Když něco špatně začneme, tak v té chybě budeme velmi pravděpodobně pokračovat až k nedobrému konci. A pak musíme začít jinak a lépe. Dospějeme k poznání, že podstatou změny je soustředit veškerou energii ne na boj se starým, ale na budování nového. Platí to při stavbě domu, ve vztazích, v životě společnosti, ve sportu, platí to vždy a všude. Jen naše síla a odvaha nám umožní si přiznat omyly a chyby a z minulosti se poučit tak, aby již neblokovala moc přítomného okamžiku a nedeterminovala naši budoucnost.
Základem vztahů (komunikace a kooperace mezi lidmi na všech možných úrovních) by měla být sdílená důvěra a sdílený respekt. To by mělo platit i pro demokratické uspořádání společnosti, která se opírá o svobodu jedince, ale ani ta nemůže být bezbřehá, a tudíž neodpovědná. Starověký řecký řečník a myslitel Isokratés (436–338 př. n. l.) prohlásil toto: „Demokracie ničí sama sebe, protože zneužívá svého práva na svobodu a rovnost. Protože učí své občany, aby považovali drzost za právo, bezpráví jako svobodu, neomalený projev jako rovnost a anarchii jako pokrok.“ Jako by už bylo v minulosti vše poznáno a řečeno a stejně se chyby opakují se všemi lidskými nectnostmi, které nás opakovaně vracejí na nové (respektive staronové) začátky.
Pokud se nějaká komunita (společnost) opírá zejména o spotřebitelskou mentalitu davu a o obecně tolerovanou mravní relativizaci, tak má zaděláno na hodnotovou prázdnotu a putování slepými uličkami. Čemu a komu můžeme a máme věřit? Politikům? Církvím? Mediálním mágům a novodobým šamanům? Duchovním elitám? Blízkým lidem kolem nás? Sami sobě? Kdo je nositelem naší naděje? Život není snadný, říká se, že je vlastně bojem. Ten nejzásadnější boj svádíme uvnitř svého já. Pokud se nechceme v našem světě ztratit a utopit se v záplavě nových a nových impulsů a vjemů, pak musíme všechny své prožitky, zkušenosti a znalosti koncentrovat na nalezení smyslu našeho bytí.
Nestačí být jen úspěšný, pokud nejsme zároveň prospěšní a užiteční. Smyslem bytí by mělo být žití v pravdě, s pokorou k přírodě a našim předkům a s vírou v osobní sílu nenechat se semlít vnějšími okolnostmi, byť mohou být někdy velmi nepřejícné a ohrožující. Nenechme v sobě nechat umřít naději a nepodléhejme zoufalství. Nemějme strach ze sebe samých. Zkusme se vrátit na úplné počátky, kdy jsme v dětství začali vnímat svůj malý mikrosvět a postupně jsme objevovali nové a nové podněty. Zkusme si udělat takovou malou osobní inventuru. Na chvíli se zastavit. Vzpomeneme si na svoje životní vzory? Byli to rodiče? Nějaký kantor či učitelka? Sportovní trenér? Někdo z širší rodiny? Byl to kamarád, soused nebo filmový či literární hrdina? Někdo jiný? Tak a teď si je napišme a podívejme se, jak se v nás otiskli a kolik nám dávají i dnes.
Ten pohled zpět může i zabolet, pokud nás později náš životní vzor zklamal, pokud v našem životě selhala naše primární rodina, pokud si neseme nedořešená traumata z dětství atd. Zdá se, že i špatně započatý život zpravidla směřuje od prohry k prohře, ale nemusí tomu tak být, když se své, možná jen údajné karmě (osudu) vzepřeme a zvolíme variantu plnohodnotného žití, a ne pouhého přežívání. Úplné uvědomění si své vlastní identity může být počátkem nové cesty, nového začátku, změny v nás. Život je také práce, a to především práce na sobě samých. Nekonečná práce. Stačí začít (krůček po krůčku). Na konci naší pouti budeme litovat jen toho, co jsme neudělali a nezažili. A také platí to, že k naší elementární sebeúctě patří to, že je mnohem důležitější to, co si o sobě myslíme my sami, než to, co si o nás myslí ostatní.
