Spisovatelka Kateřina Tučková dnes získala Cenu Josefa Škvoreckého a nádavkem sto tisíc korun.
Za Žítkovské bohyně, román Reflexem vychvalovaný a mnohde jinde haněný (např. literární vědec Petr A. Bílek, profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, knihu i autorku samu velmi ostře napadl hned v několika periodicích), obdržela právě dvaatřicetiletá literátka a kurátorka v podvečer 6. listopadu ocenění určené nejlepší české beletrii.
Reflex č. 45 (vychází 8. listopadu) s Tučkovou přináší rozsáhlý rozhovor, který pořídil Pavel Šafr. Hovořili nejen o literatuře, ale i o autorčině otci, jeho problémech s alkoholem i následné sebevraždě, o slabých a násilnických mužích nebo o poválečném vysídlení Němců, jež bylo ostatně tématem autorčiny dosud nejúspěšnější knihy Vyhnání Gerty Schnirch (román vydal Host roku 2009).
Zde jako malý bonus přepisujeme ty pasáže rozhovoru, které se věnují právě románu Žítkovské bohyně.
Ten s údajným velkým náskokem hlasů (porota ceny má hned osmnáct členů) předběhl ostatní čtyři finalisty: Magnesií Literou v kategorii Kniha roku ověnčenou novelu Lucemburská zahrada Michala Ajvaze, povídky Marka Šindelky Zůstaňte s námi (Litera za prózu), více než čtyřicet let po svém vzniku vydaný román Škodlivý prostor překladatele z románských jazyků Vladimíra Mikeše a Šabachovu zatím poslední knížku Máslem dolů.
V Žítkovských bohyních, vaší poslední knížce, hraje roli kletba, jež pronásleduje ženské postavy. Věříte na kletby?
Věřím na moc sugesce a autosugesce. Když někdo uvěří, že je prokletý, myslím, že svůj život skutečně může směřovat k naplnění té kletby.
Vystupují tu ženy vědmy, věštkyně, léčitelky z kraje Kopanic. Byly to čarodějky?
Přišla jsem tam až v době, kdy už bohyně nežily. Poslední z nich, Irma Gabrhelová, zemřela v roce 2001. Lidé mi tam vyprávěli o případech, kdy bohyně vyléčily různé neduhy, o dobrých radách, které jim daly, nebo o případech, kdy odhalily jakousi neznámou pravdu. A o tom, co z nich vyzařovalo. Už se asi nedozvíme, co to bylo, jestli dobrá psychologická práce nebo jestli šlo o nějaké výjimečné schopnosti. Ale důležité je, že to fungovalo. A nakonec – je přece krásné věřit tomu, že šlo o něco víc.
Čím vás zrovna bohyně v Kopanicích tak fascinovaly?
Tím, že to byly silné ženské. Udávaly ráz celému kraji. A také tím, čím prošly. Jejich osudy máme zmapované až do roku 1640, kdy na Moravě probíhaly čarodějnické procesy. Je zarážející, co všechno překonaly a teprve bolševik je prostě rozšlápl.
To vás zaujalo?
A taky ten kraj. Je překrásný. Člověk stojí na svahu a dívá se do údolí, v němž se vznáší mraky.
..a muži tam pijí a bijí ženy. A jiné ženy jsou bohyně.
Samozřejmě, i to ve mně rezonovalo.
