Německá okupace: Jak to bylo s pomstychtivostí Edvarda Beneše a tragickým osudem Emila Háchy | Reflex.cz
nahoru

Německá okupace: Jak to bylo s pomstychtivostí Edvarda Beneše a tragickým osudem Emila Háchy

Vladimír Mertlík14. března 2019 • 14:40
Německá okupace: Jak to bylo s pomstychtivostí Edvarda Beneše a tragickým osudem Emila Háchy
foto: ČTK

Ráno 15. března 1939 bývá spojováno s pojmy selhání a zrady muže stojícího tehdy v čele Česko-Slovenské republiky. Pravda je taková, že veřejnosti nepříliš známý, ale respektovaný JUDr. Emil Hácha, předseda Nejvyššího správního soudu a člen řady dalších i evropských institucí, o funkci prezidenta tzv. 2. republiky nestál. Ostatně do funkce, o niž dřív byla rvačka, se nechtělo nikomu a Emil Hácha ji přijal až na nátlak okolí a po tajných konzultacích s Edvardem Benešem 30. listopadu 1938!

Ani průběh noci ze 14. na 15. března 1939 nebyl bleskem z čistého nebe a měl kořeny více než půl roku staré. Když se po Mnichovské dohodě a abdikaci prezidenta Edvarda Beneše šířilo v polovině října 1938 jeho údajné prohlášení: Mám svůj plán!, přinášelo vůni spiklenectví, významné pomrkávání a otázky: Už jste slyšel? Ale 22. října byla srdce spiklenců tvrdě zasažena, když se roznesla zpráva: Beneš uletěl do Anglie! Naděje se změnila ve vztek a šeptaný vzkaz v krutou anekdotu, podle níž celý Benešův vzkaz zní: Mám svůj plán - aeroplán!

Druhá republika je na podzim 1938 stínem té první – většina průmyslu, obranných opevnění i komunikací je s 33 % plochy území ztraceno. Premiérem je Rudolf Beran, pravicový politik, skeptický k demokracii a stát kopíruje italský fašistický model. Ani počátek roku 1939 nevěstil nic dobrého. Ministr zahraničí František Chvalkovský se vydává 21. ledna do Berlína jednat o vzájemných vztazích a německých zárukách pro Česko-Slovensko.

Místo nich dostane jen verbální výprask od kolegy Joachima Ribbentropa a Adolf Hitler přidá diktát, jakým směrem se má politika ohlodané ČSR ubírat. A to Chvalovský netuší, že již před devíti dny byl v Berlíně Vojtech Tuka, aby odevzdal osud slovenského národa do Hitlerovy péče. Vláda je nucena povolit Němcům v ČSR užívání vlajek s hákovým křížem a naopak Čechům zakázat symboly 1. republiky. Ministerstvo obrany vydává Němcům plány československých zbraní a ministerstvo financí alikvotní podíl státního pokladu zlata a deviz na krytí oběživa v Sudetech.

Provokace Němců a samostatné Slovensko

S jarem přiletěli nejen skřivani, ale i další Jobovy zvěsti, že se nacisté chystají obsadit zbytek ČSR. V Praze provokují pražští Němci hospodské rvačky ve snaze vyvolat policejní zásah. Součástí kampaně je 13. března útok asi 600 Němců na četnickou stanici ve Stonařově, jejíž posádka je zlynčována. Stejný důvod má i pochod 6 000 brněnských Němců k Pohořelicím, kde je zapálena česká celnice.

K zásadní události dochází ale 13. března v Berlíně, kam jsou pozváni Jozef Tiso a Ferdinand Ďurčanský. Oba po samostatném státě toužící, ale váhající střelce, Hitler postaví před hotovou věc: Buď bude vyhlášen Slovenský stát, jehož hranice bude Německo garantovat, nebo Hitler nechá Maďarům volnou ruku. Na druhý den svolaný slovenský sněm samostatnost Slovenska schválil. Paralelně probíhá pokus o puč i na Podkarpatské Rusi.

Je potlačen, ale nakonec dostávají československé jednotky rozkaz k ústupu. Země, která před dvaceti lety měla ambice být malou, ale zářící stálicí na politickém nebi Evropy, je 14. března 1939 jen dohasínající kometou. Její zahraniční politika je ponižujícím kličkováním ve snaze zalíbit se Německu a zachránit, co se dá.

Ale co se vlastně dá ještě zachránit? Československo vystoupilo ze Společnosti národů, vypovídá spojenecké smlouvy, snížilo stav armády a iniciativně vydává protižidovské zákony. Hugo Haas dostává výpověď z Národního divadla. Česká advokátní komora jako jedna z prvních vydává zákaz výkonu advokátní praxe pro členy židovského původu, aniž přišel příkaz z Říše. Koneckonců Židáci, bůhví, jak to tenkrát s tím Hilsnerem bylo…

Beneš a Hodža

Starého psa novým kouskům nenaučíš a platí to i pro Edvarda Beneše. Jeho druhý politický život opíše v příštích letech křivku stejných chyb a skončí stejnou, ne-li horší katastrofou. V březnu 1939 se Beneš znovu vrhá do politiky a za čas je opět představitelem československého zahraničního odboje. Nikoliv však samozřejmě! Staré rány z času zrodu Československa jsou jitřeny novými střety a intrikami.

Beneš je člověk budící emoce a nejsou to vždy emoce pozitivní. Velmi brzy se dostává do konfliktů s dalšími představiteli exilu. Má jediný cíl, vrátit se na Pražský hrad a nic jiného ho nezajímá. Je ochoten tomu obětovat cokoliv a kohokoliv. Cesta to bude podobná té předešlé. A výsledek? Opět ponížení a fňukání, jak byl podveden, včera spojenci, zítra přítelem Stalinem...

Prvními, s nimiž na sebe naráží, jsou Štefan Osuský a Milan Hodža. Hodža, zkušený politický harcovník ihned po přijetí mnichovské dohody odjel do Francie, kde založil Slovenskou národní radu. Spolu se Štefanem Osuským udržuje kontakty s českým exilem, ale po zkušenostech z minulosti je v opozici vůči skupině Edvarda Beneše. Ani Beneš Hodžu nemusí a svého času jej označil za politického chytráka bez linie.

Hodžova pozice ve Francii je sice zkraje silnější než Benešova, ale Edíček, jak mu říká manželka Hana, není začátečník. Netrvá dlouho a československý prezident - kterým se Beneš stále cítí být - vliv Hodži potlačí, k čemuž mu pomůže i zničující porážka Francie, po níž Hodža prchá do Londýna. A tam je Benešovo!

Do července 1941 je Hodža místopředsedou Státní rady československé, ale Beneš nestrpí konkurenci. Hodža odchází do USA a jeho vztahy s Benešem se zhorší, pokud je to ještě možné. Odmítne i Benešovu nabídku k návratu do Státní rady, neboť zásadně odmítá Benešovu sílící orientaci na Sovětský svaz. Tou Beneš - zhrzený pocitem malého respektu spojenců k němu – demonstruje, že má i jiné kamarády, třeba Stalina! Hodža má jiný názor a koncepci integrace střední Evropy, což v roce 1942 publikuje i v USA textem Federation in Central Europe. Umírá ale v roce 1944 na Floridě v 66 letech.

Benešova komunistická směnka

Do mnohem tvrdšího sporu se Beneš dostává s představitelem předválečné německé protinacistické opozice, Wenzelem Jakschem. Předmětem konfliktu je odsun Němců z ČSR i Jakschův pohled na platnost Mnichovské dohody a na rukování sudetských Němců do československé armády ve Velké Británii. Beneš zpočátku navrhuje menší budoucí úpravy hranic a jen částečný transfer německého obyvatelstva. Narazí však na odpor vojenského odboje v protektorátu a tak se radikalizují i jeho postoje.

Také jednání s představiteli zemí protinacistické koalice, mimo jiné kolem možné budoucí československo-polské federace, nejsou bez konfliktů. Této myšlence fandí ale Beneš málo – těžko by v ní šéfoval a myšlenka je navíc nereálná pro negativní postoj polské exilové vlády k SSSR. To Beneš se naopak snaží budoucí ČSR pojistit mimo smluv s Velkou Británií a Francií zejména novou smlouvou se SSSR, která je od prosince 1943 předmětem kritiky, když za pobytu v Moskvě začal Beneš jednat s představiteli exilové KSČ o budoucnosti. Je to již podruhé, co mu KSČ slíbí podporu v jeho příští instalaci do křesla prezidenta. Jde tak už o druhou směnku, kterou si komunisté ukládají ke svým pohledávkám k pozdějšímu splacení – třeba v roce 1948!

Domácí vláda mezitím kličkuje, jak se dá, ale navrch se ode dna zvedá i politický kal. Jsou rušeny politické strany, zakázány noviny, časopisy, divadelní hry i filmy a je zavedena tvrdá cenzura. Netrvá dlouho a Židé jsou označeni za příčinu aktuální situace. Kroky protektorátní vlády jsou činěny po konzultacích s Benešem a ten také v tajné depeši umí „ty v Praze“ pochválit. Není špatné si od nich - třeba od jistého Antonína Bati – také vzít peníze v řádech stovek milionů na provoz. Po válce pak z Bati udělat kolaboranta na útěku a z Háchy symbol ponížení. Ale na Háchu není spolehnutí a místo, aby se dostavil k soudu, si klidně v kriminále umře sám.

Vymyšlení zrádci a sobecký Beneš

Zrádců holt není nikdy dost, když je po všem! Patří k nim po válce i agrárník Rudolf Beran, předseda vlády, která to vzala za nás. Byl to přitom on, kdo po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava podal demisi, udržoval dál kontakt s Obranou národa i dalšími skupinami odboje a finančně je podporoval. V květnu 1941 byl proto zatčen gestapem a odsouzen k 10 letům žaláře, pokutě milion protektorátních korun a zabavení majetku. Po dvou letech je bez udání důvodu ale propuštěn do domácího vězení.

Hůř je mu po osvobození, kdy je odsouzen k 20 letům žaláře a jeho manželka k šesti! Po mučení a ponižujícím násilí umírá ve věznici Leopoldov 28. února 1954 v 67 letech. Jeho tělo je pohřbeno za zdí do hromadného hrobu, později srovnaného se zemí. Muž, nacisty odsouzený za vlastizradu Říše, umírá za vlastizradu republiky!

Posledním rozkazem Beranova předchůdce, generála Jana Syrového, byla realizace nařízení vlády z 15. března 1939, aby nepříteli nebyl kladen odpor. Nikdy potom se Syrový už neangažoval, neboť rozkaz považoval za selhání politiků. Přesto je 14. května 1945 zatčen a odsouzen na 20 let za vlastizradu. Jeho zločinem je, že při protokolárním představení podal ruku Adolfu Hitlerovi při jeho vstupu na Pražský hrad. Propuštěn je generál Syrový až při amnestii v roce 1960 a o deset let později zapomenut umírá. Ani jednoho z nich se Edvard Beneš nezastal!

Beneš likviduje Gajdu i Stříbrného

To život generála Radola Gajdy byl kontroverzní jako on sám. V období mnichovské krize trval na obraně země a postup spojenců považoval za zradu. Nebránilo mu to však v přípravě na novou kariéru. Hned 15. března navazuje z pozice předsedy jím založeného Českého národního výboru kontakt s generálem von Gablenzem a slibuje mu loajalitu. Když je na základě intervence Háchy Němci odmítnut, převádí členstvo do Národního souručenství.

Kolaborant? Jak se to vezme. Za okupace Gajda finančně pomáhá českým letcům prchajícím do exilu, intervenuje za perzekvované osoby a ví o práci svého syna v odboji. Po popravě Bohuslava Seluckého přijme jeho dceru do rodiny za schovanku a na oslavě padesátin v únoru 1942 vyzývá příznivce, aby odmítali spolupráci s německými okupanty! Po válce je 12. května 1945 uvězněn a odsouzen na dva roky. Pikantní je, že prokurátorem je Josef Urválek, o dva roky kat z komunisty inscenovaných procesů! Po započítání vazby je Gajda propuštěn, ale po týrání a mučení ve vazbě prakticky oslepl a umírá záhy po propuštění 15. dubna 1948 ve věku 56 let.

Dřívější konflikty s Benešem doženou i Jiřího Stříbrného, jednoho z Mužů 28. října 1918, který za mnichovské krize patřil k zastáncům obrany republiky a po kapitulaci vůči Benešovi ještě přitvrdil. Ve svých novinách spouští kampaň pod heslem „odbenešit“ a vydává knihu „Kramářův soud nad Benešem“. Zapomíná, že Beneš nezapomíná…

Za Protektorátu se ale stáhl z politiky, a i když názor na Beneše nezměnil, odmítl nátlak nacistů, aby jej veřejně kritizoval. Husarským kouskem bylo i blahopřání Hitlerovi v den jeho 50. narozenin v novinách, v nichž byl na další straně inzerát na povzbuzující prášky pro muže po padesátce, kteří v tomto věku již za moc nestojí! Bez jediného důkazu kolaborace byl po osvobození odsouzen k doživotí. Výše trestu je zcela nesmyslná a tak jako v případě Berana jde o vyřizování účtů z doby předmnichovské ČSR ze strany Beneše. Jiří Stříbrný nakonec umírá roku 1955 ve věku 75 let neznámo kde.

Život a smrt Emanuela Moravce

Nejvíc zbloudil na své životní pouti Emanuel Moravec, veden ctižádostí a oslněn pocitem vlastní výjimečnosti. Ve třicátých letech plně podporoval politiku Hradu, na pohřbu T. G. M. vedl vojenský průvod a stál u rakve čestnou stráž. Patřil k hlavním odpůrcům Mnichova a stoupencům ozbrojeného odporu proti Německu. V září 1938 se jako člen Výboru na obranu republiky po podepsání Mnichovské dohody střetl s Benešem a od té chvíle jej nenáviděl.

Pro neskrývaně nepřátelský postoj byl nucen opustit Vysokou školu válečnou. Je přeložen do Památníku osvobození v Praze a ke dni 14. listopadu 1938 poslán do výslužby. Po 15. březnu má Moravec namířeno do emigrace v Kostarice ze strachu, že bude popraven za dřívější články proti nacistům. S ohledem na jeho kvality vojenského odborníka ale nacisté podpoří vydání jeho knihy „V úloze mouřenína – Československá tragedie 1938“ a pozvou ho na cestu po Německu.

Z ní se Moravec vrací jako nadšený propagátor nacismu a pak jeho kariéra na protektorátním nebi jen září! Je předsedou Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě a od roku 1942 ministrem školství a lidové osvěty. Jeho smrt je stejně bizarní jako život. Dopoledne 5. května 1945 odjíždí za K. H. Frankem na poradu, jak postupovat ve věci pražského povstání.

Na Malostranském náměstí se auta dostala do palby povstalců a kolona zamíří na Pražský hrad přes Klárov. Moravcově automobilu v Chotkově ulici dochází benzin. Řidič vystupuje, aby problém vyřešil a v tu chvíli se Moravec v kabině zastřelil. Jeho mrtvolu řidič odvezl do biskupského gymnázia ve Winterově ulici na velitelství pražské pořádkové policie, na jehož dvoře byl Emanuel Moravec ve svých 52 letech pohřben.

Německé jednotky vstupují na české území

Velká ručička hodin na 1. peronu pražského hlavního nádraží poskočila na dvanáctku, a ukázala tak přesně 16 hodin 14. března 1939. Halou zazněl hvizd píšťalky a zvláštní rychlík - v té chvíli ještě prezidenta Česko-Slovenska - se dal do pohybu. Prezident Emil Hácha a ministr zahraničních věcí František Chvalkovský míří do Berlína na schůzku s Adolfem Hitlerem. Přesně o hodinu později roluje na ruzyňském letišti letadlo jen s několika pasažéry, ale zato stovkami krabic armádního archivu. Deset zpravodajských důstojníků v čele s plk. Františkem Moravcem má naspěch, ví, že za třicet minut vstoupí na československé území jako první jednotky německé okupační moci pěší divize wehrmachtu, provázená motorizovaným oddílem SS.

První dva mrtvé vojáky z řad 3. SS-Panzer-Division Totenkopf je třeba přičíst na účet československým vojákům Czajankových kasáren ve Frýdku-Místku. Přestože mělo obsazování Česko-Slovenska začít až v ranních hodinách 15. března 1939, němečtí vojáci vstoupili na české území již 14. března večer. Důvodem byly obavy, aby strategickou oblast Ostravska před nimi neobsadila polská armáda. První kolona minula Czajankovy kasárny dál, ale druhá, která měla kasárny zajistit, narazila na odpor strážného, který když viděl, že jde o nepřítele, namířil pušku na přicházejícího německého důstojníka a hlasitě zvolal: Stůj!

Když Němec pokračoval směrem k němu, strážný jej bez milosti zastřelil. To byl impulz k přestřelce, protože i důstojník stačil vypálit a strážného zranit. Přestřelka se rozrostla, jak se zapojovali další vojáci pod velením kapitána Karla Pavlíka. Přestože Němci nasadili obrněný automobil a protitankové dělo, byli odráženi až do chvíle, kdy československým vojákům začaly docházet náboje. Pak se od kanceláře velitele praporu pplk. Štěpiny ozvalo troubení Zastavte palbu! a poručík Martínek vyšel s bílým praporem vyjednávat.

Následovalo odzbrojení obránců, po němž měli být odvedeni do zajateckého tábora, ale německý velitel se rozhodl důstojníky propustit domů a vojáky odvést zpět do kasáren. Mezitím v 18:40 zahájila Leibstandarte SS Adolf Hitler obsazování Moravské Ostravy a hned po dokončení operace bezpečnostní policie zahájila zatýkání spiklenců a komunistických radních. Srážky a výtržnosti českých Němců pokračovaly v Praze, Jihlavě, Olomouci i v Brně, kde se místním Němcům podařilo po půlnoci 15. března obsadit důležité budovy.

Hácha u Hitlera a konec Československa

V tutéž chvíli vstupují Emil Hácha a František Chvalkovský do Nového říšského kancléřství s návrhy nových poměrů mezi zbytkem Česko-Slovenska a Německem a s vírou, že vzorem uspořádání bude postoj Německa k nově vzniklému Slovenskému státu. Česká delegace je přijata se všemi protokolárními poctami po jedné hodině noční.

Hácha v úvodní řeči poděkoval Adolfu Hitlerovi i přítomným představitelům Třetí říše Joachimu von Ribbentropovi, Hermannu Göringovi a generálu Wilhelmu Keitelovi za pozvání. Distancoval se od Masaryka a Beneše, ale žádal o uznání práva na samostatnou existenci pro český národ, a zmínil, že některé německé jednotky vstoupily na severní Moravu. Tím skončily okrasné řeči! Adolf Hitler v odpovědi Háchovi oznámil, že v 6:00 téhož dne, 15. března 1939, vstoupí německá armáda do Čech. Varoval před odporem ze strany české armády i obyvatelstva a slíbil, že proběhne-li kampaň německé armády v klidu, bude oceněna velkorysou svébytností, autonomií a svobodou.

Zhruba ve 2:15 se Hácha a Chvalkovský rozloučili s Hitlerem, aby navázali telefonické spojení s Prahou. Během dalšího rozhovoru s Ribbentropem a Göringem pohrozil Göring nálety na Prahu, ale jednání muselo být přerušeno, neboť prezident Hácha utrpěl srdeční příhodu, z níž ho zotavily až injekce Hitlerova osobního lékaře Theo Morella. Po zotavení se Háchovi a Chvalkovskému podařilo kontaktovat českou vládu a instruovat ji o německých podmínkách. Krátce před 2:45 podepsal prezident Emil Hácha Prohlášení německé a česko-slovenské vlády, začínající slovy: Česko-slovenský prezident prohlásil, že... klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše… jako zkušený právník byl Hácha přesvědčen, že hodnota dokumentu de iure je nulitní, neboť jako prezident neměl ústavní právo vzdát se územní svrchovanosti bez parlamentu.

Hitlerovi to ale stačilo, měl dokument pro svět o dobrovolném vstupu Čech a Moravy do svazku Třetí říše. Ve 3:00 se vlak vydal na zpáteční cestu. Emil Hácha odjížděl jako prezident zcela jiného státního útvaru než toho, který reprezentoval při cestě do Berlína. Ve 3:15 bylo zahájeno zasedání pražské vlády, ve 3:35 byl odeslán všem armádním sborům rozkaz se zákazem klást odpor a ve 4:30 začal pražský rozhlas vysílat zprávu o chystaném vstupu německých vojsk. Československá republika přestala po dvaceti letech a čtyřech měsících existovat.

Tragický konec Emila Háchy

Pokud se dá o někom říci, že byl ve špatnou chvíli na špatném místě, pak v případě Emila Háchy to platí vrchovatě. Hned zkraje se mýlil, když se domníval, že nacisté budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy. Přesto byl na počátku působení ve funkci státního prezidenta ve snaze prosazování národních práv aktivní.

Protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti germanizaci, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 žádal propuštění zatčených studentů. Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy v září 1941 a zatčení protektorátního premiéra Aloise Eliáše se dostal pod tlak a osudovým se mu stal atentát na Heydricha. Následný teror vůči českému obyvatelstvu i osobní tlak nacistů v čele s K. H. Frankem a Emanuelem Moravcem podlomily jeho zdravotní i duševní stav a zlomeného Háchu využívali nacisté nadále jako symbol protektorátního vlastenectví.

Vrcholu bylo dosaženo po atentátu a smrti Heydricha, která nastala v témže čase jako oslavy Háchových 70. narozenin. V rozhlasovém projevu 30. května 1942 Hácha ostře odsoudil atentát i činnost Benešovy exilové vlády. Tragické bylo, že ve chvíli, kdy nacisté vypálili Lidice a Ležáky, Češi na náměstích masově vyjadřovali podporu německé Říši. Hácha přijal jako osobní dar od Hitlera luxusní automobil Mercedes a byla mu vydána publikace Jihočech Emil Hácha s fotografiemi fotoreportéra Karla Hájka v grafické úpravě Jiřího Trnky!

Jak se ale Háchovo zdraví vlivem arteriosklerózy zhoršovalo, přestal být pro nacisty atraktivní a ztratil důvěru jak domácího odboje, tak londýnské exilové vlády, která mu kdysi za jeho oběť slíbila pozdější podporu. Nestalo se! Dne 13. května 1945 byl Emil Hácha na příkaz komunistického ministra vnitra Václava Noska zatčen a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 27. června 1945 zemřel, vláčen tiskem a rozhlasem jako symbol zrady a kolaborantství. Je smutné končit příběh příslovím „Nechoď Vašku s pány na led!“ Smutné, ale v tomto případě příhodné.

Speciál Okupace a život v protektorátuSpeciál Okupace a život v protektorátuFoto Archív





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější