Petra Hůlová (42), jedna z žánrově nejvšestrannějších, společensky nejkritičtějších a k tomu nejpřekládanějších českých spisovatelek, konečně napsala i román pro mládež. Ačkoli v několika jejích předchozích prózách, třeba hned v debutovém bestselleru z Mongolska Paměť mojí babičce (2002), v Macoše (2014) nebo v dosud poslední Zlodějce mýho táty (2019), hrají dětští hrdinové zásadní roli, až alternativně-historická fantasy Liščí oči je psána výhradně pro čtenáře školou povinné.
Ve vypravování se střídají Eda a Zuzka, třináctiletá dvojčata, která skočila do liščí nory ve vlastní koupelně a ocitla se tak v tunelu vedoucím do minulosti. Na Prahu právě přitáhli Rusové v tancích a píše se 22. srpna 1968, aspoň to tvrdí noviny. Děti, chvílemi neviditelné, se rozhodnou vyhledat svou babičku a změnit běh dějin: zachránit dědu i vlast.
Proč jste v Liščích očích zvolila návrat právě do roku 1968? Myslela bych, že s lidmi naší generace zacloumaly spíš události roku 1989.
Šlo mi o to, vytvořit situaci bitvy dobra proti zlu. A sovětská okupace takovým jednoznačným zlem v našich dějinách byla: jasný nepřítel, navíc to skončilo špatně. Ideální konstelace pro to, vyslat dětské hrdiny do minulosti, aby s tím něco udělali. Naproti tomu při revoluci roku 1989 padl režim, jejž měl málokdo rád, dočkali jsme se prvních svobodných voleb... I když všechno nebylo zdaleka jen růžové, ten tragický rozměr vítězství zla, které jdou děti do minulosti napravit, pro mou knihu nutný, to nesplňovalo.
Váš román je velmi napínavý, ale zároveň edukativní, dobu představuje barvitě a věrně. Musela jste do archívů nebo za pamětníky?
V příběhu vystupují tehdejší českoslovenští politici, jež jinak známe spíše jako busty nebo papírové hlavy. Pro příběh jsem je potřebovala hlavně rozhýbat, vizualizovat si je. Proto jsem si nakoukávala především dobová videa na YouTube.
Onomu rozhýbání bust a přiblížení ducha doby napomáhají atraktivní detaily: zmiňujete tiskařskou čerň špinící ruce v tehdejším Rudém právu, lidmi obrácené ukazatele „Praha-centrum“, aby sovětští tankisté nenašli cestu do města... Zamýšlela jste, že vaše kniha pomůže výuce dějepisu na školách?
Hlavně má být zábavná, vzrušující a napínavá. Všechno ostatní je podružné. Ale vzdělávací potenciál knížka, myslím, také má, českou historii snad dokáže přiblížit poutavě – a v rámci příběhu, byť fiktivního, mohou být někdy fakta zapamatovatelnější a souvislosti zřejmější než v sušší učebnicové podobě.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
