„Tatínek v dubnu 1944 zemřel v Osvětimi na tuberkulózu. Bylo mi to líto, ale říkala jsem si, že nás stejně brzy všechny zabijou. Jako zabili ty ze zářijového transportu,“ vzpomínala tehdy třináctiletá Evelina Merova. V noci z 8. na 9. března 1944 došlo k největší hromadné vraždě československých občanů během druhé světové války. V plynových komorách zahynuly bezmála čtyři tisíce vězňů z rodinného tábora v Osvětimi. Jejich ostatky se spálily v pecích krematoria. „Kouř šel vysoko k nebi,“ pamatovala si Ruth Bondyová. Dnes je to 80 let a proto přinášíme znovu tento starší text.
Štěkot psů, křik, světla reflektorů, uniformy. A holohlavé, podivné postavy s vyhaslým pohledem, které chvatně šeptaly: „Podívejte se na ty komíny. To je jediná cesta z Osvětimi.“ Lidé, kteří sotva vystoupili z dobytčáku, nechápali, o čem mluví. „Myslela jsem si, že jsou nemocní, měli na sobě pruhovaná pyžama a v ruce hole,“ vzpomínala Dana Lieblová. Transporty z Terezína, které do Birkenau dorazily v září a prosinci 1943 a pak v květnu 1944, však nečekala osvětimská každodenní rutina. „Neproběhla selekce, neostříhali nám vlasy, rodiny směly zůstat pohromadě,“ pamatovala si Zuzana Holitscherová. Museli jsme podepsat lístek, na němž stálo „Zvláštní zacházení, šest měsíců karanténa“, uvedla Zuzana Růžičková.
Děti se svými matkami nešly z rampy rovnou do plynu, ale dostaly číslo na předloktí. V rodinném táboře, který nesl označení BIIb., vznikl dokonce dětský blok. Charismatický židovský vychovatel Freddy Hirsch brilantní němčinou přesvědčil esesáky, že je to dobrý nápad. „Docílil také toho, že se dětem dávala vydatnější strava,“ řekla Dita Krausová, která na dětském bloku pracovala jako knihovnice. Půjčovala pár knížek, které kdosi našel na rampě při vyklízení zavazadel. „Freddy zveršoval Sněhurku. Na dětské představení se přišel podívat Mengele a další esesáci. Tleskali.“ vzpomínala nejen ona. „Mengele vůbec nevypadal jako vrah. Působil laskavě. Byl elegantní. Nosil rukavice. Hladil děti po vláskách a vlídně se jich ptal, jak se jim daří, jestli jsou spokojené,“ popisoval osvětimského lékaře Toman Brod.
Esesáci dětský blok navštěvovali rádi. „Strašně jsme se o naše děti báli,“ líčila Zuzana Růžičková, která na dětském bloku působila jako pomocná vychovatelka. „Doktor Klein, takový hezký člověk s prošedivělými vlasy, jednou přinesl cukroví. Pár dětí si od něj sladkost vzalo. Odvedl je. Navždy.“
Z rodinného tábora bylo dobře vidět na čtyři vysoké komíny. Valil se z nich kouř a šlehaly plameny. „Když nás po příjezdu vedli do sprch, nějaká paní prohodila: Doufejme, že se vrátíte. Netušila jsem, co tím myslí,“ říkala Dana Lieblová. Všudypřítomný puch k zalknutí bral naději. Potvrzoval, že slova o tom, kudy vede cesta z lágru, nejsou krutý žert, ani výplod choré mysli. „Na Birkenau, na zápach spálených těl si vzpomenu pokaždé, když mi ukápne bílek na hořák,“ popisovala Anna Hyndráková.
Chechtavý optimista
„Jak dlouho tady ještě budeme, kdy už půjdeme domů?“ zajímalo se osazenstvo dětského bloku. Vychovatelé děti učili číst a psát, vyprávěli jim příběhy, nacvičovali s nimi divadelní pásma, vedli je ke kamarádství, říkali jim, že se po válce vrátí domů, - a přitom si mohli být téměř jistí, že se jejich vroucí přání promění v dusivý dým. „Představení, která jsme hráli, v sobě skrývala jinotaje,“ vysvětloval tehdy třiadvacetiletý vychovatel Pavel Stránský. „Svoji dětskou skupinu jsem naučil několik písní Jaroslava Ježka. Pásmo jsme nazvali Chechtavý optimista. V písni Potopa se zpívá: „Racek chechtavý klovne se do hlavy, začne Noemu lát, hej starý pane, každá potopa přestane, a potom my se budeme smát.“ Evelina Merova si vybavuje říkanku, kterou pro dvanáctiletá děvčata vymyslela jejich vychovatelka. Než jsme začaly obědvat vodovou polévku, chytly jsme se za ruce a řekly: „Abacuka fundemuka fundekáve kávecuka abcuk fundemuk fundekáve kávecuk,“ a pak jsme si popřály dobrou chuť. Zuzana Růžičková si všimla, že na dětský blok za Freddy Hirschem začali častěji chodit vězni, kteří do rodinného tábora přijeli v září.
Byl začátek března 1944. Šestiměsíční karanténa uplynula. Mluvilo se o tom, že zářijový transport má odjet do Heydebrecku... V pondělí 6. března 1944 vyhlásilo velitelství SS takzvanou „lagersperre“, přísný zákaz vycházet z baráků. Lidé ze zářijového transportu se museli přemístit do sousedního karanténního tábora BIIa. Vězni dostali na dalekou cestu balíčky s jídlem. „Museli jsme také napsat korespondenční lístky příbuzným v protektorátu,“ vzpomínala Zuzana Holitschreová. „Nad požadavkem, abychom jako datum odeslání uvedli 25. března, jsem se nijak nepozastavila. Bylo mi patnáct…“
Několik vězňů požádalo Freddyho Hirsche, aby se postavil do čela vzpory. Freddy poprosil o čas na rozmyšlenou. Za hodinu ho vězni našli v bezvědomí. „Freddy nikdy neutíkal před zodpovědností,“ byla si jistá Dita Krausová. „Nevěřím, že by si sám vzal život.“ Večer do karanténního tábora přišel esesák, žádná vysoká šarže. „Začal vyvolávat jména lidí, kteří v Osvětimi pracovali na marodce,“ vzpomínala Zuzana Holitscherová. „Můj otec byl lékař, moje matka a já jsme patřily mezi nemocniční personál.“ Malou skupinu zdravotníků poslal esesák zpátky do tábora BIIb. Tři tisíce sedm set devadesát dva mužů, žen a dětí odvezly nákladní vozy pryč. „Moje kamarádka Zuzka Holitscherová přiběhla na dětský blok. Řekla mi, že všichni šli do komína,“ vybavovala si Zuzana Růžičková. „Dlouho jsem si myslela, že Heydebreck je vymyšlený název. Později jsem zjistila, že takový tábor existuje. Moji příbuzní, strýc, tety a bratranci tam ale nikdy nedorazili,“ říkala Dana Lieblová.
„Proč všechny zavraždili? Proč právě po šesti měsících? Proč nenechali naživu ty, kteří mohli pracovat? Jaké důvody vůbec vedly ke vzniku rodinného tábora českých Židů v Birkenau?“ Tyto otázky si kladli všichni přeživší. „Nejmoudřejší odpovědí je říci – nevím. Nevím,“ konstatoval Toman Brod.
Jedenáctiletý Štěpánek Polák svým kamarádům na dětském bloku na jaře 1944 předváděl skeč, který si vymyslel. „Hrál, jak se ho po válce na ulici v Praze kdosi zeptá, kolik je hodin,“ pamatovala si Evelina Merová. „Štěpánek si vyhrnul rukáv a přečetl svoje číslo. „To je blázen, musíme ho odvézt do blázince,“ zvolají kolemjdoucí. Štěpánek se brání: To je číslo do Heydebrecku!“ Štěpánek „odjel do Heydebrecku“ o pár měsíců později…
Selekce …
V květnu 1944 přijel do rodinného tábora v Osvětimi další transport z Terezína. V červnu vypršela šestiměsíční lhůta těm, kteří zde byli od prosince. Vězni připravovali povstání. „Měla jsem láhev petroleje, další člověk měl sirky, abychom v případě vzpoury mohli zapálit blok,“ popisovala Ruth Bondyová. „Možná díky vylodění v Normandii Němci usoudili, že je nesmysl zbavovat se práceschopných lidí,“ přemýšlel Pavel Werner, proč v červnu proběhla v rodinném táboře selekce. „Otec byl ročník 1890, esesák ho poslal na opačnou stranu než mě. Tatínek proklouzl do fronty znovu. Esesák svůj verdikt zopakoval. Otec se ho snažil přesvědčit, že chce být se mnou. Nebylo to nic platné.“
„Chtěla jsem zůstat s rodiči a dvanáctiletou sestrou, jenže někdo zapsal špatně datum mého narození. Jsem ročník dvacet devět, ne dvacet pět. K selekci jsem jít musela,“ říkala Dana Lieblová. „Při poslední selekci na začátku července vybral Mengele devadesát chlapců. Byl jsem mezi nimi. S matkou jsem se nestačil rozloučit,“ nezapomněl Toman Brod.
„Maminka selekcí neprošla. Bylo jí padesát. Moje decra je nyní starší… Tatínek se rozhodl, že k selekci nepůjde. Mně řekl: Snaž se tou branou dostat ven,“ vzpomínala Anna Hyndráková. „Dlouho jsem si vyčítala, že jsem s nimi nezůstala. Sestra mě v Terezíně požádala: Postarej se o rodiče. Mohla jsem s maminkou umřít, ale nemohla jsem jí pomoci. Aspoň že se rodiče nedozvěděli, že jejich starší dcera a osmnáctiměsíční vnučka přijely z Terezína do Osvětimi v říjnu 1944...“
Asi šest set mladých matek, které byly v rodinném táboře s malými dětmi, mohlo jít také do selekce. Kdyby je vybrali, jejich děti by umíraly samy. Až na dvě výjimky všechny ženy zůstaly se svými dětmi. „Některé se potřebovaly ujistit, ptaly se, co bych dělala na jejich místě. Nechtěla jsem jim odpovídat, ale když naléhaly, vyhrkla jsem, že bych zůstala,“ řekl Ruth Bondyová. „Léta jsem si vyčítala, že jsem to prohlásila. Vždyť to byl rozsudek smrti. Až když se mi narodila dcera, věděla jsem, že bych svoje dítě kvůli šanci na život neopustila.“
Práceschopní byli odděleni. Zbývajících sedm tisíc mužů, žen a dětí z BIIb. povraždili v plynových komorách 10. až 12. července 1944. Rodinný tábor přestal existovat.
