Najdeme život na Venuši, kde je horko jako v pekle a prší kyselina sírová? Sověti tomu věřili
Před 65 lety odstartovala ze Země první meziplanetární sonda. Cílem mise Veněra bylo mimo jiné zkoumání, zda se na Venuši neskrývá mimozemský život. Hledání venušanů kupodivu pokračuje dodnes.
Venuše je zvláštní planeta. Na noční obloze se objevuje velmi časně a její jas k ní poutal oči zvědavých pozemšťanů už od pradávných časů. První zmínky o planetě se datují do éry starého Babylonu, a jelikož náš zájem nikdy neustal, dozvěděli jsme se o ní během staletí spoustu zajímavých údajů. Například že planeta nemá nakloněnou osu, otáčí se opačným směrem než její soupoutníci ve Sluneční soustavě, a navíc velmi pomalu – jediný den na Venuši trvá 243 dní pozemských.
Venušské pralesy
Když jsme Venuši začali zkoumat dalekohledy, náš zájem o ni ještě zesílil. I poměrně slabými přístroji je totiž možné pozorovat hustá mračna, která jasně signalizují existenci atmosféry a fakt, že je planeta schopna zadržovat nad svým povrchem teplo. Na Zemi mračna signalizují přítomnost životadárné vody, a nebylo tedy od věci se domnívat, že na sousední planetě o zhruba stejné velikosti budou panovat podobné zákonitosti. Ještě v polovině 20. století proto nebyl nijak kontroverzní názor, že na povrchu Venuše může existovat život. Ne pouze na úrovni mikrobů, ale skutečný komplexní život v podobě tropických pralesů, mnohobuněčných organismů a možná dokonce inteligentních bytostí.
Tyto představy se nehonily v hlavách spisovatelů sci-fi. Zastávali je slovutní vědci, zejména pak vědci sovětští. Gavril Adrianovič Tichov na jejich základě postavil zcela nový vědní obor astrobotaniky. Primárně měl vyvíjet metody, jak rostliny pěstovat na palubách kosmických lodí, zároveň se ale zabýval zkoumáním možnosti výskytu rostlin na jiných planetách. Hlavním kandidátem byla právě Venuše. Tichov na základě dlouhodobých pozorování usoudil, že na jejím povrchu panuje teplota 60‒76ºC. Na lidské poměry tedy velmi vysoká, nicméně pro vznik života nijak závratná. Aby své teorie podpořil praktickým pozorováním, založil hned po válce na kazachstánské observatoři u Alma Aty speciální laboratoř. Simuloval v ní podmínky panující na Venuši, zkoumal jejich dopad na rostliny a doufal, že své hypotézy bude moct brzy ověřit praktickým pozorováním.
Vesmírné závody
Vesmírný program jeho optimismus opravňoval. Sověti v něm zaznamenávali jeden úspěch za druhým. Vypustili na orbit první družici, první loď s živými tvory a chystali se na start první lodi s člověkem na palubě. Paralelně pak Sovětský svaz vyvíjel i program Veněra. Ten měl za úkol zkoumat planetu Venuši a zjistit, jestli na ní opravdu panují podmínky vhodné k životu. V USA, kde se NASA zoufale snažila se Sověty udržet krok, probíhal program podobný, ovšem zaměřený na planetu Mars. I v něm působili zastánci teorie, že na Marsu existuje život. Patřili k nim velmi respektovaní astronomové – mimo jiné například Earl C. Slipher, uznaný expert na Mars, jehož bratr Vesto objevil důkaz rozpínání vesmíru. Zatímco se ale Američané snažili marťany pouze vyfotografovat, Sověti chtěli na Venuši rovnou přistát.
Ambiciózní plán byl v první řadě motivován snahou zaznamenat další bod proti Američanům. V éře vrcholícího závodu o dobývání vesmíru by fyzické přistání na povrchu cizí planety přineslo daleko větší publicitu než pouhý průlet a pořízení několika fotografií. Samotná planeta Venuše jim k tomu navíc skýtala mnoho výhod. Do konstelace příhodné pro start sondy se dostává mnohem častěji než Mars, cesta je rychlejší a přistání neporovnatelně jednodušší. Na Rudé planetě potřebuje sonda brzdit sestup složitou soustavou motorů. V husté atmosféře Venuše nepotřebuje sonda pro finální sestup k povrchu ani padák.
Program Veněra
První sonda programu Veněra byla z těchto důvodů designovaná jako dopadová. Měla úmyslně narazit do planety a během průletu atmosférou nasbírat co nejvíce údajů o jejím složení a vlastnostech. Jeden ze scénářů počítal i s tím, že robustní a jednoduchá sonda náraz přečká v provozuschopném stavu a bude schopna posílat na Zemi další měření přímo z povrchu. K potvrzení odvážného předpokladu bohužel nedošlo. Veněra 1 odstartovala k Venuši 12. února 1951. Raketa ji úspěšně vynesla na oběžnou dráhu Země, zážeh motorů ji pak vyslal na orbit Slunce, odkud měla být v přesně načasovaný okamžik vystřelena k Venuši. Po týdnu letu se bohužel kvůli poruše komunikačního systému odmlčela. Soudí se, že kolem planety skutečně prolétla, nedokázala ale na Zemi vyslat žádné naměřené údaje.
Technické problémy zmařily mise i dalších dvou sond a na potvrzení či vyvrácení teorie o životu na Venuši si museli pozemšťané počkat až do roku 1967. Veněra 4 spustila do atmosféry přistávací modul a lidstvo poprvé nahlédlo do prostředí jiné planety. Bohužel to nebyl pohled nijak lákavý. Ve vysokých vrstvách atmosféry přístroje nejprve zaznamenaly přítomnost oxidu uhličitého a teplotu podobnou pozemským podmínkám. Při sestupu ale teplota a tlak rychle rostly. Ve výšce 28 km nad povrchem už teploměr zaznamenal 271ºC a tlak v porovnání s pozemským více než dvacetinásobný. Pak sonda přestala vysílat. Patrně proto, že ve vysoké teplotě shořela lana přistávacího padáku.
Peklo na planetě lásky
Veněra 5 a 6 přistávaly na redesignovaných padácích a dokázaly sestup přežít. Na povrchu Venuše vydržely fungovat skoro hodinu a následující generace vždy několik minut přidaly. Nejúspěšnější Veněra 13 z roku 1982 vysílala celých 127 minut. Venušany však nenašla, protože prostředí planety pojmenované po bohyni lásky připomíná spíše peklo. Vysoké vrstvy atmosféry tvoří hustá oblaka koncentrované kyseliny sírové bičovaná blesky a vichry o rychlosti 300 km/h. Nad povrchem je atmosféra prostoupená oxidem uhličitým, který v extrémních teplotách nabývá vlastností tekutiny a plynu zároveň. „Superkritický“ kysličník je schopen rozežrat i ten nejodolnější kov a dílo zkázy dokoná tlak odpovídající pěti kilometrům pod hladinou pozemského oceánu.
Život v oblacích?
Odhalení pekelných podmínek na Venuši kupodivu naději na nalezení mimozemského života úplně nezhatilo. Pozornost vědců se však obrátila do oblaků vysoko nad povrchem. Ty jsou sice prosycené kyselinami a jedovatými plyny, na Zemi však dokážou některé baktérie v podobných podmínkách přežít. V roce 2019 objevil sken ultrafialového záření ve Venušiných oblacích podivné tmavé skvrny. Jedna z hypotéz tvrdí, že by mohly být způsobeny přítomností mikroorganismů podobných pozemským řasám. V roce 2020 ji podpořilo další pozorování, které v atmosféře zjistilo přítomnost fosfanu – plynu, který na Zemi produkují takřka výhradně bakterie žijící v prostředí s nedostatkem kyslíku. Naděje, že na sousední planetě nalezneme život, je sice malá, lidé, kteří k Venuši vzhlíží celý život, se jí ale nechtějí vzdát.
