Zatímco na mezinárodní firmy se zahraničními centrálami tíha měnové politiky nedopadá, mohou si dovolit nabírat nové zaměstnance a zvyšovat mzdy, pro malé a střední české podniky je současné prostředí nerovných hřištěm. „Právě ty jsou dnes nejvíce zatíženy přísnou měnovou politikou, poněvadž jsou odkázány na úvěry za sazbu 8, 9 %, a velké nadnárodní koncerny si přitom ‚užívají‘ výhodu, že si mohou brát úroky minimálně o polovinu levnější,“ upozorňuje viceguvernérka ČNB Eva Zamrazilová. Regulace ekonomiky mimo jiné silnějším kurzem koruny může podle ní pomoci nejen tuzemským firmám, ale také občanům, protože snížení dovozních cen by mělo pozitivní vliv i na inflaci. Proinflační impuls by naopak mohlo znamenat zvýšení DPH.
Aktuální základní úroková sazba je podle České národní banky nejvyšší možnou, další zvyšování by podle její viceguvernérky Evy Zamrazilové mělo na inflaci jen marginální efekt, byť kritici jsou přesvědčeni o opaku. „Ekonomové, kteří by ještě chtěli zvyšovat úrokové sazby, věří, že by stačil nějaký razantní, krátkodobý zásah a o to rychleji by se potom inflace dostávala k cíli. Tomu narativu ale já, ani řada mých kolegů nevěříme, a to z několika důvodů. Za prvé: proinflační podhoubí se v české ekonomice kumulovalo dlouho, šlo o napjatý trh práce, veřejné výdaje, volnou fiskální politiku a také příliš nízké úrokové sazby v celé uplynulé dekádě, ve značné její části. A jestliže se ty nerovnováhy kumulují takto dlouhé období, potom asi není rozumné, nebo vůbec myslitelné, že nějakým krátkým, dramatickým zásahem inflaci dostanete na 2 %. Ono jde taky o to, aby na těch 2 %, nebo aspoň v rámci tolerančního pásma byla dlouhodobě, aby to bylo udržitelné,“ argumentuje a přiznává, že na stávajících 7 %, které platí od června loňského roku a představují nejvyšší úroveň od roku 1999, bude nutné zůstat déle, než se původně předpokládalo.
Stejně jako není na pořadu dne další zvyšování úrokových sazeb, není na něm ani jejich snižování. „Nebudeme snižovat úrokové sazby do té doby, dokud inflace nebude jednociferná a nebude jasně mířit někam do koridoru 1 až 3 %,“ má jasno. Zároveň připouští, že to nějakou dobu potrvá. Postupem času by se měly začít snižovat i výdaje firem a domácností, levnější energie a pohonné hmoty jsou patrné už nyní, do koncových cen zboží a služeb se ale pokles vždy promítá pomaleji. Nejpalčivějším problémem tak zůstávají drahé potraviny. „Zdá se být velmi pravděpodobné, že síla mezinárodních řetězců nějakým způsobem svědčí o tom, že konkurence by mohla být vyšší, což by pomohlo ceny potravin snížit,“ říká s tím, že žádoucí je posvítit si na marže. „Rozložit je na zisk zemědělců, zisk producentů a zisk obchodních řetězců. A tady je prostě potřeba, a je dobře, že se tomu začala vláda věnovat, rozklíčovat tu vertikálu, kde vzniká největší zisk, kde by teoreticky mohl jevit i nějakou nadměrnost nebo znaky kartelu,“ popisuje.
Fakt, že všudypřítomné zdražování přimělo domácnosti šetřit a jejich spotřeba rekordně klesla, sice poškozuje hospodářský růst, ale velmi slabá poptávka také pravděpodobně postupně uzavře producentům i obchodníkům prostor pro další zvyšování cen. „My to poškození potřebujeme, protože bez toho poškození bychom se inflace nezbavili,“ vysvětluje Zamrazilová. Z uvažovaného zvýšení DPH vybraných komodit má obavy. Mohlo by být proinflačním impulsem, na který by se mohly nabalit další negativní efekty. Zároveň oceňuje výraznou snahu ministra financí Zbyňka Stanjury vypořádat se s fiskální nerovnováhou a vytyčit jasnou trajektorii směrem k vyvážené struktuře veřejných financí, aby do ekonomiky netekly inflační peníze. „Je důležité, aby vláda k tomu měla dobrou vůli. Kde je vůle, tam je i cesta,“ dodává.
Jak se firmy snaží obejít přísnou měnovou politiku? Mají cenové stropy energií své opodstatnění? Naplňují ji kroky ministra financí Zbyňka Stanjury optimismem? Nebo co české ekonomice do budoucna hrozí? Na tyto a další otázky odpovídala Eva Zamrazilová, viceguvernérka České národní banky a dříve předsedkyně Národní rozpočtové rady.
