Režisérka před Thermalem: Moje slunce Mad bylo v České republice poprvé uvedeno letos na konci léta na festivalu ve Varech

Režisérka před Thermalem: Moje slunce Mad bylo v České republice poprvé uvedeno letos na konci léta na festivalu ve Varech Zdroj: Zbyněk Pecák

Moje slunce Mad
Moje slunce Mad
Moje slunce Mad
Moje slunce Mad
Moje slunce Mad
6
Fotogalerie

Michaela Pavlátová: V noci se nemůžu odtrhnout od práce a ráno se budím nedočkavostí, až na to znovu skočím

Mezinárodními cenami ověnčená režisérka Michaela Pavlátová (60) natočila něžně humanistický, celovečerní animovaný snímek Moje slunce Mad podle novely Petry Procházkové Frišta. Je o lásce Češky a Afghánce, odehrává se v Afghánistánu; českou premiéru měl 21. října, v tuto chvíli se čeká na první reakce diváků. Do kin přichází po osmi letech příprav v době, kdy se k moci v Afghánistánu vrátilo islamistické hnutí Tálibán; ten hraje v příběhu zásadní roli.

Letos v červnu získalo Moje slunce Mad Cenu poroty na prestižním festivalu ve francouzském Annecy, minulý týden i cenu za Nejlepší celovečerní animovaný film na největším filmovém festivalu v Latinské Americe – v mexické Guadalajaře. Na základě zahraničních ohlasů se producenti a zahraniční distributor rozhodli usilovat o nominaci Americké filmové akademie v sekci Animovaný film. Michaela Pavlátová už mimochodem má na kontě nominaci na Oscara za svou studentskou animovanou grotesku Řeči, řeči, řeči.

Proč jste se rozhodla, že věnu­jete osm let pracovního života příběhu Moje slunce Mad?

Já osobně jsem filmu věnovala pět let, ty roky navíc padly na adaptaci scénáře. Přečetla jsem si novelu Petry Procházkové Frišta a zamilovala se do Herry. To je v novele mladá holka, sice z Ruska, ale určitě je tam přítomno i alter ego Petry; v našem scénáři je Herra studentkou z České republiky. Měla jsem tehdy pocit, že je to živá osoba, moje kamarádka. I když v jednom okamžiku, už po roce intenzívní práce, jsem začala pochybovat a nebyla si vůbec jistá, jestli v přípravě filmu pokračovat.

Proč?

Protože už tehdy, před šesti lety, se Afghánistán zdál jako velice ožehavé téma. Vždyť v roce 2015 se začalo jezdit na italský ­ostrov Lampedusa pomáhat migrantům. V létě i na podzim se vznesla ohromná vlna solidarity, v té době podle mě oprávněná. Jenže už na podzim začali v našich médiích vystupovat lidé, z mého pohledu většinou muži, kteří opakovali: „České ženy si u nás nenecháme znásilňovat uprchlíkama!“

Jak to souvisí s příběhem z ­Afghánistánu?

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!