Spisovná česká výslovnost je téma na dlouhé deštivé jarní dny. Ale my to vezmeme ve zkratce a podíváme se spolu na to nejzajímavější z výslovnosti českých slov a to problematické ze slov cizího původu. A vůbec se nemusíte trápit tím, že jste to doteď říkali špatně. Nejste v tom z daleka sami.
V titulku textu jsme záměrně použili slovo shoda, jehož výslovnost je dvojí. Schválně si to přečtěte znovu a nahlas, abyste identifikovali tu svou. Říkáte [zhoda], nebo [schoda]? A která možnost je správně? Obě. Skupina souhlásek psaná sh má vskutku dvě spisovné varianty výslovnosti – [sch] a [zh]. Zjednodušeně řečeno převládá výslovnost [sch] v Čechách, [zh] zase na Moravě a ve Slezsku, ale nemusí to platit absolutně. Třeba takové [nazhledanou] už jsme ani ve Slezsku neslyšeli řadu let. Ovšem shnilý, shánět, shrbený a další, to je jiná písnička. Když pak zaslechnete neznámého hovořit o tom, jak mu ovoce v sadu shnilo, můžete se z pouhé výslovnosti dozvědět, na jaké straně republiky má zahradu. Tedy jestli mu v Čechách [schňilo], nebo na východě [zhňilo].
V češtině máme dvacet pět souhlásek a jen pět samohlásek, ale můžete hádat, v čem tu výslovnost flákáme víc. Je to tak, v samohláskách je chybovost vyšší. Ve Slezsku si třeba rádi dáváme [řyzek], protože rozlišujeme i/y ve výslovnosti. A mame kratke zobaky... V Brně a okolí jsou taky sví, tam mívají [vipřoví], protože si e úží a vyslovují jako i. Západ země je na tom zdaleka nejhůř. Opravdu [nevem], jak se to stalo, jestli mají zahálčivou [čelyst]… Protože to fakt není [dabrý] a je co zlepšovat, [hala]. Zkrátka lína huba – holé neštěstí… Nakonec všichni dohromady, celorepublikově lajdáme délku. Prostě tam, kde máme říct dlouhou samohlásku, zazní krátká, a naopak. Znáte to. Jdu na [pívo] a hned zas [domu].
Jelikož rozlišujeme u skupin di, ti, ni dvojí výslovnost, dokážou nám tato slova zavařit. Klíč ke správné výslovnosti tkví v tom, zda je slovo původu domácího, nebo cizího. Jenže to není vždycky zřejmé. Jasně, nikdo neřekne *[meďicína] ani *[traďice], ale třeba takový tis? Je náš, správně tedy říkáme [ťis]. Stejně tak [ďivizna] má domácí původ. Ovšem pokud se chystáte na Maledivy, tak vězte, že divy tam možná mají, přesto se název ostrovů vyslovuje [maledyvi].
Otevřeme-li téma výslovnosti cizích výrazů, stane se nám z toho trochu drama. Protože je tragédie, když někdo neovládá pointu. Výslovnost tohoto výrazu s původem ve francouzštině vám nenapoví, odkud mluvčí pochází, spíš je vodítkem intelektuálním… Jediná správná výslovnost je [poenta], i kdyby vám někdo stokrát tvrdil něco jiného. Snad pravopis slova nebo vliv anglického point vedou některé k vypouštění podob [pointa] nebo [pojinta] z úst.
Ve výslovnosti cizích slov obecně platí, že vycházíme ze zvukové podoby v původním jazyce. Není ovšem výjimečné, že se grafická stránka slova promítne i do výslovnosti. Známým příkladem je třeba fotbal. Anglickou podobu football bychom měli číst jako [fudból], v češtině se však ujala výslovnost podle zápisu slova [fodbal], která dala také vzniknout české pravopisné podobě fotbal. Když jsme ale později začali hrát baseball, anglickou výslovnost jsme si ponechali a říkáme mu [bejzból] nebo [bejzbol]. Na pravopis baseballu jsme také nesáhli.
V tomhle bodě se to začíná obracet v komedii, protože přiznejte si, jak dlouho vídáte slovo puzzle v českém jazyce? A tušili jste, že neskládáte [pucle]? Náležitá výslovnost tohoto původně anglického výrazu zní [pazl]. Čtete bulletin? Tak jistě jako francouzskou podobu adaptovanou do češtiny [bilten] či [biltén]. Z [buletýnu] by někoho mohly bolet uši. Zelný salát uzurpující místo na talíři na úkor burgeru zvaný coleslaw by měl být vyslovován jako [koulsló], jenže běžnější je podoba [koleslaf] zohledňující grafiku. A to natolik, že ji v zájmu bezproblémového přenosu informace používají i profesionální kuchaři, jelikož je pravděpodobné, že kdyby řekli [koulsló], setkali by se s nepochopením posluchačů.
Záleží na každém z nás, jak ke svému mluvenému projevu z hlediska zvukového přistoupí. Zřejmě každý se někdy octne v komunikační situaci, kterou pak před spaním zevrubně analyzuje, rozebírá svůj mluvený projev po všech jazykových stránkách a dochází ke známému závěru – mlčeti zlato. Ale taky se to dá brát tak, že řeč se mluví a voda teče...
