Za 100 dnů se uzavřou volební místnosti a začnou se sčítat hlasy. Strany, které se chtějí vážně ucházet o místa ve vládě, by měly voličům co nejdříve jasně říct, jaká je jejich dlouhodobá koronavirová strategie. Možnosti jsou v zásadě dvě: buď pokračovat ve stopách současné vlády a ad hoc podle aktuálních výsledků nadále udržovat jednou více a podruhé méně přísná restriktivní opatření, nebo se vydat cestou, na niž aktuálně nastoupil například Singapur či Británie, a začít ke koronaviru přistupovat jako k jiným běžným infekcím.
To téma se týká úplně každého z nás. Vše nasvědčuje tomu, že koronavirus v nejrůznějších mutacích hned tak nezmizí a ve větší či menší míře tu s námi bude za rok, dva, tři, možná pořád. A stejně tak tu pořád budou dva možné přístupy k němu. První je ten, který už nějakých šestnáct měsíců žijeme, a současná vláda Andreje Babiše v něm hodlá dále pokračovat – pokud je virus na vzestupu, přitvrzovat protiepidemická opatření až po opakovaný lockdown, pokud nákaza ustupuje, povolit šrouby. V principu podobně - byť vesměs s nesrovnatelně méně zmatky a zásadně menší mírou chaosu - postupuje i řada dalších zemí.
Druhým možným přístupem je přestat „žít covidem a začít žít s covidem“. Příkladem může být třeba Singapur (často zmiňovaný jako země, která situaci zvládá nejlépe). „Můžeme z pandemie udělat něco mnohem méně ohrožujícího, něco, jako je chřipka nebo plané neštovice, a dál žít,“ prohlásili v minulých dnech singapurští ministři zdravotnictví, financí a obchodu. Důvodem je podle nich fakt, že nezbývá než se s virem naučit žít. Lidé by se podle nich měli očkovat (i když to nepovažují za samospásné), v případě příznaků se sami testovat a s výjimkou těžkých případů také sami doma vyléčit. Jako s chřipkou. Pozitivní testy a lehké či bezpříznakové případy plánují dokonce přestat počítat (!), smysl vidí jen ve sledování kapacity lůžek pro těžké případy.
Zásadně omezit zásahy do života společnosti se rozhodla také Británie. Britští ministři ustoupili od plánu prokazovat se povinně potvrzením o očkování při návštěvě koncertů, sportovních klání a dalších masových akcí po 19. červenci, kdy by měla skončit dosavadní omezení. Od zrušení restrikcí se nechtějí nechat odradit, ani kdyby se do té doby počet nakažených zdvojnásobil. Mluvčí premiéra Borise Johnsona prohlásil: „Kabinet se shodl, že když máme hotový plán, budeme schopni žít v budoucnu s covidem díky ochraně poskytnuté vakcínami, i když případů bude dál přibývat.“
A přesně tady je správný čas vrátit se ze zahraniční exkurze zpátky do Česka. Jaký plán pro další život s covidem mají strany, jež mohou příští čtyři roky určovat podobu životů nás všech? Plánují „řídit epidemii jako firmu“, nebo „začít brát covid jako chřipku“ (případně něco mezi tím)? V čase zbývajícím do říjnových voleb by nás měly se svými představami podrobně a konkrétně seznámit. Nic jiného neovlivňuje naše životy od loňského března více. A jak už bylo mnohokrát řečeno, bylo by iluzorní čekat, že se někdy podaří dosáhnout varianty „zero covid“, tedy že virus zmizí.
Chce-li někdo vládnout, měl by mít nachystanou strategii, co a jak dál. A voliči by měli mít možnost si podle toho vybírat. Je vlastně s podivem, že strany zatím tohle téma vesměs moc „nezvedly“. Člověk si skoro říká, jestli nemají strach, aby příklonem k jedné ze dvou více méně protichůdných variant neodradily opačně naladěnou část voličů. Česká společnost je totiž koronavirovým tématem rozdělena na dva nesmiřitelné tábory (kdybychom chtěli dát každému táboru pomyslnou tvář, mohli bychom mluvit třeba o rozdělení na flégrovce a pollertovce). O to důležitější ale je vědět, kde která partaj stojí. Už proto, abychom po volbách nebyli nepříjemně překvapeni. Ať jedni, nebo druzí.
