Důvod, proč jsme s hercem, zpěvákem a textařem Jiřím Macháčkem (55) zasedli do holešovické zkušebny MIG 21, byl jasný: kapela od svého vzniku v roce 1998 vydala páté řadové album Džus noci, ale teprve – zní to neuvěřitelně – druhé v posledních sedmnácti letech. A i když jejich písničky typu Snadné je žít nebo Malotraktorem zlidověly a dva Migové mají doma České lvy – Jiří Macháček za vedlejší mužský herecký výkon v Samotářích (2000) a trumpetista Pavel Hrdlička za střih Protektora (2009) a Hořícího keře (2013) –, na Anděly pořád nedosáhli.
Loni v březnu přišel lockdown, 8. května 2020 jste pak z pražského Lucerna Music Baru vysílali váš první streamovaný koncert. Zahajovali jste ho písničkou Snadné je žít. To muselo být psycho…
Bylo to zvláštní, místo publika jen několik obrazovek, na kterých jsme viděli, jak se k nám připojují fanoušci. Ta písnička sama o sobě asi obstojí, i kdyby ji člověk zpíval na oprátce. Že v ní zazní „snadné je žít“, navíc ještě neznamená, že jde o premisu – v každé sloce je nějaké když. Opravdu už obstála v různých situacích: na křtinách, na mejdanech, na třech pohřbech… Kdysi jsem ji zpíval naší manažerce Daně Skalové, naposledy letos Libušce Šafránkové.
Tři pohřby a kolik svateb?
Svatby si ani tak nepamatuju. Ale Snadné je žít byla i v několika reklamách, naposledy na alkohol.
Jaké to bylo, když jste se letos na jaře znovu postavili na pódium a hráli do lidí?
Během prvního roku lockdownu jsme měli asi čtyři koncerty, které by se daly nazvat lízáním medu přes skleničku, ale jedno hraní bylo výjimečný: Národ sobě – kultura tobě. V nejtěžší době, letos v únoru, kdy nešlo vůbec nic, se to najednou vzedmulo a my vedle dalších kapel stáli na pódiu Národního divadla s Orchestrem Národního divadla a s „naší“ primabalerínou Nikolou Márovou! Tak výjimečnej zážitek, že jsme si říkali, že nebýt pandemie, tak by se to asi těžko mohlo odehrát. Pro živý lidi jsme začali letos koncertovat až někdy v červnu, respektive o měsíc dřív – na Žofíně pro sestřičky a zdravotníky.
Atmosféra letošních prvních jarních koncertů mi připomínala naštěstí dávno minulou dobu, kdy v Lucerně bylo normou spořádaně sedět v řadách, ale fanoušci to občas stejně nevydrželi a vyskakovali ze židlí, aby vtančili do volných uliček. Nepřišlo vám to podobné?
Jasně, po tom utažení, po společenském tichu, se najednou ukázalo, co nám schází. Že my bez nich a oni bez nás… že jsme si chyběli.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
