Jefim Fištejn: Snaha o udržení dobrých vztahů s Čínou nebo Ruskem je znakem zbloudilosti a bezradnosti
Stále častěji vzniká dojem, že liberální politici znechucení kritikou Trumpovy vlády a neschopní nabídnout vlastní pádnou odpověď hledají nějakou vnější sílu, ke které by se mohli přimknout. Je pro ně nesnadné hledat holport s Ruskem, které zároveň musí povinně pranýřovat kvůli jeho nebezpečné rozpínavosti. A tak pokládají za jistější přitulit se k totalitní Číně, která jak se jim zdá, stále ještě nabírá na síle a na mezinárodním vlivu.
Nevadí jim skutečnost, že je to společnost skrz naskrz protidemokratická, potlačující jak práva národnostních menšin, tak taky jiná lidská práva. Ani kanadského premiéra Carneye, ani francouzského prezidenta Macrona to neodrazuje od hledání družby s komunistickou mocností, která je jim sympatická hlavně svou protiamerickou orientací. Problém těchto zbloudilých liberálů je v tom, že značně přehání čínský potenciál a snažně zavírají oči před reálnými strázněmi pekingského režimu.
Dnešní Čína zbla nepřipomíná zemi, která vykazovala nevídaný růst, poněvadž vycházela z nízkého startovacího základu a měla obyvatelstvo tak nuzné, že bylo ochotné dřít do úmoru za kus žvance. Takové poměry jsou pryč a už se nevrátí. Číňané zbohatli, jsou dnes plní ambicí, drzých snů a tužeb. Už je nebaví makat za jeden dolar týdně. Raději by pracovali v klimatizovaném kancelářském prostředí v souladu s vystudovanou odborností než ve výkopu. Jenže změna preferencí vráží nůž do zad ekonomické strategii stranického vedení. Strana na beton počítala s tím, že novou hybnou silou pohánějící růst národního hospodářství bude vnitřní spotřeba, ale ta ne a ne se dostavit v kýžené míře.
Nálady mladých Číňanů ovládlo prapodivné protestní hnutí zvané „tchang pching“. Smysl protestního postoje umělá inteligence popisuje jako odmítání intenzivní pracovní kultury a nadměrných ambicí, vzdorování společenskému tlaku na neustálý výkon. Je to snaha mladých lidí pracovat méně, spokojit se s minimem a rezignovat na honbu za kariérou, kupováním drahých bytů či zakládání rodin. Jedná se o reakci na stále větší konkurenci a životní náklady, o pasivní odpor, o formu protestu a snahu o nalezení duševního klidu a rovnováhy mezi prací a osobním životem, zkrátka o odmítnutí konzumní mentality, která očividně nezvyšuje životní úroveň. Název v překladu do češtiny znamená něco jako „gaučing“, pohled na svět z pozice vleže, když je člověku všechno „u zadku“. Je to forma společenského povstání, proto to souznění s rolnickou vzpourou Taipinů z 19. století, nejkrvavější občanskou válkou v čínských dějinách. Protesty, jak víme, se dají zadupat do dlažby, leč co dělat s miliony mladých lidí, kteří prostě zalehli na gauč a odmítají žít, jak jim káže komunistická strana?
Z posledních zpráv víme, že čínské stranické vedení neprožívá zrovna klidné a plodné období. Zpoza hluché čínské zdi přicházejí nejasné zvěsti o kádrových čistkách v armádě, o potlačovaném společenském neklidu. Dnes je jasné, že politika „jednoho dítěte“ přinesla tragické ovoce v podobě demografického úpadku. Od roku 2022 je obyvatelstvo země v neustálém početním poklesu. Na jednoho pracujícího člena rodiny připadá sedm příživníků. Je to trend, který se nedá zvrátit za rok či dva. Důchodový fond země bude vyčerpán zhruba v roce 2035. Čas se stává úhlavním nepřítelem Číny. Už teď je pracovní síla v trvalém deficitu, a kde ji brát a nekrást? Dovážet odněkud? Proč by se měly miliony mladých imigrantů stěhovat zrovna do Číny?
Mezitím Indie předstihla Říši středu co do počtu obyvatel a nadále úspěšně lanaří kapitály, továrny a lidi, následována Vietnamem, Thajskem a jinými zeměmi jihovýchodní Asie.
Pokud jste si už sesumírovali alarmující projevy čínské reality, přidejte k tomu gigantickou krizi trhu s nemovitostmi. Je to bublina těsně po prasknutí. Svého času se postavily miliony domů v naději, že je vykoupí bohatnoucí Číňané. Jenže kupci se nedostavili. Liduprázdné obytné čtvrtě nyní připomínají města duchů. Bez nájemníků chátrá na 60 milionů bytů. Vešlo by se tam bohatě celé obyvatelstvo Francie a Německa. Hodnota nemovitostí spolu s přidruženou výrobou činí až 60 trilionů dolarů, což je zhruba 30 % HDP země. Problém svým rozsahem nemá v dějinách analogii.
Na rozdíl od jiných zemí nemůže Čína jen tak „přežít“ nápravná opatření. Jako každá nesvobodná společnost může jen „hrát o čas“. Dříve nebo později ji realita dožene. Už dohání. Stát v podobných systémech umí jen utahovat šrouby. To je jeho odpověď na projevy krize – na rostoucí vnější a vnitřní zadluženost, útěk zahraničních investic, sankce, outsoursing výrobních podniků, technologickou blokádu a rostoucí agresivitu režimu. Když se nedaří a jde do tuhého, začíná diktatura šlapat na pedál „národní hrdosti“. Proto stále častěji pošilhává Peking po Tchaj-wanu. Jenže ani válka by mu nadlouho nevytrhla trn z paty, nebyla by ani krátká, ani snadná. Důvod je stále tentýž: zahnáni do kouta, diktátoři snadno ztrácí vědomí reality. Ze stejného důvodu Putinův třídenní „blitzkrieg“ trvá již déle než Velká vlastenecká a světlo na konci tunelu dávno nesvítí kvůli nedostatku elektřiny.
Úvaha prezidenta Macrona a jiných liberálních politiků o tom, že agresivní protievropská politika současné Ameriky nutí starý kontinent v zájmu záchrany demokracie utužovat vztahy s Čínou, případně s Ruskem, je spíše vyjádřením jejich vlastní nekonečné zbloudilosti a bezradnosti než reálným východiskem z civilizační krize. To, co z takové družby vzejde, se sotva bude jmenovat demokracií.
