Ilustrační snímek

Ilustrační snímek Zdroj: ČTK / AP / Leo Correa

Jefim Fištejn: Mít židovské štěstí aneb Vědí snad Izraelci něco, co ostatní netuší?

Toto slovní spojení je obvykle pronášeno tak, aby nikoho nenechalo na pochybách, že je míněno ironicky. S hořkou odevzdaností tím člověk sděluje, že osud se k němu otočil zády, že smůla se mu lepí na paty, že když se daří, tak se daří a ptáčci mu určitě pokálejí sako, zatímco jiným zpívají. Skepse je nejlepší způsob, jak zapudit nejistotu a nezakřiknout přízeň štěstěny.

Jiný způsob „čtení“

Když mluvíme o židovském státě, je třeba mít stále na paměti, že žádný ustálený pojem zde nemusí mít obvyklý slovníkový význam. Že nejenom způsob čtení a letopočet zde vypadají jinak než u „normálních lidí“, ale jiné je také vnímání a chápání většiny společenských a duchovních jevů. Proto při pronášení soudů s použitím běžných novinových klišé je třeba zvláštním intonováním, výrazem očí a drobnou gestikulací dávat najevo, že celkový význam pojmů je silně relativizován. Mnohé obzvlášť citlivé povahy, když mluví o izraelských „zločinech proti lidskosti“, používají technický termín „genocida“. Připadá jim očividné, že krutost izraelské soldatesky vůči bezbrannému palestinskému obyvatelstvu je zcela srovnatelná a možná i dávno přesáhla brutalitu vyvražďování Tutsiů ve Rwandě, což byla poslední uznaná genocida soudobých dějin. Povaha událostí je v podstatě jedna ku jedné, liší se pouze podružností. Tam bylo za více než tři měsíce roku 1994 vyvražděno na 800 tisíc nevinných lidí jen proto, že patřili ke kmenu Tutsiů a k umírněným Hutuům. A tady, v Pásmu Gazy, za půl roku sveřepého zabíjení na potkání bylo usmrceno, podle přesných údajů Hamásu, již 33 tisíc dětí a těhotných žen jen proto, že patřily k palestinské národnosti. Bude třeba hodně se namáhat, dávat oči v sloup a správně klást hlasový důraz, aby bylo jasno, jak to myslíte.

Právě sarkastická intonace vám umožní vyhnout se odpovědím na záludné otázky, jako třeba: proč pomocí primitivních mačet dokázali Hutuové ve Rwandě podat mnohem přesvědčivější výkon než hordy po zuby ozbrojených Izraelců? Proč se vrazi tak důsledně vyhýbali opravdovým bojovníkům džihádu, že prakticky žádný z nich nepadl? A co je to vůbec za genocidu, když se týká obyvatelstva tak selektivně? Proč Izraelci neprovádějí důslednou genocidu vůči celému obyvatelstvu Západního břehu? A co si máme myslet o perspektivě Palestinců s izraelským občanstvím, kteří ve všech průzkumech prohlašují, že se cítí bezpečněji než jejich soukmenovci v kterékoli jiné zemi regionu? Asi právě proto, že se jedná o pouhý literární obraz, nikoli o vědecký popis situace. Ostatně genocidu lze zpravidla snadno doložit čísly. Na rozdíl od nahodilé rvačky opilců před vesnickou hospodou je genocida pokus o plánovité totální vyhubení nějakého ­etnika, o vymýcení jeho genofondu. Nesnadno se dokazuje, že početnost Palestinců, která za dobu existence Izraele vzrostla nejméně dvacetkrát, což z nich činí vůbec nejrychleji rostoucí etnickou skupinu na světě, svědčí právě o plánovité genocidě. Spíše je třeba rozumět tomu pojmu asi tak, jak rozumíme výroku o židovském štěstí.

 

Pojem přiměřená odveta

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!