Nový román KATEŘINY TUČKOVÉ (41), autorky Vyhnání Gerty Schnirch či Žítkovských bohyň, výtvarné kurátorky, zakladatelky multižánrového festivalu Meeting Brno a čerstvé mámy dvou dětí, vznikal celých deset let. Jak je autorčiným zvykem, zabývá se dramatickým ženským osudem (v tomto případě dokonce několika) na pozadí velkých dějin. O řeholnicích internovaných v roce 1950 do kláštera Bílá Voda bude zanedlouho mluvit každý: kniha vychází právě dnes, a to v nevídaně vysokém nákladu 125 tisíc výtisků.
V aktuálním Reflexu č. 17/2022 si přečtěte obsáhlý rozhovor s Kateřinou Tučkovou a prohlédněte si snímky Ngueyn Phuong Thao ze spisovatelčiny pracovny. Ani sedm stran našeho časopisu na povídání o Bílé Vodě nestačilo: níže najdete několik otázek a odpovědí, které v tištěném Reflexu nejsou. Týkají se samozřejmě zejména románu, jehož děj se odehrává v Bílé Vodě v Rychlebských horách, v nejsevernější a zároveň i nejzápadnější vsi Českého Slezska. Sem komunisté roku 1950 v rámci Akce Ř internovali stovky řeholnic poté, co v Československu nezákonně zrušili 56 ženských řeholních řádů, jejich majetky rozkradli a z klášterů vyhnali tisíce sester, z nichž velkou část nuceně přesídlili do Sudet, mimo velká města a centra víry.
Práce na strukturálně komplikované Bílé Vodě vám trvala deset let; dopsala jste v červnu 2021. Nemáte strach, že se to na objemném díle negativně projeví – že se příběh povleče, že bude až příliš zahlcen historickými doklady?
Někdy se podaří nějaký text napsat na první dobrou, protože vychází z autorova intenzivního vnitřního pnutí a je v první verzi nejpřesvědčivější. Ale v případě Bílé Vody to nešlo. Záběr toho románu je příliš široký, vystupuje v něm příliš mnoho rozdílných postav, které se objevují napříč skoro sedmi sty stran. Jejich příběhové linky se odvíjejí v různých časových rovinách, které se prolínají, aby postihly celou širokou problematiku působení katolické církve za minulého režimu. Text musel být pečlivě promyšlený a tím pádem vysezený, nešel psát na první dobrou. Dlouho mi trvalo, než jsem našla správný modus, jak linie přeskládat tak, aby byly informace čtenáři podávány včas a zároveň nenarušovaly děj, abych ho neunudila. Měla jsem nad stolem obrovskou mapu, kde jsem si zapichovala a přepichovala, co v kterém okamžiku bylo řečeno, abych se neopakovala a zároveň věděla, na co navazovat po dalších sto stránkách. Musela jsem tedy psát velmi koncentrovaně, a i tak jsem text přestrukturovávala natřikrát, než se mi všechny linky podařilo skloubit.
Kdo vás upozornil na to, že dvě předchozí verze Bílé Vody nejsou dobré?
Na to mě nemusel nikdo upozorňovat, já ty první dvě verze v nakladatelství Host nakonec nepředložila. Svědomí mi nedalo. V první verzi, kterou jsem ani nedopsala, byla jedinou vypravěčkou řádová sestra Evarista, skrze niž se mi ovšem nepovedlo nahlédnout celou problematiku. V druhé verzi tak bylo vypravěčů víc, ale v závěru zůstaly linky nepropojené. Až se třetí verzí jsem měla pocit, že můžu přijít do Hostu a ukázat ji.
Už je to přece jen tři čtvrtě roku, co jste román v Hostu odevzdala...
Poslední změny jsme ale dělali ještě v prvním březnovém týdnu, kdy šla kniha do tiskárny. Redaktorka Olga Trávníčková mi pomohla odchytat spoustu zásadních věcí i drobností, až do posledního momentu bylo na Bílé Vodě práce jako na kostele. Teprve teď v dubnu jsem se z toho vzpamatovala, uklízím si v sobě a loučím se, konečně to úlevně pouštím.
Jak moc jste při zachycování všemožných útrap hrdinek vycházela z reality a nakolik jste fabulovala? Dnešní čtenář paralelně s četbou Bílé Vody sleduje hrůzné zprávy z Ukrajiny a místy to na něj dost možná bude trochu moc. Čtenář by mohl sklouznout do popásání se na utrpení, jak je nabízí žánr misery porn…
Já se ale snažila i o několik odlehčených momentů! Takové se mohly udát, třeba když řeholní komunita slavila některý z církevních svátků, případně během volnějších večerů, které měli pacienti léčebny, kam původně mířila má hrdinka Lena Lagnerová – ale nakonec jsem tam takové momenty nedokázala vložit. Pokusila jsem se o to při popisu obecní slavnosti, ale nějak to nevyšlo. Do rozepsané scény se mi vloudili ultrakonzervativní katolíci a začali všem vykládat, co si o řeholnicích, které poskytují úkryt padlým ženám, jako je Lena, myslí, takže bylo po odlehčující části knihy.
Církev a její dnešní podobu soustavně kritizujete, mimo jiné proto, jak nerovnoprávnou, nesvobodnou úlohu v ní ženy musejí hrát; ostatně nedávno na toto téma vyšla v nakladatelství Portál výborná knížka Zdeňka Jančaříka s názvem Žena ať v církvi promluví. Vy v Bílé Vodě zmiňujete reformátorku Vilemínu, sestru Anežky Přemyslovny… Jaký byl její celý osud?
Vilemína by si rozhodně zasloužila vlastní publikaci, to je nesmírně zajímavá a nevytěžená osobnost. Objevila se jako dcera krále Přemysla Otakara I. po půli třináctého století v Miláně, kde se věnovala kazatelství, a protože pranýřovala představitele tehdejší církve, kteří žili rozmařile, byla jako heretička odsouzena inkvizicí a upálena. Zajímavé na jejím učení bylo, že požadovala, aby mohly na vyšší posty v církvi usednout i ženy, chtěla je dokonce na papežském stolci. Posloužila mi jako zakladatelka fiktivního řádu Panen Anežky České; ona byla podle přemyslologů sestrou svaté Anežky, já píšu dokonce dvojče, ale to se pouštím dál, než je doložená realita. Dcerou Přemysla Otakara I. ji nazývají až v inkvizičním spisku, objeveném Františkem Palackým v milánské Ambrosianě na jeho cestě po Itálii, v Česku není přesný přehled jeho potomků k dohledání. Na Vilemíně se dá prokazatelně doložit, že boj za ženskou emancipaci v církvi není nic, co by začínalo s dvacátým stoletím – ten problém se objevuje už v prvotní církvi, jak dokládá apokryfní Mariino evangelium, a táhne se až do dneška.
Přeložila jste ze slovenštiny román Veroniky Šikulové, zdramatizovala jste román Rakušana Roberta Schneidera, často píšete povídky do sborníků, donedávna jste zhruba půlku svého pracovního času věnovala výtvarnému umění jakožto kurátorka výstav, taky jste roku 2015 založila a čtyři roky určovala program festivalu Meeting Brno… Znáte přísloví Mnoho psů zajícova smrt?
Proto jsem taky v jednu chvíli začala věci pouštět. Děti to lehce rozčísly, teď se dokážu věnovat opravdu už jen tomu, co je podstatné a co mě nejvíc naplňuje. Ještě než se Albert a Aranka narodili, zjistila jsem, že autorská práce nejde s organizováním výstav moc dohromady, tak jsem začala ubírat na kurátorování a začala víc psát a vystupovat. Kvůli tomu jsem hodně cestovala, po tuzemsku i do zahraničí, když vycházely překlady knih v různých zemích. Poslední organizační práce, do které jsem se pustila, byl festival Meeting Brno: tehdy se v Brně stala velká změna, která umožnila přehodnotit problematiku odsunu brněnských Němců a přenést to téma do širší společnosti. Chtěla jsem se toho účastnit, už jen kvůli Gertě Schnirch. Nakonec se Brno stalo prvním městem, které se za poválečný divoký odsun oficiálně omluvilo. Po třech letech jsem však z tohoto velkého kulturního festivalu musela odejít, protože jsme se se spoluzakladateli rozešli v představách o jeho směřování.
Jak jako člověk s akademickým zázemím a úctou k autoritám vnímáte literární kritiku?
Těší mě, když narazím na nějakou dobrou a pozitivní, ale sama se po recenzích nepídím, nechci se nechat zraňovat. Vím, že jsem svým knihám vždycky dala maximum, že jsem každou z nich mnohokrát konzultovala s redaktory i s odborníky na danou problematiku, že jsem je mnohokrát přečetla, promýšlela každou větu nebo jen slovo. Recenze mi nikdy nepřinesly to, co by přinášet mohly a měly – totiž radu, jak text napsat nebo strukturovat líp, případně čeho se příště vyvarovat. To si už víc považuju čtenářských reakcí, ostatně ty často přinesou například upozornění na nějakou věcnou chybu, kterou můžeme v dotisku opravit. Zrovna teď mám už tři poznámky na opravy, na které mě při čtení Bílé Vody upozornil můj muž!
Velký rozhovor s Kateřinou Tučkovou vychází v aktuálním Reflexu č. 17/2022
