtu tak budeme dávat jen to, o čem budeme vědět, že je uznatelné, a nebudeme o tom diskutovat o rok později. Výrazně se tak zmenší prostor jakékoli další vlády pro účetní čarování. Takový postup by z nás také udělal opět věrohodného spojence, který ví, jaký je jeho úkol a závazky, a který dělá vše pro to, aby je naplnil, protože chce být zodpovědný vůči sobě i ostatním.
V čem je tedy problém?
V tom, že tyto myšlenky jsou prezentovány tak, že prezident hází vládě klacky pod nohy a vládu v zahraničí kritizuje. Nevím kde a kdy, jediný konkrétní příklad nebyl předložen. Mluvím-li s výhradami o výdajích na obranu, pak jen proto, že nic nepoškodí občany země tak jako podcenění její obranyschopnosti. Chci, abychom žili v bezpečném prostředí, a to s tím, co dělá vláda, za situace, jež vyžaduje vyšší pozornost bezpečnosti, nebudeme. Karel Havlíček v USA vykládal věci, nad nimiž se Američané usmívali, když tvrdil, že obrana země není jen o armádě, ale i o sociálním smíru, zdravotnictví a dopravě. Jistě, v obecné rovině má pravdu a platí to pro všechny země, nejen Českou republiku. Nemůže tím ale zdůvodnit, že republika kvůli tomu nemůže dávat na obranu víc než dvě procenta, navíc za situace, kdy na samotnou obranu dává jen 1,76 %. Ostatní země také financují zdravotnictví, dopravu, investují do sociálního smíru, a přesto dávají zvýšené výdaje na obranu, neboť to je objektivně potřeba. Je nutné si otevřeně říct, že bezpečnost země a stav obrany začínají být kritické, protože velká část naší armády je nebojeschopná. A vláda to ví. Na jejích jednáních, na Bezpečnostní radě státu jsem tento fakt opakovaně zdůrazňoval. Svědčí o tom nejen zpráva o zajištění obrany státu, ale i závěry krizových cvičení, jako poslední v roce 2025. Také zkušenosti s povodněmi jasně ukazují, že na krizové situace, od přírodních až po tu nejhorší – válku –, nejsme připraveni.
V čem je problém? Co chybí?
Finance a vůle. Díky mnohaletému podfinancování s sebou táhneme dluh. Příkladem je jedna ze základních rolí armády, kterou je její podíl na kolektivní obraně, tedy vojáci a technika, jimiž přispíváme do plánů kolektivní obrany. Jde o jednotky, které z větší části budou nasazeny mimo naše teritorium. Týká se to především vyčlenění těžké brigády, jež měla být hotova se vším všudy už v roce 2025, není dodnes a snad bude možná tak do roku 2030!
Co znamená těžká brigáda?
Jde přibližně o 5000 lidí s bojovou silou čtyř praporů. Část je na obrněných vozidlech. Je v ní tankový prapor, ženijní útvar, dělostřelectvo a další složky, aby ta brigáda byla samostatným bojovým prvkem. Je to taková malá armáda, která musí mít zásoby na třicet dní boje, včetně munice, náhradních dílů, paliva, zdravotnického materiálu a spousty dalších věcí. Kdyby dnes nastala velká krize a bylo nutné aktivovat kolektivní obranu, tak v ní bude díra, kterou nezaplnili Češi, protože tomu nevěnovali dostatečnou pozornost, a někdo jiný za nás tu díru bude muset zalepit. A pokud ne, pak obrana bude děravá jak ementál a podle toho ta operace bude vypadat. To jsou konkrétní a praktické věci, které my tím, že obranu bereme stále jako cosi hypotetického, neřešíme anebo řešíme jen částečně. Obranyschopnost země není dostatečná a lidem místo toho říkáme, že se nemají čeho bát, že válka nebude, protože my chceme mír. Je ovšem otázka, bude-li se nás na to příští agresor ptát. Příklad Ukrajiny bohužel napovídá, že nikoliv.
