Krutost dějin, kouzlo dětství a velké ženské role. Režisér Karel Kachyňa by oslavil sté narozeniny
Své nejsilnější snímky natočil po boku filmařů československé nové vlny, na rozdíl od většiny z nich ale dokázal na své umělecké úspěchy navázat i po listopadovém převratu. Spojoval lyrické vidění světa se zobrazováním lidské krutosti v náročných historických obdobích. Dal životní role řadě českých hereček, ale měl velký cit i pro režii dětí. A jeho bohužel jen několikaleté tvůrčí partnerství se scenáristou Janem Procházkou patří k nejsilnějším tandemům v tuzemské kinematografii. Před sto lety se narodil režisér Karel Kachyňa.
V Kachyňově filmografii stojí bok po boku například filmy Ucho a Už zase skáču přes kaluže – oba uvedené v roce 1970 a natočené ve spolupráci se scenáristou Janem Procházkou a kameramanem Josefem Illíkem. První je dusivá, klaustrofobická psychologická studie dvou lidí hroutících se pod tlakem represivního státního aparátu i vlastní paranoie. Druhé hořkosladce lyrický příběh z otevřené moravské krajiny, v němž chlapec odhodlaně bojuje s tělesným postižením. Obžaloba totalitního režimu i oslava odhodlání, rozklad mysli dvou dospělých lidí i citlivý pohled do dětské duše – Kachyňa exceloval v obojím.
Asi nejznámější a divácky nejoblíbenější jsou jeho adaptace textů Oty Pavla Zlatí úhoři (1979) a Smrt krásných srnců (1986), to už byl však Kachyňa ve třetí čtvrtině své kariéry. Spolu s jiným bytostným moravským lyrikem, Vojtěchem Jasným, začínal poněkud paradoxně u angažovaného dokumentu v armádním filmu. Coby (původně) přesvědčený komunista natočil několik prorežimních filmů v čele se známým Králem Šumavy (1959), spolu s politicky angažovaným Procházkou však postupně začal režim a jeho ikonografii zpochybňovat.
Zásadní byl v tomto smyslu jejich snímek Ať žije republika (1965), který nahlížel konec druhé světové války očima malého venkovského chlapce a razantně se postavil proti vnucovanému příběhu o sovětských osvoboditelných nadšeně vítaných československými občany. Absurditu ideologií a válečného běsnění ukazuje i Kočár do Vídně (1966) s ranými životními výkony Ivy Janžurové a Jaromíra Hanzlíka. Syrová Noc nevěsty (1967) s vynikající Janou Brejchovou pak vyvracela iluze o kolektivizaci. Ve zmíněném Uchu (1970) Kachyňa vytěžil maximum z Jiřiny Bohdalové, jejíž souhra s Radoslavem Brzobohatým tu připomíná herecký ohňostroj Elizabeth Taylor a Richarda Burtona z podobně sevřeného psychologického dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966).
Filmy dvojice Kachyňa – Procházka patří k tomu nejlepšímu, co v československé kinematografii vzniklo, tvůrčí partnerství však ukončila scenáristova předčasná smrt; uštvaly ho normalizační praktiky. Režisér, jako řada jeho kolegů upadlý v nemilost režimu, našel prostor k realizaci mimo jiné v tvorbě pro děti; například jeho adaptace Marie Majerové (Robinsonka, 1974) nebo H. Ch. Andersena (Malá mořská víla, 1976), natočené se scenáristou Otou Hofmanem, si dokázaly i v omezených podmínkách udržet vysokou úroveň. K citlivé tvorbě pro děti dostával prostor i v televizi, kde natočil filmy jako Počítání oveček (1981) a Duhová kulička (1985). V 80. letech měl také divácký úspěch se snímky z lékařského prostředí Pozor, vizita! (1981) nebo Sestřičky (1983).
V Sestřičkách objevil herečku Alenu Mihulovou, s níž se později i oženil. Po řadě jiných titulů ji Kachyňa obsadil do svého pozdního vrcholu – minimalistického venkovského dramatu Kráva (1993), v němž se vrátil k předloze Jana Procházky. Povedená je také jeho adaptace milostné novely Ivana Olbrachta Hanele (1999). Z Kachyňovy porevoluční tvorby je dále zásadní seriál Vlak dětství a naděje, v němž režisér nechal zazářit zejména Helenu Růžičkovou.
Na sklonku kariéry Kachyňa usiloval o natočení filmu podle knihy Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Tu nakonec zfilmoval expert na Hrabalovy adaptace Jiří Menzel. Lze se jen domnívat, jak by jeden z klíčových tuzemských románů 20. století vypadal v Kachyňových rukou; rozhodně však platí, že filmař tak citlivě, ale zároveň nekompromisně zachycující mnohdy problematické chování „malých velkých“ českých lidí na pozadí historických událostí, byl pro „Anglického krále“ lákavou volbou.
