Cikánský tábor Hodonín u Kunštátu vznikl roku 1940 původně jako kárný tábor donucovací pracovny - pro všechny, kteří se neměli k práci. O dva roky později se do něj kvůli výnosu o potírání cikánského zlořádu začaly oficiálně vozit romské rodiny. A odsud vedly jen dvě možné cesty - jedna do likvidačního tábora v Osvětimi, druhá v rakvi. Přesto se pár lidí zachránilo, velké štěstí měla i holčička, které se po útěku z tábora ujali místní.
Podobně jako koncentrační tábor v Letech poblíž Písku i ten v Hodoníně u Kunštátu původně sloužil jako pracovní až Němci a jejich snahy o „vyčištění“ obyvatelstva z něj postupně udělali sběrný tábor pro osoby romského etnika. Zpočátku se v něm nacházeli zejména jedinci, od srpna 1942 sem ale putovaly celé rodiny.
Za jeho existenci táborem prošlo téměř 1400 lidí, většina z nich putovala transporty do Osvětimi - přežila jen hrstka, která měla to „štěstí“, že byla poslána do pracovních táborů. Více jak dvě stovky vězňů zemřely rovnou v Hodoníně. Zapříčinily to katastrofální podmínky života v táboře, ale zejména epidemie břišního tyfu.
Jen málo uvězněných mělo možnost se po válce vrátit k běžnému životu. Jednou z nich ale byla osmiletá Boženka Jochová, která se do tábora dostala už druhý den po jeho otevření i s celou rodinou. Když později přišel jeden z transportů, Boženka vyděšená psy dozorců utekla do lesa a ukryla se. Až když byl transport pryč, objevil ji jeden z dozorců - odvedl ji do místní kuchyně a předal ji pomocné kuchařce.
Ta ji odvedla domů ke svým rodičům do Olešnice a rodina se o ni starala až do konce války. Poté dívka skončila v dětském domově, rodiče transport do Osvětimi nepřežili. Ona sama se v dospělosti stala zubní laborantkou a měla dvě děti.
