Politika a showbyznys nebo byznys, politika a také umění: zítra začíná 61. bienále umění v Benátkách
Letošní bienále umění v Benátkách je o showbyznysu – a ve velkém. Nikdy tady nebylo tolik „palácových“ výstav, tedy těch, které nejsou na oficiálním programu Bienále, ale odehrávají se v honosných palácích po celém městě. Nejen v těch největších, které provozuje město, Pinault Collection nebo třeba v Palazzo Manfrin, jenž si před několika lety koupil slovutný Anish Kapoor. Vedle Peggy Guggenheim Collection se usadila výstava aukčního domu Christie’s, na hřbitově San Michele vystavuje jeden z největších provokatérů současné scény Maurizio Cattelan. Mimochodem, nedaleko od něj si svůj kus místa pronajal i David Černý.
Byznysu konkuruje politika. Giardini, historické centrum „olympiády umění“, má od počátku nového století jeden hlavní pavilon a 29 národních pavilonů, včetně našeho Česko‑Slovenského, postaveného přesně před sto lety. Žel obě „naše“ národní galerie – ve společné výstavě – v dnešním zmateném světě jaksi pozapomněly zvýraznit toto výročí, budiž, žijeme v turbulentních dobách. Tak turbulentních, že letos padlo rozhodnutí rozšířit už před třiceti lety stavebně uzavřený areál Giardini – poslední pavilon otevřela Korea v roce 1995 – a nově se zde zabydlela reprezentace Kataru: „money talks“.
Jenže v oficiálním katalogu je v Giardini opět uvedeno jen 29 zemí – Izrael se totiž rozhodl svou účast zrušit. Mimochodem, i před dvěma lety zůstal izraelský pavilon uzavřený; s už nainstalovanou výstavou uvnitř jej tehdy ovšem hlídalo hned několik vojáků speciálních izraelských bezpečnostních složek. Letos je všechno jinak. Uzavřený izraelský pavilon v tichosti hlídá italská vojenská policie, před Venezuelou je instalovaný panel s nápisem: „Venezuelský pavilon čeká na své znovuzrození.“ Proč? To je dnes asi každému jasné.
A ruský pavilon je ze zcela pochybných důvodů – navzdory nesouhlasu vedení, italské vlády a díky tvrdohlavosti prezidenta Bienále – po sedmi letech znovu otevřený. Ono totiž těch 2,3 milionu eur, kterými EU na Bienále přispívá a které se rozhodla instituci odebrat, je jen kapkou v moři. Za 2,3 milionu eur si velkou věc od Cattelana nepořídíte. A částku, kterou musel přispět Katar za možnost dostavět svůj pavilon v Giardini, si běžný smrtelník nejspíš ani nedokáže představit. A tak si Rusové užívají – i přesto, že po preview pro profesionály a média, tedy od 6. do 8. 5., bude jejich pavilon uzavřen. Uvnitř spousta kytek, dramatická hudba, v prvním patře teče chlast jak v carských dobách a text o tom, že kytky nevoní. Bylo mi z toho nevolno. Jak by také mohly vonět květiny v místě, které reprezentuje zemi, jež od roku 2022 vede otevřenou, zločinnou a imperiální válku proti Ukrajině.
Češi se opět ukázali v plné polní. Poté, co v roce 2019 výstavu zahajoval likvidátor Národní galerie, tehdejší ministr kultury Antonín Staněk, dnes poslanec Evropského parlamentu za Motoristy, zůstal v roce 2022 československý pavilon – vedle zmíněných Ruska a Venezuely – uzavřený z havarijních důvodů. V roce 2024 pro změnu protestovali Slováci proti vedení svého ministerstva kultury, i když se tam paní Šimkovičová neukázala. A letos? Letos se na zahájení Pavilonu České a Slovenské republiky raději neobjevil už nikdo z vedení „našich“ ministerstev. Výstava mimochodem nic moc, ale jedna pochvala směrem k vedení Národní galerie Praha přece jen letí: hned první den preview, tedy ve středu po ránu, poskytlo zázemí – jakousi improvizovanou šatnu – Pussy Riot, které krátce po otevření areálu vyrazily protestovat před ruský pavilon. A pod heslem Death in Venice, tedy Smrt v Benátkách, odkazujícím na Viscontiho film podle předlohy Thomase Manna, se po celý první den preview průběžně protestovalo.
A umění? Nejvíce se mluví o pavilonech Baham, Španělska a Německa, propírají se nezajímavé Spojené státy. Umění se hledá, všude kolem spousta instalací z textilu – až tolik, že to začíná být nuda. A také sexu, který pokrytcům nevoní. Mimochodem, kurátorka dánského pavilonu, který se letos věnuje pornografii, při zahájení zmínila, že zákazy pornografie jsou typickým projevem nástupu totalitních režimů – ať už nacismu, komunismu, nebo netolerantního katolicismu. Jako důkaz uváděla obrovský boom pornografického průmyslu po pádu Frankova režimu ve Španělsku, tedy jev ne nepodobný tomu, co se stalo u nás po roce 1990.
Asi nejhravěji v tomto kontextu letos ke své národní reprezentaci přistoupilo Japonsko, jehož instalace je jakousi punkovou oslavou mateřství – výzvou k tomu, abychom nemysleli jen na sebe, ale na nás, na civilizaci, a nebáli se tvořit potomstvo, protože bez dětí by po nás zůstala jen robotika a ty peníze by pak nikomu k ničemu nebyly.
