Spisovatelka Alena Ježková

Spisovatelka Alena Ježková Zdroj: Nguyen Phuong Thao

Čas svého života chci maximálně využít. Pro vážné věci, pro psaní, veřejnou angažovanost, charitu, setkávání s přáteli, ale i pro obyčejné všední radosti. Protože život je neskutečně křehká a krásná věc.
Vždycky, když někdo ve vysokém věku odejde, všichni lkají, že je to nenahraditelná ztráta. Samozřejmě že je! Ale my, padesátníci nebo čtyřicátníci, si taky musíme uvědomit, že se teď ocitáme na jejich místě a přebíráme zodpovědnost.
2
Fotogalerie

Alena Ježková: Školní dějepis je ve vztahu k historii jako tělocvik k olympiádě. Vybíjená vás tam nedostane

Alena Ježková (55) napsala Ruce houslisty. Mají 164 stran, a vešlo se do nich celé 20. století i se dvěma totalitami. Osobním impulsem pro vznik knihy byla pro spisovatelku smrt jejího muže, mezinárodně uznávaného virtuosa na violu da gamba Petra Wagnera. Jako manželé spolu prožili necelý rok, který se už nesl ve znamení jeho nemoci. „Měl neléčitelný mozkový nádor, podstoupil náročnou operaci a onkologickou léčbu, ale byl to jen boj o čas,“ vysvětluje autorka osobní okolnosti vzniku sedmi volně na sebe navazujících povídek, jež vykreslují osudy členů české rodiny Schillerů.

Po odchodu vašeho manžela…

… jsem musela probrat jeho osobní věci. Třeba osmdesát let staré fotografie, na kterých byli mně úplně neznámí lidé. Dopisy těch cizích lidí jiným neznámým lidem. Různé předměty, drobné památky, o kterých jsem nevěděla, co znamenají. Seděla jsem nad tím a byla zoufalá, že se Petrovu rodinnou historii už nikdy nedozvím. A tak jsem začala psát knihu o rodině Schillerových. Z nějakého vzdoru, že tu minulost sice neznám, ale můžu si ji domyslet, můžu ji napsat. Myslím, že smrtí blízkého získá člověk nejen vědomí nenávratné životní ztráty, ale taky zvláštní citlivost, soucítění s trpícími, protože ten vlastní prožitek, nemožnost odvrátit smrt a smutek z toho, ve vás pořád rezonuje.

Čím jste začala?

Měla jsem hotovou povídku, určenou pro projekt Celé Česko čte dětem. Je o slavném houslistovi, který žije sám v Londýně a víceméně náhodou objeví zásadní věci, jež se týkají jeho kořenů, jeho identity. Tu povídku jsem psala, když jsme se s Petrem seznámili, takže je plná odkazů na jeho dávné příbuzné, o nichž mi útržkovitě vyprávěl. Velkou roli tam hraje hudba, protože Petr byl známý virtuos na violu da gamba. Povídku četl ještě v rukopise a strašně se mu líbila. Té povídky jsem využila a dopsala k ní dalších šest, které se odehrávají v různých dějinných kulisách, od první světové války až do roku 1968.

Použila jste i další reálie z manželovy rodiny?

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!