Po kapitulaci Bulharska 29. září 1918 se na řadu dostal Turecký sultanát. Britský generálporučík Sir William Raine Marshall, jenž nahradil generálporučíka Sira Fredericka Stanleyho Maudeho, který 18. listopadu 1918 zemřel na choleru způsobenou pravděpodobně kontaminovaným mlékem, na podzim 1918 velel na mezopotamské frontě 222 000 vojáků, z nichž většinu – 120 000 – tvořili Indové. Dlouhou přestávku v bojové činnosti ukončila jeho takzvaná tigriská ofenzíva, zahájená 23. října 1918 a mířící na Mosul.
Devětadvacátého října generál Cobbe se svými dvěma divizemi a stejným počtem jezdeckých brigád porazil u Šarkatu tigriskou skupinu generála İsmaila Hakkıho, již připravil o 11 322 zajatců a 52 děl za cenu pouhých 1886 padlých, raněných a nezvěstných.
O zdar ofenzívy vojsk Britského impéria se nemalou měrou zasloužil dobrodružný postup Envera Paši na Baku, jenž z maloasijské fronty odpoutal značné turecké síly.
Mudroské příměří
Třicátého října uzavřeli Britové v přístavu Mudros na řeckém ostrově Lémnos na palubě polodreadnoughtu Agamemnon s osmanskou říší příměří, přičemž francouzského zástupce na palubu vůbec nevpustili, asi proto, aby mu dali najevo, jak málo si cení přínosu země galského kohouta k porážce Tureckého sultanátu. Je totiž nesporné, že hlavní tíhu bojů proti ní nesli Britové.
Pro srovnání: K 15. říjnu 1918 se v Turecku nalézali 204 francouzští váleční zajatci, zatímco Britů Turci za celou válku zajali 14 932, z nichž čtvrtina (3825 včetně 39 důstojníků) zemřela.
Podle podmínek příměří mělo Turecko vyklidit Arábii, Mezopotámii, Sýrii, Arménii a část Kilíkie. Mezi první body mudroského příměří patřil závazek uvolnit vítězům přístup do Černého moře a souhlas s okupací Cařihradu a úžin dohodovými vojsky. Prvního listopadu vstoupily kolony generálporučíka Marshalla do vytouženého Mosulu a tak ukončily první světovou válku v Mezopotámii (dnešní Irák).
Úhrnné ztráty za celý rok 1918 na této frontě činily 11 536 osob na straně Britského impéria a 23 317 pro osmanskou říši, z nichž plných 20 777 tvořili zajatci. V letech 1914 až 1918 sloužilo v Mezopotámii 890 000 vojáků Britské říše. Z nich podle Statistiky vojenského úsilí Britského impéria za Velké války 1914–1920, vydané v březnu 1922 ministerstvem války v Londýně, 11 008 včetně 823 důstojníků padlo, 3806 včetně 277 důstojníků zemřelo na zranění a 12 807 včetně 292 důstojníků na nemoci a z jiných nebojových příčin, 51 386 včetně 2416 důstojníků utrpělo zranění, 13 494 včetně 585 důstojníků padlo do zajetí a zůstalo nezvěstných. Turecké ztráty dosáhly přibližně 140 000 padlých, raněných a nezvěstných a 45 000 zajatých.
Kdo pustil Turkům nejvíc žilou?
Uznávaný sovětský demograf Boris Cezarevič Urlanis odhadoval ve své historicko-statistické studii Války a evropské obyvatelstvo, jež roku 1963 vyšla i u nás, že „ruské zbraně zabily přibližně dvě třetiny padlých tureckých vojáků, tj. asi 150 000 z celkového počtu 250 000“.
Odhlédneme-li od přemrštěného počtu padlých a uvážíme-li, že od léta 1917 na kavkazské frontě bojová činnost už téměř neprobíhala, věrohodnější se jeví názor Borise Vadimoviče Sokolova, že Turků v boji proti Rusům padla polovina z celkového počtu, a i to je možná příliš nadnesený odhad.
Vždyť Britové, Indové, ale také Australané, Novozélanďané a další vojáci Britského impéria bojovali proti Turkům kromě mezopotamské fronty v krvavé a neúspěšné dardanelské operaci, na egyptské frontě a v Palestině.
Bilance Velké války pro osmanskou říši
Turecko během první světové války zmobilizovalo 2 998 321 osob, čímž se zařadilo na osmé místo (za Rusko, Německo, Rakousko-Uhersko, Francii, Spojené království, Itálii a USA), na něž však připadalo pouze 2555 lékařů. Počet jeho divizí vzrostl z 37 v listopadu 1914 na 53 v březnu 1916 (bez započtení čtyř divizí nacházejících se po celou válku v Arábii).
O ztrátách osmanských ozbrojených sil kolují v zahraničních zdrojích nejrůznější údaje, jež jsou na hony vzdáleny skutečnosti. Ačkoli to asi leckoho překvapí, turecké ztráty jsou přitom zmapovány velmi přesně a vcelku věrohodně, jen málokdo se však obtěžoval bádáním v tureckých archívech.
Profesor statistiky na Istanbulské univerzitě Ahmet Emin ve své studii Turecko ve světové válce, vydané v Londýně roku 1930, psal s odvoláním na nezveřejněné materiály z II. svazku Zdravotnických dějin války, připraveného k tisku zdravotnickým oddělením tureckého ministerstva vojenství, že celkem onemocnělo 3 515 571 vojáků, což je víc než zmobilizovaných, jelikož onemocnění se opakovala. Z nich zemřelo 466 759, což je neuvěřitelně vysoké číslo, téměř dvojnásobně převyšující i nejvyšší zahraniční odhady. Je ovšem pravděpodobné, že sem spadají rovněž zemřelí při mimořádných událostech a hladem.
Podle tureckých archívů padlo v bojích 175 220 vojáků, 61 487 zůstalo nezvěstných, jež nikdy nenalezli, a tudíž je lze pokládat za mrtvé, 763 753 utrpělo zranění, 68 378 zraněním podlehlo a 145 104 padli do zajetí; z ruského se jich do konce války vrátilo 9010. Počet zajatců je patrně snížen, protože jen v zemích Britského impéria se jich podle údajů k 2. září 1919 ocitlo 150 041 včetně 7751 důstojníků. Americký historik Edward J. Erickson uvádí ve své knize Nařízeno zemřít: Dějiny osmanské armády v první světové válce z roku 2001, že v ruském zajetí se jich nacházelo nejméně 30 070. Naopak Rusové registrovali v Turecku 19 795 svých zajatců.
4. nejlepší armáda
Statistika vojenského úsilí Britského impéria za Velké války 1914–1920 stejně jako Pentagon shodně uvádějí, že celkem zahynulo 325 000 tureckých vojáků (50 000 padlých, 35 000 zemřelých na zranění a 240 000 na nemoci). Z oficiálních podrobných statistik nicméně vyplývá, že jich bylo víc než dvojnásobek – 771 844, tedy 25,74 % z celkového počtu zmobilizovaných –, což osmanskou říši řadí na šesté místo po Rusku, Německu, Francii, Rakousku-Uhersku a Spojeném království. Kromě toho zahynulo následkem bojových akcí, hladu, nemocí, vyčerpání, a zejména genocidy Arménů a potírání odbojných Arabů a Asyřanů zhruba dva a půl miliónu civilistů.
Nutno podotknout, že navzdory hospodářské zaostalosti, nedostatečné stravě a příšerným zdravotnickým podmínkám turečtí vojáci projevili v první světové válce nemalou dávku statečnosti. Když v roce 1957 uspořádalo historické oddělení generálního štábu Izraelských obranných sil anketu týkající se kvality armád účastnících se obou světových válek, turecká se umístila na čtvrtém místě: za německou, francouzskou a britskou, ale před americkou, ruskou, rakousko-uherskou a italskou!
Turečtí letci si za Velké války nárokovali 28 vzdušných vítězství. Válečné loďstvo „nemocného muže na Bosporu“ ztratilo dvě řadové lodě, křižník, dva torpédoborce a tři torpédovky a obchodní flotila plavidla o celkovém objemu 61 470 brutto registrovaných tun (BRT) jen v důsledku nepřátelských akcí.
