Anna Marešová: Když děláš ty erotické věci, jak se testují? Tu otázku jsem slyšela snad tisíckrát

Tušila jste tehdy před 15 lety, že prototypy vlastních erotických hraček budete sama sériově vyrábět?

Vůbec ne. Spíše jsem vnímala, že se mi podařilo otevřít téma, které se tady do té doby vůbec neřešilo. Byla jsem přesvědčená, že se najde někdo, kdo je bude chtít vyrábět. Ozvala se řada firem i investorů, ale většinou přicházeli s tím, že výroba by měla probíhat v Číně. A ve mně se tak naopak posiloval pocit odpovědnosti, že to musím zrealizovat po svém, jak jsem zamýšlela: v top kvalitě a v Česku. Až jsem se zařekla, že než blbě nebudu je dělat vůbec. A projekt jsem strčila do šuplíku.

Moc dlouho tam nezůstal?

Nezůstal. Měla jsem tehdy jet do Londýna do firmy Lasvit, pro kterou jsem pracovala, ale rozhodla jsem se zůstat tady, založit firmu a věnovat se vlastním projektům. Jedním z těch prvních větších byl bazální teploměr na sledování plodných a neplodných dnů pro německou klientku s firmou ve Švýcarsku. Do toho projektu jsem se zamilovala. Přišlo mi skvělé, že by mohl fungovat jako přirozená antikoncepce, ale výsledek nakonec nedopadl úplně podle mých představ. Dlouho jsme se zasekávali u prototypů, hlavně proto, že klientka nedokázala jasně definovat zadání. Náš design pak industrializovala firma Milani a ti asi nebyli tak zakouslí jak já a do produktu zapracovali zvláštní prvky, včetně lístečků, jež si klientka přála. Ale produkt nakonec vznikl a já díky tomu získala celkem podstatné zkušenosti s vývojem. A taky mi došlo, že pokud budu chtít dokonalý produkt, budu si jej muset sama zprodukovat a i výrobu zaplatit. Tím začala tahle moje poměrně náročná cesta, během níž jsem zjistila, že i v malém týmu a někdy s velmi omezeným rozpočtem dokážu dělat věci, na které si jiné firmy najímají velké týmy.

Prototypy erotických pomůcek a studium jejich ergonomie na Fakultě designu a umění UJEP v Ústí nad Labem vznikaly jak dlouho?

O něco déle než půl roku. První je návrh, pak prototypy a až potom výroba. Ten proces je poměrně dlouhý. Když navíc ještě nemáte výrobce, často se stane, že ve chvíli, kdy ho konečně získáte a začnete řešit technologii konkrétněji, teprve v ten moment poznáváte limity a možnosti dané výroby. Design se pak musí průběžně upravovat. Například u lanovky na Petřín jsme dlouho neznali některé technické detaily – třeba finální podobu „housingu dveří“ – a od švýcarských výrobců jsme se je dozvídali postupně, jak se pracovalo na technické dokumentaci. Každá firma může mít jiné rozměry a tyhle informace se dozvídáte postupně. A postupně na ně musíte reagovat. Tak vypadal i dvouletý proces s lanovkou, který většinou není vidět. Často mě pobaví představa, že když je návrh hotový, pošle se „to“ do výroby a hotovo. Stejný princip platí u všech ostatních produktů i u intimních pomůcek, tam to je jen v menším měřítku. U Whoop·de·doo investoři často chtěli vyvinout všechny produkty najednou, což byl docela tlak, a mě jednou napadlo začít pozvolna, s jedním produktem. Prostě jsem věřila, že to dám i bez investorů se svým stavebkem, a rozhodla se, že nejdřív udělám Venušiny kuličky a pak se uvidí.

Kolik kuliček vzniklo?

Několik desítek tisíc. Je to náš nejprodávanější výrobek. Nepodléhá tolik sezónnosti jako vibrátor nebo kalíšek.