Dirigent Martin Šanda: Rád propojuju hudební světy. Začneme hrát Smetanu a skončíme u Led Zeppelin
Dirigent Martin Šanda: Začneme Smetanou a skončíme u Led Zeppelin Dirigent, aranžér, producent a zakladatel Bohemian Symphony Orchestra Prague Martin Šanda založil vlastní orchestr už ve dvaadvaceti letech. Dnes má jeho soubor na kontě stovky koncertů ročně po celé Evropě a doprovázel řadu světových rockových hvězd. Šanda patří k hudebníkům, kteří se nebojí propojovat zdánlivě vzdálené světy – jeho orchestr hraje filmovou hudbu, klasiku i rockové projekty a dokáže spojit Smetanu s metalem nebo Pink Floyd. V rozhovoru mluví o začátcích orchestru, práci s hudebníky i o tom, proč je pro něj důležitá disciplína.
Česká republika je unikátní v počtu hudebních těles. Vy jste se ale rozhodl jít trochu jinou cestou a ve 22 letech jste založil vlastní orchestr Bohemian Symphony Orchestra Prague. Jak to vzniklo?
Vzniklo to okolo roku 2000, kdy jsem působil jako koncertní mistr a manažer orchestru muzikálu Operety plzeňského divadla. Upřímně řečeno, státní organizace není úplně pro mě. Rozhodl jsem se tedy osamostatnit a jít vlastní cestou, zodpovídat se jen sám sobě nebo muzikantům. V tom divadle jsem se naučil a pochopil, že lidi mimo klasiku hodně táhne populár. Tehdy to byly muzikálové koncerty a po roce 2000 přišel velký boom filmové hudby, která je dnes vlastně součástí skoro každého koncertu. My jsme ale byli jedni z prvních, kdo s koncerty filmové hudby začínal.
Velký problém byl sehnat notové materiály. Tehdy nejvíce frčeli autoři jako John Williams, Hans Zimmer nebo Ennio Morricone. Já si všechny partitury i aranže dělám sám – odposlechnu je, zapíšu, rozepíšu a mám vlastní notové materiály. To se stalo velkou devízou už od začátku, protože když už se noty daly půjčit, tak za ohromné částky.
Autorská práva k těm show musí být nesmírně drahá.
Mám své materiály a léta jsem se věnoval autorskému zákonu, aby bylo všechno tak, jak má být a aby to bylo ze všech stran nenapadnutelné. Opravdu jsem začínal tímto způsobem.
Postupem času se k tomu napojovaly další projekty. Všimla si nás jedna zahraniční produkce a začali jsme s dlouholetým projektem Rock Meets Classic, kde jsme doprovázeli největší rockové hvězdy, jako jsou Dan McCafferty z Nazareth, Ian Gillan z Deep Purple, Bonnie Tyler nebo Kim Wilde.
Těch kapel a umělců bylo opravdu ohromné množství a řada z nich už je dnes bohužel po smrti. Ale třeba před čtrnácti dny volal manažer Gianny Nannini, se kterou jsme před deseti lety hráli, že bude 19. září slavit 50 let na scéně a vyžádala si zase nás, náš orchestr. Proběhne to v berlínském Olympijském parku, kde je obrovský amfiteátr pro až 50 tisíc lidí, takže tam ona bude slavit a my budeme zase u toho.
Vy jste nejen dirigent a muzikant, ale i manažer a producent, takže máte na starosti byznysovou stránku souboru.
Je to tak. Letos máme už přes 300 koncertů, od těch menších až po ty velké. A to vlastně nepočítám firemní a soukromé akce.
Nově budeme letos doprovázet Davida Garretta, což je taková mužská obdoba Vanessy-Mae. Vloni jsme s ním jeli obrovské turné po Německu, Rakousku a Švýcarsku s produkcí čítající jedenáct kamionů techniky. Bylo to úžasné.
Kolik vás je v orchestru?
Stabilně máme okolo 150 lidí. Občas se propojujeme i s vlastním sborem, který rozšiřujeme. Spolupracujeme i s dalšími sbory, třeba s chlapeckým Boni pueri, který je skvělý. Zapojíme jej i do našeho koncertu The Best of Ennio Morricone, který bude 3. dubna v pražském Rudolfinu.
Snažím se pořád rozšiřovat program, takže do dubnového koncertu zahrneme i melodie z filmu Dobrodruh s Belmondem. Následovat bude kultovní seriál Chobotnice z devadesátých let nebo klasika Pro pár dolarů navíc. Snažím se vybírat opravdu to nejlepší.
Mimo filmovou hudbu a rockové koncerty jsme teď měli koncert Pop in Symphony v Rudolfinu a mám z toho úžasný pocit, protože se nám opravdu podařilo roztančit celé Rudolfinum.
Nevyčítá vám některý z klasických kolegů, že děláte v podstatě popinu?
To se změnilo. Samozřejmě dříve to tak bylo, ale už i státní dotované orchestry začaly tento model kopírovat a přešly na něj také. A je to dobře. Máme zpětnou vazbu od lidí, hlavně od mladšího publika, a jsem moc rád, že nám chodí na koncerty.
Předloni jsme například vystoupili na festivalu Brutal Assault s blackmetalovou kapelou Cult of Fire. A protože bylo výročí Bedřicha Smetany, udělali jsme výběr jeho skladeb v metalové verzi. Kapela z toho měla velký respekt – bála se, jak to přijme jejich publikum. Nakonec byli lidé naprosto nadšení.
Pro mě to byl trochu oříšek, protože metal je většinou buď na dvě, nebo na čtyři doby, takže jsem to musel předělat z třídobého taktu a napasovat do čtyřdobého. Myslím ale, že to dopadlo dobře.
Pamatuji dobu, kdy legendární Tři tenoři – Plácido Domingo, Luciano Pavarotti a José Carreras – rozjížděli velké projekty a bylo jim vyčítáno, že je to moc. Přivedli ale ke klasice spoustu lidí.
Přesně tak. A já si na tomhle zakládám – chci opravdu propojovat styly. Je krásně vidět, jak se hudba vyvíjela od renesance přes baroko, klasicismus až po romantismus. Pořád jsou to stejné noty a stejné akordy.
Třeba v projektu Rock in Symphony propojujeme klasiku s rockem – začneme hrát Vltavu, plynule přejdeme do Pink Floyd nebo propojíme Beethovenovu Osudovou s Led Zeppelin. Harmonie je stejná, jsou tam podobné postupy, takže se to krásně propojí.
Kde jste už všude hráli?
Po Evropě snad úplně všude. A z těch vzdálenějších destinací můžu zmínit Japonsko a teď začínáme, jako první evropský orchestr, expandovat do Vietnamu.
Je náročné udržet manažersky na uzdě tolik lidí, aby vám neodcházeli?
Samozřejmě. Musím se postarat o to, aby byly zakázky a aby jich byl dostatek – především proto, aby lidé neodcházeli. My jedeme takzvaným americkým západním systémem, což znamená, že muzikanti jsou placeni za odehrané koncerty.
U nás je vlastně každý koncert takový malý konkurs. Nikdo si nedovolí přijít nepřipravený, protože všichni dostávají materiály ke studiu s předstihem. Na zkoušce už předpokládám, že to budou umět.
Takže zkoušíte?
Zkoušíme. Je pravda, že už dnes nepotřebujeme tolik zkoušek. Nezkoušíme jako státní orchestry, které mají zkoušky od pondělí do čtvrtka a v pátek koncert. Nám stačí intenzivní zkoušení maximálně dva dny před koncertem.
Když je program náročný, zvládneme ho za dva dny. Jakmile to lidé umí, doladí se už jen nuance. Navíc spolu hrají často a jsou sehraní. A tím, že nemám hudebníky na trvalé smlouvy, můžu si vybírat opravdu ty nejlepší.
Je porovnatelná úroveň odměn u hráčů v zahraničí a u nás?
Mezi západem a Českou republikou se to srovnávat nedá. Platy jsou víceméně srovnatelné, ale v eurech, ne v korunách.
Například jsme prošli výběrovým řízením a německá produkce si nás vybrala pro premiéru broadwayského muzikálu. Budeme dělat 53 koncertů v bavorském Füssen u Neuschwansteinu. Už teď je až do podzimu vyprodáno a peníze se řešily až nakonec. Nejprve pořadatelé řešili, který orchestr vyberou.
Dopadlo to tak, že si bereme výpomoc z některých českých orchestrů a těm muzikantům se vyplatí vzít si neplacené volno, protože tolik jako u mě si tam v životě nevydělají.
Pochopil byste, kdyby přišel některý z muzikantů a řekl, že dostal nabídku třeba z Hamburku?
Pochopil. I já sám nechci stagnovat a vázat se na jedno místo. Nechci být nikde exkluzivně uvázaný a ani nechci po nikom, aby nesměl hrát jinde. Muzikant by měl mít volnost. Čím víc hraje, tím víc se udržuje a profesně roste.
Jste přísný šéf?
Zakládám si na tom, že když někam jedeme, musí to mít úroveň. V den koncertu platí naprostá prohibice. Po koncertě už alkohol povolím, ale všeho s mírou – druhý den musí být všichni připraveni.
Nikdo si nedovolí to porušit, protože ví, že kdyby to přehnal, okamžitě se balí a jede domů – v lepším případě bez pokuty. Ty lidi musím držet na uzdě, protože v některých orchestrech je to problém.
Jednou jsme jeli do Španělska a potřebovali jsme hotel. Na recepci mě lustrovali, jestli nejsme jeden konkurenční český soukromý orchestr, který tam byl čtrnáct dní před námi a hotel úplně zdevastoval.
Máte pod sebou ještě někoho, kdo to organizačně kočíruje?
Takový člověk tam musí být. Moje kolegyně Eliška funguje jako produkční a je takový nárazník mezi mnou a muzikanty. Všechno vyřizuje ona. Má takový filtr. Jinak by už pro mě neměl kdo hrát – všechny bych poslal do háje.
Občas se to nedá, protože s některými muzikanty je to jako s malými dětmi.
Je něco, co si nedokážete představit aranžovat pro orchestr?
Momentálně jediné, co osobně nemám rád, je cimbálovka. Samozřejmě by to šlo, ale to je asi jediné, do čeho bych nešel. Cimbálovka a typická dechovka.
Jinak se dá udělat skoro všechno. Už jsem zmínil black metal a letos budeme zase vystupovat na Brutal Assault, tentokrát s finskou kapelou Waltari. Takže už si vlastně ani nedovedu představit, že by něco nešlo.
Ještě mě napadá jedna bizarní věc – hráli jste někdy na pohřbu?
Zatím jen na svatbách. Na pohřbu ještě ne.
🎧 Poslechněte si celý rozhovor také jako podcast. Dirigent Martin Šanda v něm mluví o tom, jak vznikl Bohemian Symphony Orchestra Prague, jak se aranžuje filmová hudba nebo proč může symfonický orchestr hrát i metal. Dozvíte se také, jak funguje zákulisí velkých koncertních projektů.
Martin Šanda je český dirigent, houslista, aranžér a producent. Ve dvaadvaceti letech založil Bohemian Symphony Orchestra Prague, se kterým dnes koncertuje po celé Evropě i v dalších částech světa. Orchestr se specializuje na velké symfonické projekty, filmovou hudbu a propojení klasické hudby s rockem či popem. Šanda se svým orchestrem doprovázel řadu světových hvězd, mimo jiné Iana Gillana z Deep Purple, Dana McCaffertyho z Nazareth, Bonnie Tyler nebo Kim Wilde. Podílel se také na mezinárodních projektech, například na turné Rock Meets Classic, a spolupracuje s významnými koncertními produkcemi. Vedle dirigování se věnuje také aranžování hudby, často vytváří vlastní orchestrální úpravy filmových i populárních skladeb.
