Literárních soutěží, festivalů atakdál je u nás utěšené množství - a smysl mají všechny, větší i menší. Některé akce pořádané k větší slávě Věčné Poezie (i když nemusí být ani trochu bombastické a už vůbec tady nekráčí o velká písmena) si však zaslouží alespoň malou připomínku. Máme na mysli například takřečené "Velhartice".
Pod tímto zkráceným názvem se skrývají pravidelně pořádané Dny poezie na velhartickém hradě, které se letos o předposlední červnové neděli konaly už potřetí. Osou nynějšího třetího ročníku se stalo téma "Poezie v labyrintu světů a věků" - a stejně jako loni a předloni měly být "Velhartice" svátkem především západočeských milovníků či přátel poezie, kteří si už pomalu tradičně mohou tuto akci spojovat s magickou (neboli zázračnou) dobou letního slunovratu.
Většího počtu čarodějnic ni rusalek však na romantické velhartické ruině ani tentokrát nebylo zapotřebí: laskavá múza Poezie si také v tomto případě vystačila sama. Impozantní zbytky hradu se zkrátka a dobře načas proměnily v rejdiště poezie, jejíž slavnosti - tu a tam prokládané hrou na loutnu nebo vystoupením rockové kapely - trvaly s menší nadsázkou od rána do večera. A tak došlo na přednášky o poezii, jak o té renesanční (kde se kolikrát všechno točilo kolem labyrintu), tak o té současné (v níž se koneckonců také pořád mluví o labyrintu a kde dokonce sama poezie je nebo se může stát labyrintem, záhadným, tajemným, a v prvé řadě omamně lákavým). Došlo však též na dramatické čtení (v podání pražského autora "dramoletů" Petra Pazdery Payna), na ukázky z prozaického traktátu Pavla Rejchrta, a na druhé straně na představení sborníku soudobých autorů naivních, naivistických, tzv. insitních, jejž pod názvem Jít pevně za svým imbecilem uspořádal mladý kritik Radim Kopáč. Ten se také letošních Velhartic zúčastnil (svého imbecila však zřejmě zanechal někde u Vltavy), navíc přivezl i decentně uličnického reprezentanta naší nejnovější "zhulené poezie" Vikiho Shocka. Tato vystoupení se přirozeně doplňovala s čteními autorů z Plzně a Plzeňska, v jejichž průběhu docházelo jak na autory už přece jen známější (mj. Luboš Vinš, Viktorie Rybáková nebo Milan Šedivý), tak i na ty, kdo se představovali veřejnosti úplně poprvé a měli z toho viditelnou trému. Obecně však platilo, že dorost literární si počínal nápaditěji a vynalézavěji než někteří starší literární harcovníci, proti gustu však žádný dišputát. Hlavně že to vše přispělo k malému regionálnímu svátku poezie.
A poněvadž k pořádnému svátku patří i nějaké kuriozity, "Velhartice" se mohou pochlubit něčím, co asi nemají nikde na světě: totiž básňobusem. Tak se totiž toho dne D nazývá autobus, který zrána vyrazí z Plzně, jede až na hrad a je určen pro básníky, účinkující a vůbec přátele poezie, pokud se tedy do něho všichni vejdou. Budiž podotknuto, že básňobusem se může cestovat zdarma, což snad v nejbližší budoucnosti neohrozí žádná reforma toho nebo onoho. A kdo to všecko zařídil a připravil? Především plzeňský Ason-klub, který se už víc než deset let stará o literární mládí v městě i v regionu, dále třeba Knihovna města Plzeň, Občanské sdružení Hrad Velhartice a další laskavé instituce a vlídní sponzoři. Přitom si to všechno nevyžádá tolik práce: stačí sehnat pár nadšenců, houfec básníků, nějaký vhodný hrad a k tomu, což jest věru nezbytné, neboli takové menší unum necessarium, ještě básňobus - a svátek poezie je na světě a má se jako na Velharticích už třetí rok k světu. A nemusíme se potom tolik bát, zdalipak jednou nebudou básníci nadobro zalezlí někde na starých hradech.
