Hrála po boku světových jmen: ve Východních příslibech se svlékla před očima Vigga Mortensena, v Příběhu špiónky sekundovala Judy Denchové a Sophie Cooksonové, v populárním seriálu HBO Protiúder ztvárnila majorku Ninu Pirogovovou… Ještě předtím byla úspěšnou topmodelkou, fotila kampaně pro Diora, Clarins i Martini. Nyní Tereza Srbová (38) odhalila další ze svých talentů: napsala libreto komiksu o baronce Sidonii Nádherné a chystá se režírovat svůj celovečerní debut.
Proč jste se rozhodla zpopularizovat v komiksu vydaném nedávno nakladatelstvím Labyrint právě osud Sidonie Nádherné?
Protože se v něm promítlo hodně témat, která mě zajímají jako ženu, jako člověka. Snažila jsem se postihnout historii a politiku první půle československého dvacátého století, česko-německé vztahy, co tehdy znamenalo vlastenectví, co individualismus… Původně jsem ten příběh napsala v podobě filmového scénáře při studiích scenáristiky tady, na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA), ačkoli jsem zprvu pracovala na jiném scénáři k celovečeráku, opět podle skutečného osudu. Život nabízí neuvěřitelnější scénáře než ty, které si člověk vymyslí.
Co to bylo za osud?
Příběh Felicitas Queisserové, babičky mého manžela (Tobiase Queissera, spoluzakladatele a ředitele společnosti Cinelytic, analyzující pomocí speciálního softwaru kinematografická data a návratnost filmových investic; pozn. red.). Byla sudetská Němka a měla jen něco málo přes dvacet, když odešla s jedním kufrem do sběrného tábora a musela za sebou u známých nechat roční dítě. Netušila, že od něj odchází na rok, zkejsla v tom táboře takhle dlouho, než se rozhodlo, kam ji přesunou. Dokonce tam chytila tyfus a málem umřela. Pak dostala speciální víza, aby se pro batole mohla vrátit. Studovala tělovýchovu a chtěla být učitelkou tělocviku, ale protože se musela starat o dítě i o staré rodiče, začala místo toho prodávat oblečení jako podomní obchodnice. Vybudovala tak na svou dobu jednu z největších německých oděvních firem, sama, jako žena. Návrhářka, byznysmenka, renesanční žena. Fotila se s Helmutem Kohlem, dvakrát navrhovala olympijské uniformy pro německý národní tým… A navíc měla velmi pohnutý osobní život. Její značka už bohužel neexistuje, rozhodla se ji zavřít s odchodem do důchodu v osmdesátých letech, protože v jejích šlépějích neměl kdo pokračovat.
Vraťme se k mecenášce a organizátorce kulturního života Sidonii Nádherné, jíž jste tak podobná, že byste ji mohla hrát.
Sidonii mi představila teta, která ráda a krásně maluje. Kreativní věci mě často napadají okolo čtvrté ráno a jednou, když jsem kvůli časovému posunu opět nemohla spát, jsem rázem věděla, jak bych chtěla příběh téhle fascinující baronky uchopit, jak ho strukturovat do čtyř kapitol, do čtyř dní, se čtyřmi osudovými muži jejího života. Napsala jsem to nejprve jako filmový scénář a ten přidala k těm svým dalším několika nerealizovaným, které jsem ani nikdy nikomu neukázala. Ale v roce 2015 mi práce Jaromíra 99, a hlavně přátelství s jeho ženou vnukly myšlenku předělat scénář na komiks. Nechtěla jsem, aby se ze scénáře vytratily určité vizuální prvky, koláže, jež jsem měla v hlavě; v komiksu také výtečně fungují ukázky básní, epistolární literatura… Zároveň je komiks skvělým propojením filmového a literárního jazyka. Díky Jaromírově ženě Johaně Švejdíkové jsem poznala výtvarnici Petru Josefínu Stibitzovou, která jí přispívala do dětského časopisu Raketa. Roky se mi v Americe líbily ilustrace Mairy Kalmanové a Josefinina práce mi je svou lehkostí připomíná. Týden poté, co jsme po roce náš projekt uzavřely, Josefína porodila – tomu říkám maximální plodnost! Bylo pro mě velmi nové pracovat na něčem výhradně se ženami, vrátilo mě to pocitově trochu do dětství. V rodině máme mezi ženami velice silné kreativní energie, i když ony se jim nevěnují pracovně.
Komiks jste dopsala už před covidem. Hodně jste sedala v archívech?
Měla jsem knihy Aleny Wagnerové, Dámu z rajského ostrova pánů Saka a Bezecného a spoustu výstřižků z knih i útržky z internetu. Paní Wagnerová mi mimochodem poslala moc milý e-mail, kde kvituje, že jsme zvolily komiksovou formu, jež je v posledních letech čím dál respektovanější jako svébytný seriózní žánr i pro dospělé čtenáře; u nás tomu hodně napomohly komiksy Jaroslava Rudiše a Jaromíra Švejdíka. Alena Wagnerová tento vzestup komiksů přirovnala k tomu, jak u nás v šedesátých letech začala být brána vážně literární reportáž. Od Sidoniina osudového muže, spisovatele a publicisty Karla Krause, jsem si koupila Poslední dny lidstva a přečetla taky pár dalších jeho knih, totéž u básníka Rainera Marii Rilkeho, abych pochopila, co to bylo za osobnost a proč se ženami navazoval tyhle zvláštní, spíše platonické vztahy, vášnivá mentorsko-bratrská přátelství. Kdybych psala dokumentární film, seděla bych v archívech, ale takhle ne, tohle byla kreativní práce s mou invencí na základě sesbíraného materiálu, který jsem musela hodně osekat, protože fakt se tam tolik nevešlo.
Čtete vy sama komiksy?
Ano, už jako malá díky tátovi, který je do nich fanda. Když jsme byli malí, kupoval nám Kometu, schoval nám obrovskou sbírku Čtyřlístků od úplně prvních čísel a dalších komiksů pro děti. Taky krásně kreslil, jen na to neměl čas – byl lékař, měl tři děti…
Když už jsme u číslovky tři, loni jste během nejtěžšího lockdownu pendlovala mezi Českem a Maďarskem, kde jste po tři měsíce natáčela třetí řadu mého oblíbeného, na tři ceny Emmy nominovaného amerického akčního seriálu Tom Clancy’s Jack Ryan s Johnem Krasinským v hlavní úloze. Koho hrajete?
To nesmím prozradit, ale byla jsem nadšená, když jsem tu roli dostala, protože jsem ten seriál taky ráda sledovala. Když mám v něčem hrát, většinou musím lovit informace na síti, třeba seriál Protiúder jsem vůbec neznala. Ale neužila jsem si natáčení Jacka Ryana tak, jak si tu práci člověk většinou užívá – to krásné vytržení z běžného života, kdy jste jedna velká rodina. Točili jsme během pandemie koronaviru a člověk se bál, aby nějakým nezodpovědným jednáním neohrozil celou produkci. Já jsem v tomhle až upjatě zodpovědná, takže jsem se tou dobou vídala jen s babičkou v Praze a v Budapešti jsem trávila čas sama v hotelu nebo s českým hercem Adamem Vaculou, který v seriálu taky hrál. Restaurace byly zavřené a vlastně vůbec všechno. Byl zázrak, že to produkce zvládla bez jakýchkoli problémů – každý, kdo natáčel během pandemie, ví, jak náročné a okleštěné to je. Můj muž za mnou ze Států nemohl, já za ním taky ne, na povolení se čekalo tři týdny. Neviděli jsme se tři měsíce, nejdelší dobu za celý náš sedmnáctiletý vztah.
Už je potvrzená dokonce i čtvrtá řada, a to se trojka ještě ani nevysílala. Kdy ji můžeme čekat?
Dřív než v létě 2022 to nebude. Se čtvrtou řadou se to točilo v jednom bloku, takový postup je pro produkce finančně mnohem výhodnější. Jack Ryan je mimochodem neskutečně drahý seriál, tak kolosální produkci jsem ještě nezažila: tolik lidí, tolik e-mailů, tolik propojení… I můj agent se tomu divil.
Nemůžete aspoň naznačit, čeho se třetí řada týká?
Jako ty první dvě: chod světa je v ohrožení a Jack Ryan se snaží zjistit, co s tím.
Během koronavirové pauzy jste poté, co se z vašich plánů na natáčení několika projektů staly trosky, z LA odjela do Bavorska, kde má rodina vašeho muže chalupu. Kde jste vlastně po tolika procestovaných letech nejvíc doma?
Pořád v Čechách. Ty domovy, co jsem nasbírala později v životě, jsou jiné – reflektují sice víc to, čím jsem teď, ale kořeny mám u našich, v místech spojených s dětstvím a s mými klíčovými lidmi. Mám to podobně jako Sidonie – taky mluvila několika jazyky a dvacet let se pohybovala po celé Evropě, než úplně zakotvila ve Vrchotových Janovicích. Cítila se být světoobčankou, což jí tehdy samozvaní vlastenci vyčítali. Mám ráda ten pocit, že můžu žít kdekoli na světě a nemusím zůstávat v Česku jen proto, že jsem se tu narodila – i když samozřejmě cítím, že sem patřím.
V Los Angeles žijete čtyři roky, ale můžete pracovat odkudkoli – castingy dnes probíhají virtuálně, herci na zadání natáčejí videa, self-tapes. Jak těžké je získat americká pracovní víza a udržet si je?
Vždycky je to na dlouhé lokte, ale není to nemožné. Člověk musí nasbírat hrozné množství dokumentů, ale většinou se vám o tohle stará právník, který vás celým procesem provede, abyste neudělali chybu. Strašně mě to nebaví, každé tři roky víza obnovovat, ale co nadělám. Je to asi, jako když platíte daně: musí to být, i když se na to nikdo netěší.
Kde tam vlastně bydlíte a jak ve vysloveně dovolenkové destinaci vypadají vaše dny?
Bydlím v kopcích západního Hollywoodu, teď jsme čtvrt roku na novém místě. Hlavním důvodem, proč jsme v Kalifornii, je fakt, že jsme dvanáct let, tedy manžel ještě déle, žili v Londýně. Kdykoli jsme sem přijeli za známými, říkali jsme si, že takové teplo v našich životech chceme. Po pěti letech zvažování téhle varianty to vzhledem k manželově i mé práci začalo dávat smysl, a tak jsme se sem v roce 2017 přistěhovali. Máme malou zahradu, kde píšu, snídám a vyřizuju e-maily – polovina agendy je s Evropou, takže mám pracovní brzká rána a dopoledne (Kalifornie je devět hodin před naším časem; pozn. red.). Odpoledne trávím schůzkami nebo kreativní prací. Kontakt s lidmi je pro mě hodně důležitý, jak jsem si uvědomila během pandemie. Jsem moc ráda sama, ale člověk nemůže být stále sám, pak mu ta studna inspirace vyschne. Teď připravuju filmový projekt s jednou známou francouzskou spisovatelkou, snad nám klapne financování, týden jsem od rána do večera pracovala na lookbooku (soubor fotografií navozujících náladu projektu; pozn. red.).
Takže budete točit celovečerní film, konečně v roli režisérky? Roku 2017 jste byla úspěšná s vaším krátkým snímkem Meandry, sbírala jste ocenění po festivalech, ale pak už jste režírovala jen klipy a spot pro nadační fond pro děti s rakovinou Pink Bubble.
Možná. Už sháním herce, jednám s docela velkými jmény. Uvidíme.
Jaká je v USA momentálně nálada? Bojí se lidé covidu, nebo se chystají na Vánoce a ještě předtím na Díkůvzdání a do front na Black Friday, jako by se nechumelilo?
Tady už se paří! A přitom lockdown tu byl velmi tvrdý a celoroční, bez letní přestávky, jakou si dopřála Evropa. Proočkovanost je tu celkem dobrá, s vakcinací se začalo o několik měsíců dřív než u nás, všechno se tu už uvolnilo. Ale všichni se stále bojí ohrožení určitých skupin obyvatel a přelidnění nemocnic a já sama jsem pořád opatrná a se svými přáteli na přecpané večírky nechodím.
Jak se vám jakožto ženě, která vystudovala kulturologii na Univerzitě Karlově, žije v Americe? V zemi zaměřené především na přítomnost a na co nejhojnější konzumaci, kde drtivá většina lidí myslí výhradně na sebe a na svůj talíř?
Snažím se pochopit, proč jsou Američané takoví – jinak bych musela být hrozně frustrovaná z místního stavu věcí. Žádná recyklace, plýtvání a konzum, „the country of plenty“ ve všech slova smyslech. Všichni mají velké baráky, velká auta a v nich monstrózní krabice cornflakes a všechna balení čehokoli naddimenzovaná. Teď se hodně tisknou peníze, takže ještě nepociťují, co se děje, ale inflace existuje a poslední krize skončila teprve před pár lety, nebo spíš byla uměle zažehnána. Většina populace tu nemá našetřeno, všichni žijí svoje životy na úvěr – tady je běžné celý život žít z vypůjčených peněz, je to součást americké kultury a celá desetiletí to fungovalo, takže nikoho nenapadne, že by to mělo být špatně. Američané stále žijí z nostalgických vzpomínek na to, jak Spojené státy bývaly nejvíc prosperující země světa, jak si každý mohl napůjčovat, kolik chtěl, a mohl celý život splácet jen úroky a pokrýt je ze své úplně obyčejné práce. Každý dělník i úředník mohl mít svůj dům s předzahrádkou a malým dvorkem, gril a SUV. Život, jaký nám, Evropanům žijícím v malých bytech, připadal jako naprostý luxus.
Jenže je to jen konzum, nebo ne?
Ano. Oni nemyslí na budoucnost: nějak bylo, nějak bude. Ta země je obrovská, zdánlivě nekonečná – přestěhujete se o pět tisíc kilometrů jinam, ale pořád se tam mluví stejným jazykem a platí tam stejná kreditka. To vám dává pocit, že jste na jiné planetě než zbytek světa. Kam ostatně průměrní Američané necestují, možná tak jednou za život do Benátek a Paříže, ale nedopustí, aby se jich nějak dotkla odlišnost jiná než jejich vnitrostátní. My zase nechápeme jejich politickou korektnost, jejich posedlost zbraněmi pramenící z toho, že ještě před sto lety tu každý musel bojovat o holý život, když si v divočině kolíkoval svoje území. Prostě je mezi námi oceán. Zároveň jsou tu ty nejlepší podmínky k podnikání a otevřenost vůči inovacím a novinkám. To znamená koncentraci mozků a talentu od vědy a techniky přes umění po šoubyznys. Mnohé z nejlepších a nejpřevratnějších věcí, co se ve světě dějí, se dějí tady a Amerika může být velmi inspirativní.
Proč jste vlastně skončila s modelingem už v pětadvaceti, po pouhých sedmi velice úspěšných letech?
Já vůbec nechtěla dělat modeling tak dlouho, chtěla jsem si tím rok dva přivydělat jako brigádou ke škole, jenže věci se rozjely hrozně rychle a hrozně dobře, takže jsem u toho vydržela o něco déle. Pak jsem poznala svého manžela, který tou dobou dostudovával MBA v Londýně, kam jsem se přestěhovala, ačkoli to nebyl úplně můj modelingový trh. Zároveň jsem ty věci, co mě předtím tak strašně bavily a byly nové a vzrušující, začala brát jako práci od devíti do šesti, už od rána jsem počítala hodiny, kdy se konečně dofotí. Omrzelo se mi to a cítila jsem se jako člověk strašně zredukovaná. Byla jsem vlastně naštvaná, že mi modeling sebral léta života, kdy jsem stěží stíhala dostudovat školu a úplně rezignovala na vlastní kreativitu. Teď, po letech, už si ale focení opět užívám, jako třeba tohle pro Reflex. Jako zpestření k jiným aktivitám mě občasný modeling baví.
Ani peníze vás nedokázaly přesvědčit?
Ony časem přestaly být dobré, protože se svět modelingu proměnil. Vinou digitální fotografie se každý rok vyřinulo třicet nových modelingových agentur a modelku mohla dělat spousta holek. Dřív jsme musely být perfektní: fotograf přinesl tři role filmu a my si musely být jisté, že to dáme, že to druhý den v labu bude. Digitál umožnil retušování ve velkém a dal prostor modelkám ne tak precizním.
Jaký vy jste typ modelky? Máte módu ráda, líčíte se, sledujete trendy? Nebo vám, vzhledem k vaší afinitě k ekologickému způsobu života a recyklování, stačí jako mnohým kolegyním z branže tepláky a jelení lůj?
Na konci devadesátek neexistovala sociální média, takže jsme se neměly před kým krášlit – snažily jsme se vypadat, jako že svoje kariéry neprožíváme. Věděly jsme, že nás dokážou nalíčit a udělat krásnými, a neměly jsme potřebu půvaby demonstrovat ve svém osobním životě. Moje generace jezdila na castingy v džínech a starém roztrhaném triku. Krém Embryolisse za deset eur a jelení lůj Eight Hour Cream byly hlavní zbraně a často jediná kosmetika, co jsme měly na obličeji – klienti chtěli vidět, jak vypadáme bez make-upu. Byl to strašnej andráč. Ovšem když jsme šly na večírek, byly jsme hvězdy – jak se nejlíp nalíčit, jsme se naučily u nejlepších vizážistů na světě. Dnes chodím ke kadeřníkovi jednou za půl roku, přehnaná péče o sebe mě unavuje. Ale pěkné oblečení mám ráda – to je přece jedno, jestli ráno vlezete do hezkých věcí, nebo do tepláků, oblékání trvá stejně dlouho. Sbírala jsem outfity od návrhářů, se kterými jsem pracovala, mám ty kousky schované a budu z nich možná těžit až do smrti.
Vánoce jsou vašimi nejoblíbenějšími svátky vůbec. Jak je s manželem trávíte a jak jste je slavila jako dítě?
Doufám, že se koncem listopadu dostanu do Čech, měli jsme tu křtít Sidonii s Petrem Sísem v roli kmotra, ale kvůli zhoršující se pandemické situaci jsme akci raději odložili. Chtěla bych pak zůstat přes svátky v Čechách, což se mi nepoštěstilo už šest nebo sedm let, a být na chalupě s rodiči. My to máme pokaždé jinak – jednou jsme s manželem na horách, jindy trávíme svátky třeba v Brazílii. Tam mimochodem dělají něco, čemu říkají Russian salad, a je to náš bramborový salát s majonézou. Připravili nám ho a upekli k němu mořskou rybu v těstíčku a v zaprášeném konzumu jsme našli opelichaný umělohmotný vánoční stromeček, takže jsme měli hezké středoevropské Vánoce. Máme rádi tradice, štědrovečerní lahůdky, dlouhé procházky ve sněhu. Moje babička se mnou jako s dítětem vždycky vyráběla ozdoby a vánoční ikebany, poslouchaly jsme koledy a pekly cukroví. Tohle jsou ty momenty, kdy přesně vím, kam patřím. Tohle je moje vlast.
Terezina fotografka: skvělá Natalie Wizmann
Terezu Srbovou pro Reflex v Hollywoodu fotografovala další zajímavá Češka, která zakotvila v Los Angeles.
„Vždycky jsem se viděla v zahraničí, alespoň jednou nohou, ale dlouho na to nepřišla ta správná chvíle,“ říká Natalie Wizmann (35). Ještě jako Natálie Benešová absolvovala Institut tvůrčí fotografie v Opavě, už při studiu pracovala jako fotoeditorka a posléze módní fotografka a stylistka pro měsíčník Cosmopolitan a další média věnovaná životnímu stylu. „V Praze mi to dost šlapalo, nějakých osm devět let jsem se nedokázala odtrhnout od práce, která byla kreativní a zábavná, někdy až strhující,“ vzpomíná. „Touhu po dobrodružství jsem si kompenzovala cestováním, i služebních cest byla tehdy spousta, ale pak jsem tak trochu vyhořela a potřebovala změnit prostředí…“
V únoru 2016, pár měsíců po přelomovém prožitku na festivalu Burning Man v Nevadské poušti, Natalie přesídlila do Los Angeles. Zamilovala se tu do muže, kterého si nakonec vzala, i do své nové práce: fotí teď především architekturu a interiérový design a produkuje pro své klienty z řad developerů a architektonických studií lifestylová videa. „Mrzelo mě, že tady, v Kalifornii, módní průmysl a spolupráce s redakcemi nefrčí tak, jak jsem si představovala, ale na druhou stranu mě to donutilo zaměřit se na jiný styl fotografie, který je mnohdy velmi podobný módní fotografii: stále jde o práci s krásou,“ říká hlavní fotografka designových osvětlení Preciosa pro Spojené státy.
S Terezou Srbovou Natalii seznámila slovenská modelka a cvičitelka jógy Linda Nývltová. „Potkaly jsme se před čtyřmi lety na jednom z pooscarových večírků a už jsme si zůstaly. Přátelíme se a občas se sejdeme k focení – jak jsme vzešly ze stejného průmyslu, vždycky najdeme společné téma i řeč.“
