Poslední parlamentní volba prezidenta byla tak ostudná, že se k přímé volbě odhodlali i politici. Nyní se zdá, že na hradní trauma budeme ještě rádi vzpomínat.
Ano, poslední dvě prezidentské volby ponechané napospas nejhorším deviacím poslanců a senátorů ukázaly, že některé věci – a teď mě zrovna nenapadá, které bych jim svěřil - do jejich rukou nepatří.
Parlamentní volba však měla dvě nesporné výhody: vyjma volební stálice Jany Bobošíkové, jež se rozhodla k doživotní potupě vlastní rukou, nejen zúžila počet kandidátů, ale současně i zkrátila bolestivý zážitek na velmi krátkou dobu. Zatímco například z loňských parlamentních voleb, zatím suverénně nejohyzdnějších, si většina z nás bude doživotně pamatovat vše včetně sympatických tváří oranžových bitkařů Jiřího Paroubka, z poslední volby Václava Klause si pamatujeme jen to, že byl zase zvolen Václav Klaus.
Přímá volba nás o tyto výhody připraví. Nejenže všichni možní kandidáti vyrazí do agonické předvolební kampaně, ale ještě jich bude mnohem víc. A že půjde téměř o samé velikány, jak ukazují prozatímní informace.
Viz Bobošíková, jež si z neúspěšných kandidatur udělala výnosný byznys za naše daně, si zcela jistě neodpustí další celostátní protibruselskou tryznu; navíc coby prezidentka hodlá premiérem jmenovat Klause, i kdyby už nežil. „Přijde chvíle, kdy budou muset všichni k veslům, ať už se tomu bude říkat třeba vláda národního porozumění,“ podělila se o svou vizi se serverem Aktuálně.cz.
Jako by ho dávno měl! Zařídit pod petici 50 000 podpisů lidí, jak pro prezidentskou volbu plánuje vláda v návrhu změny ústavy, nebude pro jeho manažera Miroslava Šloufa problém. Podobně jako Zeman, jen s méně bradami, se na nás z prezidentských billboardů bude pravděpodobně usmívat i bývalý loutkový premiér Jan Fischer, nyní londýnský bankéř. Ten se k náklonnosti k prezidentské kandidatuře pro změnu přiznal v Parlamentních listech. Miroslav Sládek zatím mlčí.
I proto mě v souvislosti se změnou volby prezidenta napadá jiný návrh: zrušme prezidenta. Jsme malá a chudá země, a přesto si platíme nejdražší možný politický model: dvoukomorový parlament, kde jedna komora de facto není komorou, početnou vládu, prezidenta a k tomu ještě kupu malých stran, které se nikdy nedostanou ani do noční TV.
Například mnohem větší a bohatší USA si celkem dobře vystačí bez premiéra a jejich vládu nikdo nezná. Nebo taková Čína, světová velmoc zcela nového formátu: jedna strana obstará úplně vše.
