Prozaik Štěpán Javůrek: Nemám rád nostalgické vzpomínání na dobu komunismu
„Nechápu, proč jste se tak hnali do té revoluce, když si s tím teď nevíte rady,“ říká starý komunista, děda Miloš, když porevolučním hochštaplerům pod rukama krachuje fabrika na trolejbusy. A dodává velkou pravdu: „Nechápu, proč si musí v téhle nové době každý říkat manažér a vypadat u toho jako majitel kolotoče.“ Ale to už jsme v samém závěru Let sametových, nové knížky ŠTĚPÁNA JAVŮRKA (*1987). Rodák z Ústí nad Labem, který se přes dětství v Chomutově posunul do Jáchymova, je autorem sedmi bestsellerů řešících historii pohraničí: Chaloupky, Sudetský dům I–III, Nebe nad Perninkem, Krušnohorské osudy I a II… S novinkou se vrhl do neprobádaných vod, totiž k oddechovému čtivu.
Váš nový román Léta sametová je hořkosladkou komedií, knihou plnou příslovečného laskavého humoru a příhod jedné obyčejné rodiny za blížící se sametové revoluce. Proč najednou brnkáte na humornou notu? Máte pocit, že Evžen Boček po neúspěchu své poslední Aristokratky na smrtelné pohovce musí být nahrazen?
Kdykoli něco píšu, dělám to výhradně tak, jak to zrovna cítím, nehledám žádnou díru na trhu. Psaní trilogie Sudetský dům pro mě bylo těžké: téma vyhnání Němců a českého osidlování jejich domovů, poválečná traumata a do toho rovnou stíhání komunistické policie a kriminály plné politických vězňů… Jak jsem v tom seděl a ležel, nedělalo mi to občas úplně dobře, tak jsem si řekl, že napíšu něco veselého, u čeho nebudu muset moc přemýšlet. Inspiraci jsem našel ve své rodině a zážitcích z dětství. Můj nakladatel, MOBA, mě přesvědčoval k napsání dalšího historického románu, protože to je teď na vlně a jsem tam zaškatulkovaný. O to raději jsem ovšem utekl k něčemu jinému. Měl jsem asi třetinu Let sametových rozepsanou před pěti roky, jenže pak jsem dostal nápad na Sudetský dům. Rukopis jsem okamžitě odložil a vrhl se opět do historie. Teď jsem se vracel k něčemu, co už jsem začal, ačkoli z původní verze nezůstala ani řádka – jako člověk i jako autor jsem se za ty roky snad přece jen posunul.
Léta sametová jsou inspirována osudy vaší rozvětvené rodiny. Měl jste tedy jednoho dědu proletáře a druhého hospodáře, holkaře a rebela?
Mí dědečkové jsou mým postavám podobní ze všech postav asi nejvíc… Bohužel jsou oba po smrti, ale zase jsem si díky tomu nemusel brát příliš servítky.
Scéna prvního setkání nastávajících prarodičovských párů těží z vtipu stereotypů, vědoucí je poslední kapitola vaší novinky, v níž si hochštapleři těsně po revoluci nabírají funkce, na které nemají, a novodobí kádrováci kádrují ještě víc a hůř než ti předchozí. Na jaké čtenáře touto knížkou míříte?
Rozhodně se nebude líbit těm nekritickým. Nemám rád nostalgické vzpomínání na dobu komunismu, jehož vychvalování je vždy silně ovlivněno tím, že mluvčí byli tou dobou mladí a idealizují si dobu svého dospívání, ta pomyslná zlatá léta. Vždyť to byla doba, kdy každý zalezl buď na chatu, anebo do hospody, protože se v tom jinak nedalo přežít! Jistě, existují lidé, kterým ke spokojenému životu stačí to, na co se dá sáhnout: peníze, jídlo, střecha nad hlavou. Ale většina potřebuje taky kulturu, možnost svobodně myslet a svobodně se vyjadřovat. Lidé, kteří toužili po tomhle, v minulých dobách jen přežívali. Jako oba moji dědečkové, kteří tenhle rozměr své osobnosti museli neustále potlačovat a frustraci si vybíjeli na hřišti nebo v hospodě. Mnozí z první jmenované skupiny po revoluci ztratili své jistoty, ale snad nikomu z nich se nestýská po tom duchovním prázdnu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
