Zdeněk Haník, bývalý trenér české i rakouské reprezentace, se celoživotně zabývá problematikou týmové hry jako komplexní lidské činnosti. Tvrdí, že vždy zrcadlí společnost, v níž se odehrává. V Česku podle něj obsahuje hlavně falešný pocit dobré party. V rámci zahájení zimních olympijských her v v Pekingu 2022 pro vás odemykáme archivní rozhovor z roku 2018, který s místopředsedou olympijského výboru vedl Milan Tesař. I když jde tedy o čtyři roky staré povídání, některé jeho odpovědi platí dodnes.
Vy jste platil za dost emotivního hráče i trenéra. V Rakousku jste inzultoval rozhodčího během zápasu přímo na empiru…
Jsem emotivní, to je pravda, a tehdy jsem došel k tomu, že si z nás rozhodčí dělá srandu. Ve volejbale vůbec nesmíte jako trenér vstoupit na hřiště. Čili přestupek byl už to, že jsem přešel hrací plochu. A já vylezl na empire a jednu tomu člověku máznul. Okamžitě ukončil utkání. Byl z toho velký humbuk. Jakmile se to dozvěděl předseda rakouského svazu, donutil mě okamžitě napsat omluvný dopis. Vzal to na sebe. Vyvázl jsem se dvěma měsíci zákazu činnosti.
Světu dodáváme alespoň špičkové puky. Podívejte se, jak se vyrábí kotouče pro MS a olympiádu:
Když jsem mluvil se šéfem týmu Evy Samkové Markem Jelínkem, žasl jsem, za jakého sebeobětovaní a bez státní pomoci vykřesali olympijské zlato v Soči. Marek, bývalý kaskadér, dokonce skočil z Nuselského mostu do krabic, aby na okrajový sport upozornil.
To už ale neplatí. I těmto sportům se přidává. Jiná věc je, že přesně tohle sebepřekonávání a zocelení strádáním chybějí kolektivnímu sportu, kde už velice dlouho výsledkově paběrkujeme. Vezměte si, že na letních olympiádách nebyl opakovaně žádný český tým. Příběh Evy Samkové je jasný důkaz toho, že pokud se člověk pro něco rozhodne a překoná překážky, pak může být nezávislý na systému kolem něj. Eva si to mohla pokazit jenom sama. V kolektivním sportu jako osamocený jedinec nic nezmůžete. Jeho prostředí vás dokáže pohltit. V tom je týmový sport komplikovaný. I zaníceného kluka demotivuje, když jej v hokejových žáčcích stavějí jen do třetí pětky. Chce se chovat jako Samková, ale vůbec mu neotevřou dveře. Vím to od mého syna: je malý vzrůstem jako já, což jej pro volejbal zdánlivě diskvalifikuje. Kdyby přišel z ulice, skončil by jako regionální hráč. Jenže já tu možnost měl, pomohl jsem mu do dobrého týmu a řekl: „Ukaž se,“ a on se ukázal (dotáhl to do reprezentace; pozn. red.).
Tlak na trenéry ze strany rodičů projektujících se do svých dětí bývá extrémní asi ve všech sportech.
Na prvním místě je nutné říct, že se nám všem dobře daří, a tím pádem máme roupy. Zpohodlněli jsme, ztratili otužilost a pokoru a rodiče si zřejmě nepřipouštějí, že by jejich děti mohly být v něčem neúspěšné. Když se dneska jako trenér podíváte na dítě špatně, zkritizujete ho, okamžitě jste v konfliktu s rodiči. Škodí to hlavně dětem. Když jim nenafackuje táta, tak jim příště nafackuje život a někdy už se to ani nedá napravit. U nás ve volejbalu jsme před sedmi lety založili projekt minivolejbal v barvách, kde rodiče vůbec nesmějí za dětmi na plochu, zůstávají za plotem. Děti sice opláčou prohru, ale rychle se oklepou. Rodiče to berou osobně, tragicky a dělají z toho větší drama, než to je.
Kdybyste měl vyslovit největší problém českého sportu?
Je pravda, že potřebujeme více peněz, co je však hlavní, chybí nám know-how. Živoucím důkazem budiž to, že máme naprosté minimum trenérů v zahraničním angažmá: ani v basketu, volejbale, fotbale ani hokeji. Sem tam se ještě stojí o české svaly, ale nestojí se o české mozky. Zahleděni do občasných úspěchů českých hokejistů jsme v kolektivních sportech totálně zaspali v oblasti odbornosti, v implantování vědy do sportu. Propojení psychologie, medicíny či fyziologie, které je v zahraničí běžné, je u nás v plenkách. Svět vzal sport vážně, začal se jím zabývat do hloubky a nám ujel vlak. Máme co dohánět.
Můžete být konkrétní?
Sportovním velmocím, jako je Německo nebo Francie, nemůžeme finančně konkurovat, protože v Česku jde na sport ročně šest miliard korun, což je například výstupní klauzule jediného fotbalisty – Neymara. Čili tyhle závody vždycky prohrajeme, ale máme na to, vyprodukovat hokejistu, dejme tomu, pro NHL. Za volejbal vím, že dřív bylo v elitních zahraničních ligách na čtyřicet českých hráčů, dnes jsou tam tři. Taková ne-produkce není záležitost peněz, ale přístupu ke sportu a k talentu jako takovému.
V kolektivních sportech byl v posledních desetiletích asi nejmarkantnější posun hokejové Kanady. Zázrak, kdy výkonnostně odskočila ostatním na míle a hraje si svou vlastní ligu.
Nebyl to zázrak, celý ten vzestup stál na propojení hokejové know-how, nesmírného respektu k sobě samým a k hokeji jako svému národnímu sportu. Když na odbornou konferenci Mosty přijela sedmičlenná delegace realizačního týmu kanadského nároďáku, neříkali nic tak převratného, ale ta kultura, jak si předávají slovo, jak se respektují od kustoda po hlavního trenéra, to mě zaujalo. Všichni se podřizují jedinému společnému cíli: úspěchu.
Podobně za posledních patnáct let vyrostl německý fotbal, jenž až omračujícím způsobem dokázal do sportu implantovat vědecký přístup z mnoha odvětví.
Věda tam je, ale není spásonosná, neboť v kolektivních sportech se vždycky pracuje s malou sociální skupinou, která je různorodá a neodhadnutelná, tudíž věda v nich vždy bude hrát menší roli než ve sportech, kde platí tvrdá data, jako je lyžování nebo rychlobruslení. Věda chce důkazy, ale kolektivní hry stojí na pravděpodobnostech, ne na kamenných pravdách. Podstatné je něco jiného: společenský obraz a hodnotový systém sportu.
Co je pro vás, člověka, jenž do značné míry vidí do zákulisí, největší úspěch českého sportu poslední doby?
Individuální sporty se těžko hodnotí, jelikož jde o individuální příběhy nezávislé na systému. A když uvažuju o kolektivních sportech, rád zmíním naše vítězství na ME do 19 let ve volejbalu, ale senioři? Nic mě nenapadá. To, jak vede David Zábranský hokejovou Kometu v Brně anebo Pavel Vrba fotbalovou Plzeň, je zajímavé, ale v mezinárodním měřítku to nemá takový výtlak.
Čím to je?
V týmových sportech musíme úplně obnovit metodický systém. Propad má mnoho příčin.
Ta první?
Chybějí nám mozky, jakým je třeba v hokeji Luděk Bukač. Potřebujeme mladé odborníky s dostatečnou erudicí a znalostí mezinárodního kontextu. Řeknu vám příklad. Šéf Českého olympijského výboru Jiří Kejval nás vyzývá: Přiveďte sem respektované zahraniční lektory, ať to stojí co to stojí. Fyzioterapeuta Pavla Koláře platíme rovněž jako zahraničního odborníka, protože je prostě světový. Uvědomil jsem si, jakou elitu máme na dosah. A každý ho žádá o pomoc a radu.
Celoživotně se zabýváte problematikou týmové hry jako komplexní lidské činnosti a tvrdíte, že kolektivní sporty, jejich prostředí, kopírují stav společnosti. Myslíte to vážně?
Ano. V první řadě v týmových sportech nelze jako ve společnosti vysledovat jednoduše příčinu a následek. V individuálním sportu to lze. Když chcete být rychlobruslař, musíte vykázat určité parametry, jinak nemá smysl, abyste lezl do dráhy. Kdežto ve fotbale může být klidně v týmu mistrů světa obtloustlý hráč. Vzpomeňte si na Maradonu. Za druhé: trenér řídí skupinu lidí, s nimiž nemůže pracovat exaktně, jako s čísly, protože pracuje se sociální skupinou, plnou složitých, nevypočitatelných vztahů. A projevují se v ní všechny nešvary, jimiž trpí momentálně i společnost: kamarádíčkování, malá schopnost vlastního rozvoje a shoda na tom, že šéf je pitomec. Když tady přijde trenér k týmu, první, na co narazí, je nedůvěra: Přesvědč nás! Když jsem trénoval v Rakousku, bylo to úplně opačně: hráči mě brali jako někoho, kdo jim může pomoct.
Pověstná „kabina“… to je mystérium.
Když jsem byl kapitán Zbrojovky nebo nároďáku, trenér tam ani nemusel být. Pamatuju si, když jsme běhali večer městem na vytrvalost a já zjistil, že dva vykukové nasedli do trolejbusu a ulili se, tak v kabině lítaly židle. Řešilo se to bez trenéra. Ale taky tam mohl být jiný lídr a vykukové by byli za hrdiny. Čecháčkovství tady pořád přežívá. Neustále se vykřikuje, jak je důležitá parta, ale to je hluboký omyl. Parta ve sportu je, až když uděláte výsledek. V Naganu parta pochopitelně byla, ale utvořila se až v průběhu turnaje, až když ti kluci zjistili, že na to mají, že jsou blízko úspěchu a že se spolupráce vyplácí.
Čím jsou pro rozvoj sportu důležití výjimeční sportovci, hvězdní géniové, jako je Jágr, Messi nebo Ronaldo, kromě toho, že děti nosí na zádech jména svých vzorů?
Oni rozdělují svět hry na dva principy: „prožít“ a „užít“ ji. Příklad Tomáš Rosický. On hru vytváří, ostatní ji hrají. Během posledních deseti let se prý fotbal zrychlil do té míry, že se čas na převzetí míče a jeho rozehrání zkrátil trojnásobně. A on je přesto o myšlenku rychlejší než ostatní, výborně prosívá informace, ignoruje nepodstatné věci a sepne mu, co je v té situaci správné, a udělá to. Tvoří dřív, než dostane míč. Všimněte si, jak jsou jeho současní spoluhráči ve Spartě vyplašení. Zbavují se míče jako problému anebo projevují svou agilitu tím, že bojují a běhají. A tento sportovní „důchodce“ odešel zdravotně, ale jeho psychické procesy zůstaly neporušeny: Budete-li hrát tenis s lepším hráčem, zahrajete si jen do té doby, dokud vám dá čas se rozhodnout, kam umístit míček. Jakmile zrychlí údery, přestanete stíhat. To je problém v našich kolektivních hrách. Rychle běháme, ale pomalu se rozhodujeme.
Když se bavíme o hře, dost mi vadí, že z vrcholového sportu jako by byla snaha vytěsnit emoce, které přece dělají hru hrou. Jako by šlo o strojový posun několika robotů, a nikoli lidí pod obrovským tlakem.
Nesnáším, když fotbaloví komentátoři někdy plísní fotbalové hvězdy, když neudrží emoce pod kontrolou, divoce diskutují s rozhodčím anebo nesmyslně faulují. Některé excesy nazývají morálním selháním. Dobrým příkladem je Zidanův útok na Materazziho ve finále mistrovství světa v Německu. Každý, kdo dělal vrcholový sport, musí tušit, pod jakým tlakem byl a jak rychle přetekl emocionální pohár. Dodnes si myslím, že Zidane se za Italovu urážku revanšoval chlapským, nezákeřným útokem hlavou zepředu. Já ho velebil.
Nedávno vstřelil Arsenal v Anglickém poháru úžasný gól. Střela útočníka se odrazila od hlavy obránce do hlavy druhého obránce a ten si buzarem vstřelil vlastní gól. Vlastně mi přijde nesmírně očistné, že penězi napumpovaný sport svázaný mnoha strategiemi pořád může rozhodnout obyčejná náhoda.
Je zajímavé, že to říkáte. Na škole jsem potkal profesora Komendu, špičkového matematika, který jednou napsal, že existuje pravda na způsob algoritmu a jeho výsledku a existuje pravda na způsob doteku, jež se nedá nikdy vyjádřit a změřit, ale ve hře hraje zásadní roli.
Z titulu místopředsedy ČOV, který má v popisu práce trenérskou metodiku, absolvujete semináře, kde se o své zkušenosti dělí mimořádné sportovní osobnosti. Utkvěla vám některá ve vzpomínce?
Bylo jich víc, ale v paměti mi zůstal trenér Vancouveru Canucks Willie Desjardins, když řekl v podstatě banální věc: Já, když přijímám hráče do týmu, vždy se jedu podívat do jeho rodiny. Chci poznat, kde vyrůstal. A já si tehdy řekl: Kruci, trenér NHL nemá problém jet stovky kilometrů někam kvůli jednomu klukovi a mě, který má za sebou léta trénování, tohle v životě nenapadlo. Nikdy jsem se o soukromí hráčů nezajímal. To jsem ale blbec!
