Zemřela Helena Vovsová. Pomáhala jsem Židům na Heydrichově zámku, rodiče se báli kvůli popravám, řekla Reflexu
Zemřela Helena Vovsová, která za druhé světové války pomáhala zajatým Židům pracujícím pro rodinu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Bylo jí 100 let. V roce 1941 nastoupila jako zahradnická pomocnice do zámku v Panenských Břežanech, kde Heydrich pobýval. Toho viděla jen dvakrát – v den, kdy přijel, a 27. května 1942, tedy v den atentátu. Za zády nacistické vdovy pak pomáhala židovským vězňům, které si Lina Heydrichová vyžádala na práci. Přečtěte si rozhovor, který dala Reflexu v roce 2022.
V Panenských Břežanech jste prožila devadesát let. Vaše rodina odtud pochází?
Z Břežan pocházel můj tatínek František Voves, maminka byla z vedlejší vesnice. Když si ji namlouval, posílal jí pohlednice břežanského zámku, je na nich krásné sousoší s jeleny, které stálo za kulatým záhonem červených růží. Původní majitel zámku Ferdinand-Bloch Bauer byl vášnivý nimrod. Lina Heydrichová to sousoší nechala odstranit, přitom bylo tak pěkné. Zůstalo jenom na pohlednici. Po svatbě bydleli rodiče v pražském Karlíně v Královské, nynější Sokolovské ulici. Táta dělal šoféra u židovského podnikatele Karla Neumanna, jemuž patřil činžák i nedaleká továrna na pánské košile a pyžama. Malou dodávkou rozvážel zboží po obchodech. Táta si byl jistý, že se mu narodí kluk a bude se jmenovat František jako on. Po těžkém porodu jsem 12. února 1926 v porodnici na Štvanici ale přišla na svět já. Když maminka po těch všech outrapách zjistila, že má holku a další děti mít už nebude, bála se, co řekne tatínek.
A co řekl?
Nejdřív se moc neradoval, nakonec jsem byla jeho princezna. Dal mi jméno po dceři svých zaměstnavatelů. Neumannovi měli dvě holčičky – Helenu, ta byla o pět let starší než já, a Editu, se kterou nás dělilo půl roku. Hrály jsme si spolu. Ve třech letech jsem dostala zápal plic, penicilín nebyl, teplé obklady samozřejmě nepomáhaly. Zachránil mě rodinný lékař Neumannů a pak doporučil rodičům, aby mě vzali aspoň na půl roku pryč z Prahy na venkov, na čerstvý vzduch. V Panenských Břežanech jsme si pronajali domek od zahradníka, jenž pracoval na břežanském Dolním zámku u Bloch-Bauera. Zabydleli jsme se tam.
Neumannovi válku přežili?
Zahynuli v Treblince. Heleně bylo jedenadvacet, Editě šestnáct.
Kdy jste nastoupila do zámeckého zahradnictví?
V březnu 1941. Dokončila jsem měšťanku a přemýšlela, co bude dál. Jednou v neděli k nám přišla vzdálená příbuzná, Františka Čemusová, a zajímala se, jaké mám plány. „Válka za rok skončí, takže bude rok doma a pak se uvidí,“ odpověděl jí táta. Teta Čemusová byla zaměstnaná v zahradnictví na Dolním zámku, který využíval jako svoje letní sídlo říšský protektor Konstantin von Neurath, v břežanském Horním zámku se zase usídlil K. H. Frank. „Sháníme do zahradnictví pomocnou sílu. Nešla bys k nám?“ Bez váhání jsem řekla, že jo. Na zámku se zrovna uklízelo. Než Neurathovi na jaře přijeli, všechno muselo být vypulírované. Kastelán, který pracoval ještě pro Bloch-Bauera, v bílých rukavicích kontroloval, jestli nikde nezůstal prach. Židovského velkoprůmyslníka Ferdinanda Bloch-Bauera jsem jako holka viděla. Procházel se parkem k zámecké bráně a měl na sobě bílý oblek. Vrtalo mi hlavou, že mužský nosí bílé šaty. Znáte Klimtův obraz Zlatá Adele? Je na něm Adele, manželka Bloch-Bauera.
Říšský protektor Neurath se s pomocným personálem nevybavoval. Je to tak?
Neuratha jsem zahlédla, jak stojí v parku u jeřabin, přiběhli k němu jeho dva psi. Byl v civilu. Jeho manželku jsem vídala častěji. Reinhard Heydrich, Neurathův nástupce, dorazil s rodinou do Břežan na Velikonoce 1942. Bylo nám řečeno, že přijedou až po svátcích. Měli jsme zámek na uvítanou vyzdobit. Šla jsem pro chvojí a zavřela za sebou branku. Když jsem se vracela, objevili se dva důstojníci na koních. Jeden z nich byl Heydrich.
Jste si jistá, že to byl on?
Ano. Znala jsem jeho podobu z filmových týdeníků, do kina jsem chodila často, do Odoleny Vody, někdy do Klecan. Heydrich měl chladný pohled, studené, zlé oči. Vždyť víte, jak začal úřadovat, kolik lidí nechal popravit… Nařídil mi, abych tu branku otevřela. Zahodila jsem chvojí a udělala to. Přiběhla jsem do zahradnictví, že jsem viděla Heydricha. „To ses určitě spletla,“ přesvědčoval mě pan šéf. Zakrátko jsem se setkala s Heydrichovic kluky. Dováděli na loďce na malém rybníčku a házeli po nás žabinec. Klausovi bylo osm a Heiderovi sedm let. Když tady Heider před jedenácti lety byl, divil se, co si všechno pamatuju.
Heydrich žil na zámku jenom dva měsíce. Dalo se vypozorovat, jaký měl denní program?
Nijak zvlášť jsem to nesledovala. Jezdil pravidelně do Prahy, odjížděl kolem deváté. Občas jsem zahlédla, jak pro něj jede auto. Odjížděli po pravé straně kolem zámecké vinárny, vojáci před strážnicí u brány mu vzdávali čest. Viděla jsem ho i v den atentátu, když jsem ráno sekala trávu u zámku. Heydrich s Linou a tříletou Silke vyšli ven z haly, jsou tam asi čtyři schody. Heydrich zvedl Silke do náruče. Přijel mercedes, on nastoupil a odjel. Johannes Klein, jeho řidič, se po atentátu zotavoval na zámku ze zranění. Kulhal. V Břežanech byl snad až do září.
Jak jste se dozvěděla o atentátu?
Pověděl mi to Heydrichův podkoní Hans. Ptala jsem se ho, jestli neví, co se děje. Na návsi totiž byli shromážděni vojáci, povely doléhaly až k zámku, ze živého plotu na mě vykoukl voják s bajonetem. Lekla jsem se, upustila truhlík s voskovkami a utíkala zpátky do skleníku. Za chvilku přišel Hans, nesl Silke. „Došlo k atentátu na šéfa.“ Myslela jsem, že mu špatně rozumím. Zopakoval to. „Je mrtvý?“ zeptala jsem se. „Noch nicht. Ještě ne,“ odpověděl. Celá splašená jsem běžela za ostatními. „Kdoví, co říkal,“ nevěřili mi, německy jsem moc neuměla. Báli jsme se, že nás přijdou vyslýchat, nic takového se ale nestalo. Pracovali jsme do pěti a šli domů.
V rádiu jste už doma slyšela, co se stalo.
My jsme rádio neměli. Chodila jsem k sousedům, k Chudobům naproti nám poslouchat cizinu.
To se trestalo.
Vždyť já to vím. Ještě jsem byla tak blbá, že jsem poďobanému esesákovi Küfferovi, ze kterého šel strach, provokativně říkala, která města už německá armáda opustila. Oponoval mi, že to tak není. Nad zámeckými stájemi byly dva pokojíky. Před podkoním Hansem Wipplerem, tam bydlel pekař Václav Kraus s manželkou Hedvikou. Kamarádila jsem se s ní. Vzpomínám si, jak jsme draly peří a poslouchaly u toho cizinu. Tak jsme do toho byly zabrané, že jsme si nevšimly, že se otevřely dveře a v nich stál německý voják. Vašek se vzpamatoval, skočil k aparátu a vypnul ho. Voják nic neřekl.
Na zámku v Břežanech jste poslouchali vysílání z Londýna?
No jo, takhle „chytrý“ jsme byli, chovali jsme se lehkomyslně. Nedocházelo mi, co by se mohlo stát, čeho všeho jsou Němci schopni. Táta v červnu 1942 mamince vyprávěl, že když projížděl s uhlím kolem Kladna, viděl v dálce velký požár. Přemítal, co se mohlo stát. Hořely Lidice… Němci se mstili za Heydrichovu smrt. Zemřel 4. června. Ten den jsem jako obvykle nesla květiny do zámku. Lina Heydrichová stála před velkým, obloukovým oknem u schodiště a dívala se ven. Pozdravila jsem ji. Jen mlčky pootočila hlavu. Po tvářích jí tekly slzy. „Stará brečí a neodpověděla mi na pozdrav, to je divný. Že by Heydrich umřel?“ dumala jsem. Mezi sebou jsme Linu Heydrichovou titulovali buď „stará“, nebo „Heydriška“. V době atentátu byla těhotná, Marta se narodila dva měsíce po Heydrichově smrti. Na stěnu u schodiště Heydrichová nechala umístit prosklenou vitrínu, kde byly vystaveny jeho věci – vojenské sako, čepice, dýka a bílý pulovr s copánkovým vzorem, ve kterém byla na zádech opálená dírka velká jako nehet. Někteří badatelé a historici mě přesvědčují, že to není možné, ale já kolem té vitríny chodila snad denně.
Líbilo se Lině Heydrichové na břežanském zámku?
A jak! Párkrát jsem ji slyšela, jak svým hostům před zámkem říká: „Das ist alles meine. To je všechno moje.“ Divím se ale, proč nechala zbourat krásnou zimní zahradu. Byly tam čtyři velké palmy, vodotrysk a socha básníka. Heydrichová byla hospodyňka.
Hospodyňka?
Taková shánčlivá. Dole v přízemí byla chodba plná paroží. Prodala ho knoflíkářské firmě na rohovinu. Trávník, který jsem sekala, když se Heydrich naposledy vydal do Prahy, nakázala zrýt. Vysázeli jsme tam stovky cibulek tulipánů, jež prodala. Vzácné dřeviny v anglickém parku nechala vykácet a dřevo zpeněžila. Němečtí vojáci z posádky na Pohořelci každou sobotu jezdili s dodávkou do Břežan pro zeleninu. Ale ne že by jim ji Heydriška dala, museli zaplatit. Jednou mě taky léčila cukrem.
Čím?
Moučkovým cukrem. Sázela jsem primule a na předloktí mi naskákaly puchýřky. Nezmizelo to, šla jsem si do kanceláře v zámku pro lístek, abych směla jít k lékaři. Heydriška si mě na chodbě všimla. Mluvila tenkým hláskem a jako všichni mi říkala „Helenka“. Byla nacistka, ale nevyžadovala, abychom ji zdravili se vztyčenou pravicí. Stačilo jí obyčejné Guten Tag. Ptala se, co mi je. Ukázala jsem jí ekzém. Odvedla mě do koupelny a pokojskou Rézi poslala pro moučkový cukr. Vyrážku jím zasypala, zavázala a obden proceduru opakovala. Za dva týdny jsem měla ruce v jednom ohni. Muže v uniformě, jenž vedle Heydrišky v koupelně stál, jsem se nejdřív bála, nevěděla jsem, co je to za chlapa, jestli mě nepřišel zatknout, to už jsem pomáhala Židům. Podíval se na ekzém, předepsal mi účinnou mast – a bylo to gut.
Co se u Heydrichů vařilo?
To už si nepamatuju, kuchařky se střídaly, Češky, Němky. Heydrichovic děti – Klaus, Heider, Silke a pak i Marta – dostávaly k snídani ovesnou kaši s mlíkem. Silke byla roztomilá holčička, nosila culíky. Doprovázela mě po zahradě, trhala kytičky, plakala, když jsem pohřbívala chcíplého králíka. Kolem nás pobíhal pes, kterého dostala k Vánocům, jmenoval se Troll. Měla jsem Silke ráda. Nikdo se jí moc nevěnoval, kluci řádili spolu a chůva se věnovala Martě v kočárku nebo vojákům, flirtovala s nimi. Heydrichová se na Silke často zlobila kvůli tomu, že se nimrala v jídle. Pokojská Rézi mi vyprávěla, že se Lina u oběda Silke jako vždy ptala, proč nejí. Holčička tentokrát matce odpověděla, že už jedla u Židů. Heydriška ji vyvedla na chodbu a tam jí dala přes zadek. Malá Silke se zatoulala do zámecké stáje, kde byli na slámě ubytovaní židovští vězni, které si milostpaní vyžádala z Terezína na práci. Jeden z nich, Karel Polák, jim vařil. Jeden z vězňů, Milan Platovský, mi popisoval, že k nim Silke zavítala, zrovna když jídlo připravoval, a chtěla ochutnat.
Kdy přišli na zámek židovští vězni z Terezína?
V polovině září 1942, to už byl Heydrich po smrti. Pamatuju si to přesně, protože 15. září bývalo v Břežanech posvícení. Druhý den nás všechny svolali a oznámili nám, že na zámku budou pracovat Židi a že s nimi nesmíme mluvit. Táta mi taky nakázal, že si jich nemám všímat. Měl o mě strach. Jeho známí Židům pomáhali. Někdo je udal. Popravili je. „Opovaž se něco si začít s Židy!“ opakoval a já se modlila, aby se nic nedozvěděl.
Proč jste zákaz porušila?
Milan Platovský mě poprosil, jestli bych jeho tetě, která byla provdaná za árijce a bydlela v Heřmanově ulici v Praze, nedonesla dopis. Milan byl hezký, o čtyři roky starší. Vykal mi. Za tetou Hamanovou jsem se do Prahy vydala mnohokrát. I za Jarmilou, snoubenkou Milanova bratra. Měla jsem dojem, že na mě není poznat, že se mi Milan líbí. Jak já se červenala, když mě Milanova teta představila návštěvě: „To je Helenka, ona má ráda našeho Milánka.“ Pro Milana, Františka Proppera, Mikiho, Mikloše Bleiera, Zdeňka a Jiřího Steinovy, Karla Schücka a Otu Lewituse jsem nosila poštu, balíky, které jim chodily na mou adresu, jídlo a léky. Jezdila jsem do Prahy za jejich příbuznými, k zadní bráně vodila jejich árijská děvčata a manželky. Když se někdo zvědavě ptal, kdo to se mnou šel k zámku, tvrdila jsem, že to byla moje sestřenice nebo tetička.
Počet vašich „tet a sestřenic“ nebyl nikomu nápadný?
Nebyla jsem jediná ze zahradnictví, kdo Židům pomáhal. Například Františka Čemusová si vzala pod patronát Jiřího Kafku. Jednou jsem pod blůzkou pronášela asi dvacet dopisů. Jakmile mě strážný zahlédl, okamžitě přivolal mladého esesáka. Byla ve mně malá dušička. Ten voják mě ale chtěl pozvat na rande. Milan mi po letech říkal, že si až mnohem později uvědomil, co všechno jsem pro ně riskovala. Miki Bleier mě několikrát poslal do Dlouhé ulice za nevlastním bratrem, jenž žil v ilegalitě. Když jsem mu naposledy vezla vzkaz od Mikiho, sousedka v přízemí mě zastavila: „Slečno, nechoďte sem, toho pána nahoře ráno zatklo gestapo.“
Na zámku si nikdo ničeho nevšiml?
Ale to víte, že jo. Podkoní Hans, o němž se říkalo, že je Heydrichův vzdálený příbuzný, mě upozornil: „Helenka, ty moc mluvit s Židy. Já nic žíkat.“ Já zrovna v modré zástěře nesla pro Milánka šišku salámu od jeho tety a přemýšlela, jak mu proviant předám. Nervózně jsem Hansovi odpověděla, že vím, že se s Židy nemám bavit. Štangle salámu mi vypadla ze zástěry, když natáhl ruku, abych mu pomohla s balením prádla. Každý týden jsem balík s Hansovými košilemi nosila na vyprání k rodině, která bydlela na obecním úřadě, platil jim za to. Nejdřív se ptal mě, jestli bychom mu neprali, ale táta se rozčilil, že mu žádné německé hadry na dvorečku viset nebudou.
Jak jste zareagovala?
Vykřikla jsem: Das ist meine Wurst!, tedy že to je moje, a utíkala pryč. Salám jsem hodila z půdy do stáje otvorem, kterým se shazovalo seno. Pod ním bylo Milanovo místo. Čekala jsem, jak se Hans zachová. Neudal mě. Pak jednou přišel do skleníku, zvedl pravou nohu a vyštěkl: „Heil Hitler!“ O Lině utrousil: „Milostpani je moc velka svine.“ Po Heydrichově smrti si na Hanse zasedla. Heydrichovi koně šli pryč, kdo by na nich jezdil, Hans se staral už jen o ponyho, jenž patřil Heiderovi a Klausovi, a o bílou kobylu, která jednou Linu shodila přímo k nohám nastoupeného židovského komanda. Skončilo to tím, že Heydrichová na Hanse křičela, že by jí měl být vděčný, že nemusí jít na frontu. Hans odsekl, že raději tam než u ní, a za dva týdny šel. Měla jsem radost, když jsem se dozvěděla, že válku přežil.
Jak dlouho židovští vězni v Břežanech pobývali?
Milan a několik vězňů tam zůstali nejdéle, šestnáct měsíců. Kluci mi kolikrát říkali, jak jsou rádi, že v Břežanech jsou, bylo tam líp než v Terezíně nebo koncentráku. Jedinkrát jsem byla v Břežanech svědkem toho, jak německý voják dal facku Zdeňku Steinovi. Vytrhla jsem mu rákosku, kterou nosil v holínce, a zlomila ji. Nijak mě nepotrestal. Milan v Břežanech uzavřel neobvyklé přátelství.
S kým?
S mladým esesákem Klausem Ritterem, jenž se mu svěřil, že se účastnil poprav a že ho to pořád pronásleduje. Stavěl s Milanem převlékárnu u bazénu, ten esesák byl v civilu zedník. Svoje bratrství po vzoru Old Shatterhanda a Vinnetoua zpečetili tím, že si nařízli ruku a smísili si krev. Milan, jenž chtěl studovat medicínu, se pak v Osvětimi, kam ho poslali na konci září 1944, mohl přihlásit na práci jako zedník. Opravoval krematoria. Milanova maminka zahynula v plynové komoře, bratra Jiřího zastřelili, tatínek měl štěstí, zemřel na infarkt 15. března 1939. V červnu 1945 mi přišel od Milana lístek: „Milá Helenko, vrátil jsem se živ a zdráv domů.“ Když židovští vězni z Břežan odjížděli, slíbili, že jestli válku přežijí, přijedou se podívat. Na zářijovou tancovačku jich dorazilo asi dvacet. Ze sto dvaceti jich přežilo kolem třiceti. Miki Bleier skončil v plynu, Zdeněk a Jirka Steinovi taky. Zařekli se, že zůstanou spolu. Při selekci je rozdělili. Ten, který vyvázl, dodržel slovo a přidal se k bratrovi.
Kdy se rodiče dozvěděli, že pomáháte Židům?
Doma jsem mámě ani tátovi nic neřekla, bylo mi šestnáct, měla jsem svou hlavu. Maminka možná něco tušila. Prasklo to na můj svátek, 18. srpna. Přišel mi balík. Byla jsem zrovna v Praze a táta byl jak na potvoru doma. Podíval se, co zásilka obsahuje. Byl v ní podhlavník a lístek, kde stálo: Pro Milana. Teta Hamanová poslala Milánkovi polštář k srpnovým narozeninám. Táta řádil. „To je pro nějakýho Žida!“ Popadl mě za ruku a vlekl ven. Bulela jsem, držela se vrátek, máma taky brečela a tahala ho za rukáv zpátky. Přísahala jsem, že už nikdy v životě Milanovi nepomůžu. Slib jsem nedodržela.
V říjnu 1943 vjel Heydrichův syn Klaus na bicyklu přímo pod kola vozu, jenž vezl břežanské fotbalisty. Víte, jak se to stalo?
Dokud Heydrich žil, brána u zámku byla pořád otevřená. Ve štráfatých boudách stáli na stráži vojáci. Po jeho smrti se strážní budky odvezly, zbyl tam jeden voják a brána se otvírala, jenom když se čekali hosté. V neděli 24. října byla dokořán. Měl přijet Himmler. Voják u brány se mě zeptal, proč jsem nešla do Úžic na fotbal, že on by šel, kdyby neměl službu. Byl ze Sudet, mluvil česky. Klaus s Heiderem jezdili na kolech od zámku na náves, u pomníku to otočili a svištěli zpátky. Když kolem mě projížděli, klepli mě pokaždé do ramene. Rozloučila jsem se a šla domů. Najednou slyším ránu a křik. Voják v bráně Klausovi ukazoval, že má zůstat stát, kluk ho však neposlechl. Řidič Karel Kašpar nemohl nehodě zabránit. Uznal to i německý soud, který ho osvobodil. První pomoc desetiletému chlapci poskytl židovský lékař z Milanovy skupiny. Milan mi vyprávěl, že Lina v bílém kostýmu objímala krvácející dítě a zoufale naříkala. Chtěla nechat zastřelit vojáka na bráně i řidiče.
Odvezli Klause do nemocnice?
Na zámek dorazil německý lékař, ukazovala jsem mu cestu. Klaus vpodvečer zemřel. Jeho rakev nejdřív vystavili v panském, Heydrichově pokoji vedle salónu. Klaus byl oblečený v uniformě Hitlerjugend a na spánku měl modřinu. Potom rakev snesli do haly v přízemí. Nad krbem visel obraz Hitlera, vedle katafalku na stole ležel Mein Kampf. První hrob pro Klause vykopali židovští vězni. Se zahradníkem jsme okolo dávali smrkové chvojí. Heydrichová ale nařídila, aby němečtí vojáci přes noc na zahradě vykopali a vyzdobili hrob nový.
Kdy Lina Heydrichová s dětmi z Břežan odjela?
V polovině dubna 1945. V osobním voze, který řídil Willi Wagnitz, jela Lina Heydrichová, Wagnitzova manželka a paní Burgitta von Bachmannová, jež se na zámku učila vést domácnost. V maringotce, kterou táhl traktor, byly děti a zásoby jídla, zavařené maso. Před odjezdem se s námi Lina Heydrichová rozloučila, každému podala ruku a slíbila důchod.
Co jste dělala po válce?
Onemocněla jsem, všechno na mě dolehlo, ochrnula mi tvář. Židovský lékař na Národní třídě se mě ptal, v jakém koncentráku jsem byla. Pak jsem nastoupila do Výzkumného ústavu kovů, který sídlil na zámku v Panenských Břežanech. Pracovnu jsem měla v dřívějším pokoji Klause a Heidera. V padesátých letech mě soudruzi chtěli poslat na státní statek, protože prý chodím elegantně oblékaná, nosím podpatky a bavím se s reakcionáři.
A Milan?
Nejdřív převzal rodinné firmy v Praze. Po Únoru odjel do Paříže a potom do Chile, stal se z něj úspěšný podnikatel. Setkali jsme se znovu v devadesátých letech. Nikdy se mi o něm nezdálo, ale na konci prosince 2012 mě probudil jeho hlas. „Helenka!“ Krátce nato jsem se dozvěděla, že zemřel.
Pořád čtete knihy o válce?
A pak nemůžu spát. Pan doktor se mě ptá: „Pořád válčíte?“ Říkám mu: „Ještě tuhle knihu a pak už budu jenom číst, jak si ten bohatej vzal tu chudou.“
