Československo jako válečná kořist: Rudá armáda svévolně zabavovala a odvážela majetek do SSSR
Devátým květnem 1945 a příjezdem Rudé armády do Prahy skončila válka v Evropě a začal podivný mír. Nelze zapomínat na dlouhé měsíce bojů sovětských vojáků s německou armádou od východního Slovenska až po Moravu. Současně je ale třeba připomenout dlouho zamlčovanou druhou stránku sovětské vojenské přítomnosti v Československu v roce 1945.
Krátká sovětská vojenská přítomnost v Československu měla významné politické souvislosti, ale i nezanedbatelné ekonomické a humanitární důsledky. Představovala také zkoušku rozpolcené politické reprezentace obnoveného státu. Dosud se mluvilo jen o občanech protiprávně odvlečených do SSSR orgány sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ nebo o náletech sovětského letectva na česká a moravská města 8. a 9. května. Mimo pozornost stála otázka tzv. válečné kořisti, vyživování Rudé armády a samozřejmě kriminalita vojáků.
Trofejní smlouva
Takzvaná trofejní smlouva z 31. března 1945 dávala Rudé armádě právo na zabavení a odvoz německého vojenského majetku z československého území. Stručnou smlouvu s podivným názvem podepsal v Moskvě velvyslanec Zdeněk Fierlinger. Zvláštní zmocnění k tomu nedostal a smlouva byla fakticky tajná. Uvádělo se v ní: „Zařízení německých podniků a jiný ukořistěný majetek, které mají podstatně důležitý vojenský význam, mohou býti vyvezeny z československého území osvobozeného Rudou armádou na území SSSR, aby jich bylo použito pro válečnou potřebu.“
Podpisu předcházelo jednání 21. března 1945 a Fierlinger si tehdy poznamenal slova lidového komisaře zahraničí SSSR Molotova o bojích mimo sovětské území: „Území bylo osvobozeno cenou krve sovětského lidu a nebylo by spravedlivé, kdyby vše mělo být považováno za výlučný majetek polské, resp. československé správy. SSSR bude potřebovati stroje a průmyslové zařízení pro doplnění vlastního inventáře. Je třeba najít správnou definici válečné kořisti. Molotov slíbil, že příslušná formulace nám bude předložena.“ O válečné úsilí tedy nešlo. Důvodem byla snaha o náhradu sovětských válečných škod, tedy vlastně skryté reparace.
V praxi po osvobození Rudá armáda svévolně rozšiřovala svůj nárok i na nevojenský majetek německých občanů protektorátu, na majetek původně prokazatelně český či židovský, ale za války Němci zabraný. Dále potom na spotřební zboží, zvlášť na některé komodity, jako například cukr. Závažné škody plynuly z obsazení a fakticky vyloupení bank v Bratislavě, v Brně, ale i v Praze. V bankách sovětští důstojníci vybírali bezpečnostní schránky nesoucí německy znějící jména a jejich obsah bez soupisu sypali do pytlů.
V trezorech České národní banky se 15. března 1939 nacházelo 7011 kg zlata v prutech. Po oficiálním zabrání banky 12. 6. 1940 vyvezli Němci ze země 6371 kg zlata. V říjnu 1945 ale sovětští důstojníci našli v bance 1057 kg zlata. Když odečetli 640 kg zbylých v červnu 1940, prohlásili 417 kg zlata za německý majetek a odvezli jej do SSSR jako válečnou kořist. Banka namítala, že podle dohody by si mohla Rudá armáda činit nárok jen na majetek Říše a říšské branné moci a takový v bance nebyl. Zlato pocházelo z běžné bankovní obchodní činnosti. Argumenty nehrály roli a nic vráceno nebylo.
Dopisem ze 7. července 1945 pak dal Fierlinger, tehdy již předseda čs. vlády, souhlas s vývozem výrobního zařízení určených podniků jako válečné kořisti. Většina byly předválečné čs. závody, na něž se dohoda o kořisti nemohla vztahovat. V seznamu figurovaly podle komentáře úředníků ministerstva zahraničí i „výkresy rozpracované v době války, technologické procesy, receptura i zkušební vzorky v otázkách válečné techniky jak z německých, tak i z českých závodů na území ČSR. Opírajíc se o tento bod reklamuje (a docílila) RA vydání prakticky všech výrobních tajemství čs. kovoprůmyslu, (zejména Poldiny huti a Škodovky), protože v kovoprůmyslu není výrobního tajemství, kterého by se nedalo využít k potřebám války.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
