Miloň Čepelka: Do diskuse s blbem bych se nepustil

Prý si jako prazážitek pamatujete stěhování do Opočna. Kolik vám tenkrát bylo?

Šest týdnů. Vidím to jako dnes. Jsem přikrytý peřinkou s květovaným vzorem, jedu s maminkou v kabině nákladního vozu opočenského dopravce, pana Pejskara, a na přední sklo dopadají kapky deště. Ptal jsem se pana profesora Koukolíka, jestli je možné si něco takového pamatovat, a on odpověděl: „Teoreticky to možné je, ale prakticky je to hloupost.“ Spíš mi to asi maminka vyprávěla, a jak mám hodně rozvinutou fantazii, vzpomínku jsem si přisvojil.

Co vás pak vedlo k rozhodnutí stát se učitelem?

Nemožnost věnovat se oboru, který by měl nějakou vazbu na divadlo. Táta byl ještě ze staré školy a chtěl, abych studoval něco se­riózního, ne na komedianta.

Co dělal váš tatínek?

Byl ouřada. Účetní. Maminka v domácnosti. Když jsem ale chtěl jít v jedenapadesátém roce na gymnázium a neměl správný kádrový profil, dala se zaměstnat jako dělnice, aby ho vylepšila. Leštila pažby loveckých zbraní, které se v Opočně vyráběly.

Jak se vytvořil váš vztah k divadlu?

Koukáním. Kdykoli k nám přijelo Krajské oblastní divadlo z Hradce Králové, nikdy jsem nechyběl. Ale už předtím na obecné škole k nám nastoupila mladá slečna učitelka a ta s námi a s místními ochotníky nacvičila pohádku Matčino srdce. Maminky nám ušily kostýmy, holič, pan Venygr nás nalíčil voněli jsme… Když mi později rodiče divadlo rozmluvili, napadlo mě, že by mě bavila aspoň dramaturgie. Jenže na ni brali jen dva zájemce z republiky, tak jsem to vzdal.

Učitel je taky tak trochu herec. A stupínek je jeviště.

No právě. Přijali mě na pedagogickou fakultu, což byl osudový krok pro všechno, co následovalo.

Po vysoké škole jste učil v Novém Kníně. Jaké to tam bylo?