Dobře je nám teď. Komedie Barvy času nemá nejoriginálnější námět, ale chytá za srdce mladickou dychtivostí
Snímky, jejichž hrdinové se propadnou v čase, aby se setkali se slavnými osobnostmi, sklouzávají k barvotiskovým retrům, v nichž se dávné celebrity ukazují jako apoštolové na orloji a my je můžeme sledovat v těch dvou třech zásadních momentech, které si pamatujeme ze střední školy. „Dvě sestry? A není to málo, Antone Pavloviči?“ dělali si z toho legraci cimrmanologové. Woody Allen do tohohle modelu v Půlnoci v Paříži zasadil jeden ze svých typických milostných mnohoúhelníků a obohatil ho neobjevnou, leč vtipně podanou myšlenkou, že „dobře už bylo“ – že různé generace, byť sebevýznamnější, si idealizují předchozí „zlaté věky“.
Milostným mnohoúhelníkům mladých lidí se rád věnuje i filmař Cédric Klapisch (*1961), například v triptychu Erasmus a spol., inspirovaném studijním programem EU, který sbližuje národy v řadě významů. I ve své novince Barvy času, jež běžela v Cannes, nedávno zahajovala Festival francouzského filmu a nyní je k vidění v našich kinech, Klapisch zkoumá chování jednotlivců v rámci kolektivů a motiv skákání ob století využívá k oslavě hledání sebe samého a vlastní cesty životem.
V roce 2025 se třicet členů rozvětvené rodiny musí rozhodnout, jak naloží s nemovitostí. Starý dům, osmdesát let zapečetěný, totiž stojí v cestě nákupnímu centru. Čtyři z příbuzných usedlost prozkoumají, vedeni zpočátku jen jménem jisté Adèle Meunierové… V roce 1895 Adèle odjíždí do Paříže najít svou matku: je jí jedenadvacet a mámu neviděla dvacet let. Cestou poznává malíře Luciena a fotografa Anatola a stává se s nimi součástí dění na Montmartru. V současnosti se jejím tajemstvím probírají filmař Seb, včelař Guy, učitel dějepisu Abdel a inženýrka Céline.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
