Najít varhany v pražské katedrále svatého Víta není snadné. Musíte se za nimi vydat až do poloviny chrámu a pak se podívat vlevo nahoru. V prvním patře Wohlmutovy kruchty vypadají vedle protilehlé vitráže posledního soudu poměrně nenápadně. Tu správnou majestátnost z nich vymámí až svými prsty Josef Kšica (69). Dómský varhaník a regenschori (či sbormistr) tu rozeznívá více než čtyři tisíce píšťal už dvaadvacet let.
Pan Kšica, varhaník od Svatého Víta, působí od pohledu skromně. Většinou mluví spíš tiše, ale když se stočí řeč na katedrálu či hudbu, rozezní se jeho hlas jako varhany. Jeho odpovědi nezřídka končí na konci otázkou „víte?“, což dává větám charakteristickou melodii. Rozhovor pro Reflex jsme vedli přímo na kůru za varhanní klaviaturou.
Jak se z člověka stane varhaník?
Je to svým způsobem zázrak, že se člověk stane varhaníkem. Já v dětství s rodiči jezdil ke svému strýci, který byl katolický farář v Olešnici na Moravě. Tam mě posadili v devíti letech za varhany, což byl pro mě tak silný zážitek, že jsem už v životě nechtěl dělat nic jiného.
Opravdu jste si to uvědomil už v devíti letech?
Ano, bylo to tak silné. Mít možnost ovládat tak jemný a zároveň sytý zvuk. Člověk cítí, co má pod rukama, a je opojen krásou, víte?
A pamatujete si, co jste poprvé zahrál na varhany?
Možná jsem zahrál nějakou kostelní píseň nebo jsem zahrál preludium Anny Magdalény Bachové, to se hraje na začátku klavírního vývoje, ale už přesně nevím.
Musí být varhaník věřící?
Varhanictví v kostele by mělo být spojené s vírou. Abyste rozuměl liturgii, jejímu obsahu i náladě, je lepší, když varhaník věří.
Poslechněte si improvizaci Josefa Kšici na svatovítské varhany:
Kolik máme v Česku varhaníků?
Varhaníků je v současné době hodně. Hra na varhany se vyučuje na konzervatořích a vysokých školách. Sám jsem takto vystudoval. Dnes mohou studenti sbírat zkušenosti po celém světě. Naše hudební ústavy jsou ale bohužel zaměřené pouze na koncertní dráhu (s výjimkou Opavy a Kroměříže) a chybí možnost studovat přímo liturgickou hudbu. A to je škoda.
Jak vypadal váš nástup do katedrály?
Velice prozaicky. Nastoupil jsem v říjnu 1999, po svátku svatého Františka, to si pamatuji dodnes. Můj předchůdce, kolega Martin Poruba, který odcházel do Německa, mi jednu neděli ukázal, jak manipulovat s varhanním pozitivem (menší pojízdné varhany; pozn. aut.) a to bylo vše. Velké varhany byly při opravě v krnovské dílně rozebrány na prvočinitele, takže jsem první dva roky svého působení v katedrále hrál pouze na pozitiv. Ten se dal převézt tam, kde to bylo v danou chvíli potřeba.
Byl jste takový létající varhaník tady po katedrále?
Ano. Situace to vyžadovala, ale na velký nástroj jsem se samozřejmě těšil.
Jaká byla největší akce, kterou jste tu zažil?
To bylo hned v roce 1999. Jednalo se o pohřeb politika Josefa Luxe. Do katedrály toho času přišlo asi deset tisíc lidí, včetně celé vlády a prezidenta. Po skončení obřadu jsem byl naprosto vyčerpaný, protože jsem do té doby nic takového nezažil.
Bylo to tíhou toho momentu? Že vás poslouchá 10 000 lidí?
Byl jsem zvyklý koncertovat ve velkých sálech po celé Evropě, kde seděly tisíce lidí. Jezdil jsem jako tenorista a varhaník s Pražským filharmonickým sborem, takže mi obecenstvo nevadilo. Tíha byla spojena s tím, že se jednalo o mou první velkou pohřební liturgii v chrámu svatého Víta.
Nemáte pocit, že vám tady v chrámu trochu Bůh kouká přes rameno, když hrajete?
Mám. Často. Přímo naproti varhannímu kůru je nádherná vitráž – Poslední soud od Maxe Švabinského. Pohled na ni je inspirující. Zachycuje Krista, Pannu Marii i očistec. Když v neděli končí mše a sluneční paprsky prostupují barevným sklem a mísí se s kouřem kadidla, je to skutečné mystérium.
Čím je podle vás katedrála svatého Víta výjimečná? A cítíte to tu?
Nachází se tu mnoho ostatků svatých i panovníků českých zemí, což má samo o sobě velkou duchovní sílu. Katedrála vznikala celá staletí a je výsledkem úsilí mnoha vynikajících architektů a umělců. Mimořádné místo je bezpochyby kaple svatého Václava.
Připadáte si tu jako doma?
Ano, ale stále zde objevuji nové věci.
Co to je?
S prostředím katedrály jsem sžitý, vždy se však objeví něco, co mne překvapí. Přicházím sem jako domů. Jen si stále musím připomínat, že všechno je pouze dočasné.
Hrajete tu nejraději? Já o vás četl, že si rád zahrajete i ve venkovském kostelíku.
Rád si zahraji kdekoli. Můj dědeček pocházel z malé vesničky Pivonice a tam, v kapli svaté Anny, hrával můj otec na harmonium. V kapli bývalo plno, třeba šedesát lidí, a samé květiny – lilie. Dvakrát jsem tam omdlel při kázání. Asi z těch lilií, jsou velmi aromatické. Tak mne vždycky odnesli čtyři maníci a pumpovali na mě vodu ze studny. Navzdory tomu mám venkovské kostely rád. Kostel v Olešnici na Moravě, středověký kostelík na Vítochově nebo v Bystré u Poličky. Zahrál jsem si v chrámech a koncertních síních v Americe, Austrálii, Evropě i v Asii. Rád vzpomínám na svůj recitál v sicilské katedrále Monreale, tamní varhany na mě udělaly opravdu velký dojem.
Za 700 let bylo ve Svatém Vítu jen 29 varhaníků a 23 regenschoriů. Berete si z nich inspiraci?
Už v 80. letech jsem přepisoval skladby slavných sbormistrů katedrály Františka Xavera Brixiho a Jana Antonína Koželuha. Krásná hudba. Ale to jsem absolutně netušil, že tu za nějakých 17 let budu působit. Můj předchůdce mi už tehdy u kávy říkal, že bych to měl po něm převzít. Koncertoval jsem tehdy po světě a službu na tomto místě jsem si uměl jen těžko představit. Ale uplynulo pár let a nastoupil jsem.
Z vašich předchůdců mě zaujal pan Antonín Janda. To musel být neuvěřitelný člověk, protože tady působil v těch nejhorších dobách (1911–1961), zažil tu obě světové války, nástup totality, komunismus. Varhaníkem byl 50 let…
To tedy byl. On disponoval tento nástroj, Melzerovy varhany z roku 1923, před nímž právě stojíme. Těch 58 rejstříků je jeho práce. Psal i krásné mše. Hrál jsem tři z nich, což je něco nádherného. Takový druh hudby, jakou psal Antonín Dvořák, víte? Pro svět je jeho dílo ještě neobjevené, mělo by se kompletně vydat. Muzikologové by mohli získat granty. Je to nádherná katedrální hudba, mně na ni bohužel čas nezbývá.
Co máte vlastně všechno na starost? Jen málo lidí dělalo varhaníka i sbormistra zároveň…
V Česku musel dómský varhaník vždycky umět všechno. V baroku hrál regenschori na varhany a od varhan řídil sbor i orchestr. Musel umět dirigovat, jednou rukou hrát generálbas, dávat nástupy z partitur, řídit sólisty i sbor. V pařížské katedrále Notre-Dame ve Francii na to mají tři až čtyři lidi. Kromě toho se starám i o archív.
Stíháte i komponovat?
Ano. Například nešpory, ale to vyžaduje množství času, protože je nutné všechno napsat, nazkoušet a obstarat profesionální zpěváky. Měl jsem velké štěstí, že jsem se to všechno mohl po studiu prakticky naučit v různých souborech. Dělat sám varhaníka i regenschoriho je náročné. Musím mít schopné nástupce. Už čtrnáct let mi pomáhá můj syn Přemysl, toho času regenschori chrámu svatého Mikuláše na pražské Malé Straně, a spolupracuji také s Vladimírem Roubalem, ředitelem kůru strahovské baziliky.
Co všechno podle vás musí mít dobrý varhaník? Když jsme k varhanám stoupali po úzkých, točitých schodech, okamžitě mě napadla fyzička.
Ten výstup absolvuji každý den několikrát a třeba před 20 lety jsem je ještě doslova vyběhl. Dneska cítím každý schod, protože mi je devětašedesát, ale pořád je to dobré, ještě se moc nezadýchám. Když cvičíte na varhany čtyři hodiny denně, naběháte na pedálech několik kilometrů. Teď, po prodělaném covidu, to je těžší, ale děkuji Pánu Bohu, že jsem se uzdravil. Člověk by měl pořád za něco děkovat, víte?
Mám pocit, že s varhaníky se pojí i pracovitost. Třeba Johann Sebastian Bach byl schopný zkomponovat, rozepsat, nazkoušet a zahrát na mši novou liturgickou skladbu za týden.
Bach byl enormně pracovitý, protože když si vezmete jeho obrovské dílo a velkou rodinu, je neuvěřitelné, že všechno zvládl.
Jestli tolik netvořil právě díky tomu, že měl 20 dětí…
Musel mít neuvěřitelnou energii. Zároveň byl ale velice zbožný a velice skromný na to, co všechno v životě dokázal, víte?
Hodí se ke Svatému Vítu nejlépe čeští autoři? Jak tu znějí Smetana s Dvořákem?
Výborně tady znějí! Například Dvořákovo oratorium Stabat Mater, Rekviem a letos, protože je rok svaté Ludmily, bylo provedeno dvakrát také oratorium Svatá Ludmila.
Není vám líto, že tady v kostele neslyšíte potlesk na konci skladby?
Není mi to líto, ale mohu vám říci, že častokrát, když přijde hodně cizinců, se po své závěrečné improvizaci potlesku dočkám.
A nevadí, že jsme v kostele? Může se tu tleskat?
Může. Tleská se občas i po kázáních. I panu kardinálovi lidé někdy tleskají při velkých bohoslužbách. Ale v Německu je to běžné. I přístup k hudbě je tam trochu jiný. Tam dohrává varhaník a kněz i celá jeho asistence zůstanou sedět, dokud hudba nedozní. Jedná se o projev úcty. To bychom se tady měli naučit.
O lidech hrajících vážnou hudbu koluje předsudek, že jsou sami vážní. Jak je to s vámi varhaníky, máte svůj humor?
Naprosto, i během liturgie se stane spousta komických situací. Například se zpěváky. Někdy nám spadne řemen, víte? A na dvě vteřiny se celá liturgie zbortí. Ale na to musí být člověk připravený a situaci zachránit. Profesor na konzervatoři říkal, že pravé umění vzniká z mnoha průšvihů. A kdo neprojde tou těsnou uličkou, nemůže ho dělat.
Dají se na varhanní hudbu a na varhany balit holky?
To jsem nikdy nezkoušel. Ale určitě to jde.
Vaše paní je zpěvačka, na ni jste nešel přes varhany?
S mou paní jsem se seznámil na kůru. V roce 1979 jsem zpíval sólo, má budoucí žena tehdy zpívala ve sboru. Myslel jsem si, jak mi to jde, a ona za mnou přišla, jestli bych se nechtěl učit zpívat. Tak to začalo a za rok a půl byla svatba.
Blíží se Vánoce. Jak trávíte Štědrý den?
Na Štědrý den brzy ráno hraju poslední roráty. Pak mám nedaleko chrámu pracovnu – říkám jí laboratoř –, kde se připravuji na večerní liturgii. Na kůru je potom potřeba přichystat pulty, židle pro muzikanty, každému dát správný part. Tak trávím čas až do odpoledne. Doma se pak koná klasická štědrovečerní večeře, kde se setkáme s celou rodinou. Poté se společně se synem Přemyslem odebereme zpět do chrámu, kde tradičně zazní Rybova Česká mše vánoční. Přemysl hraje na varhany, já diriguji sbor. A pak asi ve dvě ráno jdu spát do laboratoře, protože mě od šesti čeká příprava další mše na Boží hod. Mám tam skládací pohovku, geniální to výrobek, který mi věnovaly kdysi sestry z kláštera.
Když se tak dívám na klaviatury, vypadají trochu jako kokpit letadla. Nepřipadáte si jako pilot?
Něco na tom bude. Když tady dohraju velkou liturgii, která trvá dvě hodiny, připadám si, jako když přistávám s velkým jumbem v New Yorku. Naše varhany vypadají impozantně, ale jsou spíš střídmější. Tenhle krásný nástroj je od Josefa Melzera z Kutné Hory. Pochází z třicátých let, má 4500 píšťal a 58 rejstříků. Každá sklopka představuje jeden rejstřík, jeden druh materiálu, z něhož jsou píšťaly vyrobené. Některé jsou dřevěné, některé cínové, tady je i zinek. Máte tady pedálové rejstříky, pět kombinací. Tady vidíte pult na kombinace, zde si navolíte pět barev, ale u nového nástroje, tam budeme mít statisíce kombinací.
Nové varhany už tu měly být, ale zdržel je covid ve Španělsku, kde je postavili. Kdy je přivezou?
Je to nádherný nástroj. Stavba by měla začít na konci příštího roku. Ještě je potřeba zpevnit kůr, protože budou vážit přes 40 tun. Bude tam i 180 unikátních křišťálových segmentů od českých sklářů, které vymyslel designér Škodovky Peter Olah. Půl roku bude trvat montáž a ladění s intonací. Nedávno jsem začal cvičit nový repertoár, který na ně plánuji hrát – romantické skladby od Louise Vierna a Maxe Regera.
Když tu budou varhany dvoje, kdo bude hrát na ty druhé?
Tak já samozřejmě svého nástupce mám, bylo to i moje zbožné přání. Rozhodnutí však není na mně, bude výběrové řízení.
Třeba váš syn Přemysl. Splnil by se vám s jeho nástupem další sen?
Každý otec je hrdý, pokud syn kráčí v jeho šlépějích a nakonec ho i schopnostmi převýší. Přemysl je výborný varhaník. Samozřejmě si ale uvědomuji, že to tak zdaleka být nemusí. Nejsem ješitný. Nechám to na Pánu Bohu.
