Švédka Ingrid mě ubezpečila, že International Woman´s Day rozhodně hodlá v Česku oslavit. Přijela sem jen na skok, na návštěvu, ale vzdát se oslavy tradičního svátku nehodlá. Těžko jí mohu vysvětlovat, že v nás 8. březen vyvolává rozpaky. Poznali jsme ho jako povinný socialistický svátek, snažili se jej zrušit, přeměnit na Den Matek, jehož umístěním v kalendáři si dodnes většina lidí není jistá...
Také zařazení MDŽ mezi významné dny v kalendáři vyvolalo u některých lidí rozhořčení. Není důstojné, aby byl komunistický svátek postaven vedle Dne památky obětí holocaustu či Dne památky obětí komunistického režimu. V tomto kontextu je samozřejmě pojetí MDŽ stejně pitoreskní jako účast komsomolce na demonstraci za zrušení regulovaného nájemného.
Ingrid se mi snaží vysvětlit, že Mezinárodní den žen má docela jiné kořeny, opírá se o prosazování práv žen zemí celého světa, zpočátku o právo na zlepšení pracovních podmínek, zvýšení platů. A nezrodil se v Rusku, nýbrž v Americe. O tom mě přesvědčovat nemusí. Je mojí povinností vysvětlit jí, jak problematický může být pro nás tento svátek. Že jej nemám důvod slavit, ale své matce ponesu květinu z tradice. Ubezpečím ji, že dceři, až začne chápat, se budu snažit podat svátek v novém kontextu, v souvislostech boje žen za práva stejná jako práva mužů… Ne proto, že bych byla strhnuta nadšením Ingrid v tradice, ve kterých jsem nevyrostla. Spíše proto, že se sama jen těžko zbavím vzpomínek vyvstávajících z podvědomí na dětská malování přání a vystřihování kytek z barevných papírů, která jsme každý rok vyráběli. Budu svou dceru učit čemu jsem se naučila sama, jen minulost přizpůsobím budoucnosti.
Dnes večer asi vezmu Ingrid do Divadla 7 a půl na komponovaný večer, který připravilo Genderové informační centrum Nora a Gender Centrum FSS MU. Žádný lepší nápad, kam vzít švédskou kamarádku a důstojně s ní oslavit Mezinárodní den žen, zatím nemám.
