Pokud jste se včera dívali na turecký televizní seriál Tisíc a jedna noc na Nově, máte proti ostatním lidem značný informační náskok - víte, jak vypadá peklo.
Mají tam bílé židle a hlavním nástrojem mučení hříšníků jsou dramatické pauzy, ještě dramatičtější pohledy a hudba, při jejímž poslechu máte dojem, že ukousnout si tři prsty na ruce, pokud někdo zaručí, že už nikdy nic podobného neuslyšíte, není zas až tak špatný nápad.
Jistě, je o výrazně ženský pořad, který z principu nemohu chápat, ale po zhlédnutí prvního dílu musím smeknout před odvahou programového oddělení televize Nova. Při představování programového schématu tvrdili, že lidé chtějí v těchto těžkých časech na obrazovce více lásky. Osobně jsem v prvním dílu žádnou lásku neviděl, ale možná jen proto, že jsem ji přes dramatické pomlky herců přehlédl.
Faktem ale je, že v případě Tisíce a jedné noci nejde o lásku, jako spíše o optimismus. Vedení Novy ho potřebuje, pokud doufá, že se tahle věc udrží v hlavním vysílacím čase. A diváci ho potřebují, aby tuhle emocionální pustinu přežili ve zdraví.
Update: Jak to vypadá v pekle zajímalo podle čerstvých dat sledovanosti 1 340 000 diváků starších patnácti let (tedy o 300 000 víc, než těch, které zajímalo jak vypadá Bruce Willis ve Smrtonosné pasti 4, jen pro srovnání). Nikoli optimismus, ale zvědavost se zdá být opiem lidstva.
