Imperiální mor: Rusko je těžce nakažené, přesto si lze vytvořit proti nemoci imunitu
Jednou mi položili otázku, na kterou dodnes neznám odpověď, navíc ani ti, kterým jsem ji později položila já, mi nedokázali dát jasné vysvětlení. Jedna z čtenářek na sociálních sítích se mě zeptala, jak se mi podařilo přestřihnout pupeční šňůru s Ruskem a zbavit se pocitu sounáležitosti s mýtickou říší. Proces, který mi připadal tak přirozený, u mnoha lidí vyvolává otázky a já jsem pochopila proč. Většina Rusů, kteří žijí v zahraničí ne jen měsíce, ale i desítky let, stále cítí chuť mateřského mléka Matičky Rusi a já sama se někdy divím, proč nedokážou přerušit pouta.
Zpočátku se mi mylně zdálo, že tento faktor závisí na podmínkách, v nichž člověk vyrůstal, to znamená, že čím bohatší a bezstarostnější byl život v Rusku, tím silnější byla připoutanost, a naopak, čím chudší a nešťastnější byl život v Ruské federaci, tím rychleji se pupeční šňůra přetrhla. Pak jsem si naivně myslela, že vliv má úroveň vzdělání, ale všechny tyto faktory nemají žádný význam. Znám několik profesorů, kteří se neztotožňují s Ruskem, ale dokonce se označují za občany Sovětského svazu, a to i přesto, že již půl století žijí v Evropě. Finanční situace také nemá žádný vliv, což potvrzuje mnoho příkladů a memů, jak Rusové sedící na lavičce na pozadí rozpadajícího se venkovského domu a toalety na ulici diskutují o tom, že NATO chce ovládnout jejich zdroje a bohatství.
Narodila jsem se a vyrostla v obyčejném ponurém regionu, moje rodina nebyla bohatá, byla to pro Rusko běžná situace – od výplaty k výplatě, v 90. letech byla chudoba a doslova hlad. Chodila jsem do obyčejné školy, moje první třída začala současně s prvním prezidentským obdobím Putina, a tedy i s druhou čečenskou válkou. Představte si, že jsem šla do školy se dvěma mašlemi na hlavě a prezidentem byl Putin. Teď píšu tento text a on je stále prezidentem.
Jasně si pamatuji, jak otec mého spolužáka odjel do války v Čečensku, učitelka před námi stála a řekla, abychom toho chlapce podpořili, protože jeho otec „odjel bránit vlast“… Nic se nezměnilo, jsem si jistá, že učitelé teď říkají dětem totéž. Samozřejmě jsme spolužáka podporovali, jak jsme mohli, protože jsme přesně nechápali, kam jeho otec odjel, koho a před kým bránit. Bylo nám to jedno, teď chápu, že otec mého spolužáka byl okupant a my jsme byli ze strany učitelky vystaveni banální propagandě. Je dobře, že nás tehdy kromě her nic nezajímalo.
Nevím, jestli můj spolužák odešel do války na Ukrajinu, jestli šel ve stopách svého otce a stal se okupantem, nebo jestli sedí někde v Kazachstánu, kam uprchl před mobilizací, a proklíná Putina. Ano, o tomto chlapci nevím, ale vím, že někteří moji spolužáci odjeli na Ukrajinu bránit Rusko před zdravým rozumem. V podstatě jsem s některými okupanty vyrůstala, chodili jsme na stejné hodiny ke stejným učitelům, žili jsme ve stejném městě v rodinách s přibližně stejným příjmem, v našich domech stály televize se stejnými kanály a byli jsme obklopeni lidmi s imperiálním myšlením. Jiný způsob myšlení v Rusku nepoznáte. Říše vás sleduje na každém kroku, občas vás chytí za ruku a vy buď ruku vytrhnete, nebo ji pevně stisknete a budete celý život kráčet s tímto společníkem. Proč se někteří stávají okupanty, zatímco jiní tyto okupanty proklínají, a to i přesto, že vyrůstají a vyvíjejí se ve stejných podmínkách?
Slavný ruský novinář a publicista Alexander Něvzorov po zahájení plnohodnotné invaze Ruska na Ukrajinu podpořil zemi-oběť, získal ukrajinské občanství a byl obviněn svými krajany z toho, že kdysi v minulosti měl románek s Kremlem. Nyní prý mění směr jako větrná korouhev, jak se říká, od lásky k nenávisti... Je však třeba poznamenat, že už bude těžké změnit směr (a on to pravděpodobně ani nebude chtít) zpět. V Rusku byl v nepřítomnosti odsouzen k osmi letům vězení v případu „fejku“, ruské soudy rozhodly o zabavení jeho majetku a majetku jeho ženy ve prospěch státu, rodina Něvzorova byla uznána za „extremistické sdružení“.
Něvzorov nesedí na dvou židlích, v mnoha rozhovorech přiznal, že byl nakažen imperialismem a vyléčil se z něj. Srovnává to s tím, jak člověk nakažený morem našel způsob, jak se vyléčit, a protože sám touto nemocí prošel, může varovat zdravé, uvažovat o bezpečnostních opatřeních a může otevřeně hovořit o hrůzách této nemoci, protože jí sám prošel. Mírně řečeno, Něvzorov je mnohostranná a nejednoznačná osobnost, ale co se od něj můžeme naučit, je schopnost formulovat, žonglovat s metaforami a přesnými definicemi. Jeho srovnání imperiálního vědomí s morem je velmi přesné.
Jsou ti, které už nelze zachránit, a proto se od nich prostě musíte držet dál, jsou ti, u nichž naděje ještě nezemřela, a jsou zcela zdraví, které je třeba chránit a bránit před nákazou. Imperiální vědomí se totiž, stejně jako mor šíří velmi snadno, propaganda plní roli nakaženého krvavého šátku, který se každý den přikládá obyvatelstvu k nosu. A i když to nechcete, nakazíte se. Moje forma nemoci byla mnohem mírnější než u Něvzorova, ale přesto tam byla. Tím chci říct, že si nemyslete, že jsem žila v liberální bublině a neviděla všudypřítomnou propagandu, homofobii, násilí, patriotismus a řeči o ruské velikosti. Tento krvavý šátek byl přiložen k mému nosu, stejně jako k nosům mých spolužáků, příbuzných a v podstatě celého mého okolí.
Nejprve jsem chtěla napsat, že jsem ze sebe musela vytrhávat kousky imperiálního vědomí, ale pak jsem pochopila, že samy odpadly. Dá se to přirovnat k tomu, jako když zatáhnete za větev stromu a všechny suché listy opadají. Neznám důvody a způsoby, jak se ostatní Rusové v emigraci zbavili pupeční šňůry s Ruskem, ale jsem přesvědčena, že nás spojuje jedna věc – schopnost vidět příčinné souvislosti. Myslím si, že tato schopnost je důležitější než jakékoli vzdělání, protože jaký smysl má diplom z prestižní univerzity, když je člověk nemocný morem. Příčinné souvislosti pomáhají člověku rozlišit, co je dobro a co je zlo, pochopit, komu věřit a na koho zapomenout, pomáhají přehodnotit minulost a hlavně pomáhají vyvinout imunitu proti smrtelné nemoci zvané „impérium“.
